Dělat sportovní hry je oříšek. Přenést všechno to napětí, soutěživost a celkového „ducha“ daného sportu, to chce někdy víc než jen pěknou grafiku a hratelnost. Uvidíme, jak si s tím poradil AO Tennis 2
Herní historie si libuje především ve fotbale, hokeji, basketbalu a – jo, klidně to napíšu – dokonce i v americkém fotbalu. Pak tu máme individuální sporty jako lyžování a ostatní zimní radovánky, mlácení se někde v kleci s podobně potetovanými soupeři, závody aut, golf a v neposlední řadě tu máme i tenis, který je mému srdci nejbližší. Tenis mám opravdu rád a věnuji se mu, byť neprofesionálně, od útlého dětství (dost v tom vždycky hrálo roli, že tenis jako jediný pracuje s dvorci). Není tedy žádným překvapením, že jsem z celé relativně nesportovní redakce dostal AO Tennis 2 na starost zrovna já.
Second Service
Minulost tenisových her je plná pokusů a omylů napříč všemi platformami. Počátek bych viděl už v samotném Pongu z roku 1972, na jehož principu fungují tenisové „simulace“ dodnes. Dějiny pamatují silné tituly, jako byl například dosud nepřekonatelný Top Spin 3. Ten měl ucházející režim kariéry, výbornou hratelnost a na svou dobu povedenou grafiku plnou hezkých detailů. Na druhé straně nedávno představený počin Tennis World Tour neměl naprosto nic. Jednalo se asi o jednu z nejhorších her minulého roku – byla to hnusná, nezáživná, nedodělaná a hlavně nehratelná sportovní katastrofa.
Nový rok ovšem přináší nová očekávání, stejně jako ballboy podává míček servisujícímu sportovci. Jestli si ho i vy vyberete na svoje podání, a nebo ho ležérně odhodíte za sebe, je jen na vás.
AO Tennis 2 chce v očích veřejnosti vylepšit pošramocenou pověst předchozího dílu, který měl světlé chvilky, ale více méně se jednalo o tenisový odvar s vnitřní rotací. Proč se ale nakonec vývojáři z Big Ant Studios dali dohromady s vydavatelem Bigben Interactive (stojící právě za tragedií jménem Tennis World Tour), je mi záhadou. Nakonec musím říct jediné. Čekal jsem to horší. Daleko horší.
Quit, please! Thank you!
Ono to vlastně není vůbec špatný. Jasně, jen tedy musíme pominout příšernou devadesátkovou grafiku prostředí a slabší kariéru. AO Tennis 2 nabízí totiž poměrně kvalitní hratelnost, kde si vybíráte mezi údery, vedete dlouhé výměny s protihráčem, který také konečně chybuje, a v neposlední řadě podstupujete challenge. Už to naštěstí není ten tenis, kdy se všechny vaše míčky trefují do kurtu a vám stačí jen připitoměle mačkat jedno tlačítko.
Teď musíte trefit nejen správný rytmus, ale i jeho razanci. V nabídce je top spin úder (údery s rotací), přímé údery, čopované míče (podseknutí) a loby (pro ty, kdo v životě nikdy nesportovali, se jedná o míček, kterým přehodíte soupeře stojícího blízko u sítě). Chce to chvíli cviku, ale hratelnost se vám dostane za chvíli pod potítka a po prvních dvou, třech prohraných zápasech se vážky začnou přehupovat na vaši stranu.
Jenomže ne všechno je tu tak čisté jako právě zametená antuka. Různorodost úderů jest krásná věc, ale po odehrání pár mačů jsem si uvědomil, že na stylu švihu moc nezáleží. Soupeř totiž nemá horší kontrolu nad čopovaným míčem než třeba nad klasickým silovým úderem. Podobně se bude pořád opakovat stejná písnička, kdy je důležité hrát ven z kurtu a rozpohybovaného rivala ztrestat takovým returnem, na který holt nedosáhne. Klasická strategie podávajícího je následující: podat, běžet na síť a nemilosrdně ztrestat.
Bohužel to platí téměř pokaždé. Když se tento oblíbený herní styl nepodaří a oponent se vás snaží přelobovat, jste pak v pěkné rejži. Lob vám totiž může pořádně zavařit, protože i když jste u míčku, tak se někdy stane, že ho hráč neodehraje. Prostě se hloupě zastaví, nebo běží jiným směrem, než by měl, a to mnohdy pěkně na***e (rozezlí, poznámka redakce) v okamžiku, kdy máte slušně rozehraný ball. Rád bych ještě zdůraznil, že jsem si vědom, že na jiné platformně, než je PC, bude ovládání plynulejší, ale jelikož to nemohu porovnat, musím pracovat s tím, co mám.
