Nejnovější přírůstek do rodiny asasínů byl pro mnohé znamením jakéhosi přelomu. Nejen koncepčního, kdy si z hlediska designu přebírá prvky z nejstarších dílů série, ale také technického – jako první díl ze série je ostatně hratelný i na nové generaci konzolí. Otázka ovšem zní: dá se o Valhalle pořád mluvit jako o pokračování Assassins’s Creed, nebo jde o svébytný titul s otevřeným světem, který se chce svézt na velké značce? Vydržte, zaběhnu si nabrousit sekeru, vypálím jednu či dvě vesnice a pak tomu společně určitě přijdeme na kloub.
Když se první Assassin’s Creed objevil na trhu, byla to pomalu malá herní revoluce. Neotřelý příběh, skvělý bojový systém a fantastická, i když na svou dobu poměrně náročná grafika. Od té doby se do roku 2015 objevilo dalších osm (OSM!) pokračování a spin-offů, dle mnohých ovšem s kolísavou až klesající kvalitou. Samozřejmě se tu a tam objevily světlé momenty, například v podobě pirátského Black Flag, stejně tak se ale dostalo i na vyloženě špatné díly, jakými byly například Unity nebo Syndicate (s čímž Tran zásadně nesouhlasí jenom proto, že má rád jednu polovinu britských dvojčat, industriální Londýn a vlaky).
Nakonec se v roce 2015 sešli hlavouni Ubisoftu a uvědomili si, že pokud nechtějí hru úplně zmrvit, musí si dát rok či dva pauzu a zkusit tu klesající křivku zájmu i kvality trošičku pozvednout. Světe div se, na scéně se roku 2017 objevil Assassin’s Creed Origins a přišel nejen s drasticky jiným zasazením, ale hlavně razantně překopal herní systém. Následující rok egyptského zabijáka doplnili řečtí gerojové z Assassin’s Creed Odyssey a spolu s nimi asi nejvíce kritizovaný problém – příliš velký otevřený svět. Ten byl pro mnoho hráčů zbytečně megalomanskou překážkou, kvůli níž značnou část herního času strávili plutím na lod či jízdou na koni (vřelé pozdravy Arthurovi Morganovi).
Nejnovější díl, smrdící po mužském pižmu a medovině, se tak snažil najít rozumný kompromis v rámci velikosti herní plochy i pojetí značky jako takové. Poslední přírůstek do rodiny nese jméno Valhalla a za jeho zasazení vděčíme mimo jiné Avengers a seriálu Vikings.
Eivor, políbený(á) vlkem
Přesně tak. V době, kdy je archetypem dokonalého muže severský bůh Thor s obličejem Chrise Hemswortha a v televizi už běží asi sedmdesátá pátá série Vikingů, přichází i Eivor. Stejně jako v předchozím díle, i zde si můžete zvolit, jestli ústřední postava bude chlap, nebo ženská. Novinkou je náhodné zvolení genderu, což znamená, že jednou půjdete příběhem jako žena a jednou jako muž. Hra sama dobře ví, co je pro vás nejlepší. Proč? To se dozvíte až na konci hry, do té doby se přepínání zdá jako zcela nahodilé.
Postava Eivor (zvolil jsem nakonec ženské pohlaví) působí chladně a od začátku je poměrně těžké si k ní vytvořit nějaké silnější pouto. A asi to byl i záměr, ostatně je nevlastní sestrou velkého Sigurda, syna krále. Jaká ve skutečnosti bude, to v drtivé míře záleží vlastně jen na hráči, který ji svými volbami může vysvobodit z očekávané role odtažité a kruté štítonošky, bude-li chtít. I v rámci příběhu se postupem času ta ledová strohost pomalu rozpustí a Eivor se začne projevovat jako citlivá postava. Taky vzhled hlavní postavy je ve vaší režii a můžete si ji upravovat dle libosti. Moje krátkovlasá bohyně měla nakonec něco do sebe.
Ačkoliv je Valhalla zasazená do doby plenění staré dobré Anglie, první chvíle ještě strávíte v neutěšené chladné pustině drsného Norska. Úvod vám ale moc času nesebere – dovíte se, proč je vaše umělecké jméno Políbený(á) vlkem, naučíte se základy ovládání, které doznalo několika drobných změn, a vydáváte se na vaši cestu plnou lásky, zrady a nenávisti. Ostatně tak, jak je to u jedné z nejznámějších sérií současnosti dobrým zvykem.
K mé libosti ale musím zmínit, že dějová linie ze současnosti je ve hře utlumena na minimum. Většina hry se odehrává jen a jen v minulosti.
Příběh vikingského tažení, plenění a postupného obsazování země zaslíbené vydrží nějakých 60 hodin. Převyprávět jej asi nemá smysl, jelikož sleduje narativní šablonu nejnovějších dílů i přebírá inspiraci od seriálového protějšku. K mé libosti ale musím zmínit, že dějová linie ze současnosti je ve hře utlumena na minimum. Většina hry se odehrává jen a jen v minulosti.