„I’ll let the racket do the talking.“ John McEnroe
Na sportovních hrách mi vždycky vadila neomylnost sudí. Například ve FIFA, když dojde k ofsajdu, nemá cenu se moc dohadovat, protože rozhodčí je robot, a ti přece nechybují na rozdíl od svých reálných vzorů. Třeba se jednou právě ve zmíněném fotbale dočkáme „lidských chyb“ v podobě nepřesného pískání, které by pak rozklíčovalo až mnohokrát rozebírané a kontroverzní VAR aneb Video Assistant Referee. (Vlastně podobně jako je tomu v moderních dílech NHL.) Tento prvek má už nějaký ten pátek i reálný tenis, dostává se i na naše obrazovky a je znám pod prozaickým názvem Jestřábí oko.
O tuto výzvu (challenge) si můžete v AO požádat, pokud máte pocit, že váš míček byl dobrý, nebo soupeřův špatný. Je to osvěžující detail na poli tenisových her, ale má jedno velké ALE (nemyslím pivo z Ostrovů). Rozhodčí se mýlí opravdu svátečně a z asi 50 challenge mi bylo dáno za pravdu pouze jednou, a tak jsem měl pocit, že je přidáno jen tak na oko.
Moc pěknej zápas to nebude, Rogere
AO Tennis 2 (bystré hlavinky postřehly, že písmenka A a O znamenají Australian Open) nabízí přijatelnou tenisovou zábavu, o tom žádná. Nabízí i poměrně hutné editory jak hlavní postavy, tak třeba i samotného stadionu, a tomu dávám palec nahoru. Škoda jen, že to všechno po vizuální stránce vypadá naprosto příšerně. Kromě oficiálních tváří hry (zdravíme Plíškovou) hráči vypadají, jako kdyby měli nějakou kožní nemoc v pokročilém stádiu.
Stejně tak mě iritoval vzhled ostatních „vymyšlených“ tenistů. Čeští hráči mají kvalitní jména, a tak působí věrohodně. Jeden z nich ale vypadá jako Ind. Schválně jsem se podíval na japonské borce a nestačil se divit. Ani jeden z nich nevypadá jako Asiat, a dokonce si můžete zahrát pod japonskou vlajkou i za blonďáka. Jasně, nemělo by mne to v dnešní době rozčilovat, protože všichni jsme pod kůží stejní, ale nevybavuji si, kdy by Japonsko bylo zastoupeno jen samými Evropany.
Jsem si vědom toho, že do tenisových her se peníze moc nehrnou, a tak rozumím i tomu, že prostě na takovýhle věci není čas. Na co si ale tvůrci měli nějaký ten čas vyhranit, jsou zápasy. Po herní stránce přijatelné, po audiovizuální tragické. Prostředí vypadá přinejmenším zastarale. Diváci jsou rozmazané postavy bez charakteru a tváře, laciné 3D objekty v podobě bezmateriálních tribun, které vypadají, jako kdyby nebyly ani obdařeny nějakou texturou.
To vše přidejte k absenci jakékoliv atmosféry. Diváci jednou za čas zajásají u vašeho kurtu anebo je slyšet fandění z těch vedlejších, ale to je vše. A máte zaděláno na slabý zážitek. Minimální a stále se opakující animace mezi výměnami a monotónní hlas rozhodčího totiž moc parády taky nenadělá. Je tu větší mrtvo než v druhé sérii The Walking Dead, a to je co říct, protože ta uspávala snad i herce. Toto tragické vývojářské rozhodnutí je ještě podtrženo absencí komentátora, který by přitom mohl nějaké to emočno přinést.
Game, Set, Match
V rukou tak svírám o hodně lepší počin než to, co předvedl World Tennis Tour, ale stále tu je velký prostor pro zlepšení. Pokus o zapojení kariéry á la Cesty z již zmiňované FIFA je tragický a spíše hru sráží z pomyslného empire. Volba odpovědí na tiskových konferencích, které stejně nemají jakýkoliv dopad na dění, krásně podtrhuje celou zbytečnost tohoto režimu. Ano, je pěkné se dostat z pralesní ligy až na vrchol ATP, ale chtělo by to tomu dát nějakou přívětivější tvář.
Musím tedy s finálním rozsudkem ven. Zázrak se opět nekoná, ale zas takový průser, jaký svět čekal, to také není.