Vedlejší dějové linie slouží jako rozptýlení i možnosti, jak si plnit své dobyvatelské ambice. Vaším úkolem je si podmanit celou mapu, rozdělenou na jednotlivá dílčí území. O tom, které z nich dobudete, si rozhodnete sami na začátku nové mise. Každá z těchto zón má ovšem vlastní příběh, který je vždy propojen s tím hlavním.
Po splnění úkolu se příběh dané oblasti uzavře a vy získáte pár nových indicií, co dělat dál v hlavní story, potažmo který další kraj podmanit. Jistě, většina questů se točí okolo zaběhnutého schématu zabij, zapal, unes nebo znič, a všechno to dohromady působí jako pohádka O kohoutkovi a slepičce, kdy vám lidé pomůžou jen tehdy, pokud pro ně uděláte nějakou službičku. Nakonec ale musím uznat, že to nějak vcelku drží pohromadě. Bohužel i vikingové jsou poměrně dost ukecaní, a tak jsem měl občas chuť většinu textu přeskočit.
Vodou, zemí i vzduchem
Návrat do známých vod nečekejte, tudy vikingské lodě neplují. Novinek je totiž poměrně hodně. Většina věcí, která byla v minulém díle zbytečně rozsáhlá, je nyní osekaná do stravitelné porce. Začneme mapou – ta není tak obrovská, zároveň ovšem nenudí. Díky rozloze ji najednou budete mít chuť prozkoumávat. Nenarážíte na hluchá místa, krajina se sama o sobě dost mění a stojí za to se kolem porozhlédnout, než jí jen slepě projíždět.
Ať už jde o různé pevnosti, oltáře nebo pozůstatky z dob minulých – a to myslím doslova, protože zde naleznete spoustu polorozpadlých antických chrámů a odkazů na římskou říši – vždycky to stojí za to. Na to, abyste ji ovšem přešli pěšky, je pořád dost velká, a tak vám i zde dělá společnost věrný oř, díky kterému překonáváte delší vzdálenosti po souši.
Dle očekávání je spolehlivým dopravním prostředkem také drakkar, rychlá válečná rychlá loď drsného severského lidu. Už zde si musím postěžovat Ódinovi, jak mě neuvěřitelně štve. Je mi jasné, že autoři museli využít nějakou časovou zkratku, jinak byste se z jednoho konce mapy na druhý lopotili půl dne. Ale plutí na lodí působí jak komediální scénka z třicátých let. Jede až směšně rychle (nejvíc je to vidět, když si přepnete na panoramatický pohled, jenž by paradoxně měl vykouzlit ten nejhezčí okamžik z hraní). Tak rychle, že by ji současné motorové čluny jen stěží stačily. Na všechno ostatní budou muset stačit vaše namakané severské nohy.
Samozřejmě vám bude dělat společnost i opeřený parťák. Jelikož se jedná o díl prosáknutý severskou mytologií, je na místě, aby vašeho orlího přítele vystřídal havran jménem Synin. Jakožto zarytý a naprosto amatérský fanoušek ptactva jsem uvítal, že si v e-shopu Ubisoftu můžu za herní chechtáky koupit jiný skin i pro svého ptačího bratra ve zbrani. Osobně jsem havrana zaměnil za krásného kvakoše nočního.
Ptačí compagniero vám bude samozřejmě při objevování v pevnostech a městech k užitku, ovšem také jeho nápomocnost prošla pár úpravami. Už nejde označit všechny nepřátele pouhým pozorováním z ptačí perspektivy. Sice je uvidíte, ale přepnete-li se zpátky na Eivor, nezůstanou vám žádné šipečky visící nad jejich hlavami. K alokaci nepřátel tak opět poslouží váš smysl, pomyslná echolokační vlna, odhalující na chvíli nepřátele a užitečné předměty v blízkosti.
Konečně vaše postava může držet štít, jehož absenci v Odyssey považuju za asi největší chybu minulého dílu. Nedat sparťanskému válečníkovi štít je stejně hloupé jako mluvit o Thorovi a nezmínit kladivo.
Hledání předmětů vývojáři rozdělili do tří barev, vyjadřující typ lootu, což napomáhá orientaci na mapě. Bílá připadla materiálům, zlatá zbroji, knihám s dovednostmi, materiálům pro osadu a jiným cenným věcem. Modrá barva značí oltáře a spirituální body zájmu, třeba jeden z krátkých vedlejších úkolů. Přehled o svém okolí tradičně vyřešíte přepnutím na havrana nebo evergreenovým vyšplháním na synchronizační místa, které objevené body napíchne virtuálním špendlíkem na mapku.
Boj! Boj! Boj!
Dost bylo tlachání o prostředí, čas vytáhnout sekery. Co si budeme povídat, objevování kraje k podmanění je jedna věc, nejzábavnější složkou série je ale nadále boj na všechny myslitelné způsoby. Konečně zase vaše postava může držet štít, jehož absenci v minulém díle považuju za asi největší chybu celého Odyssey. Nedat sparťanskému válečníkovi štít je stejně hloupé jako mluvit o Thorovi a nezmínit kladivo. Kombinace vašeho vybavení je čistě na vás, a pokud budete chtít, můžete se klidně ohánět dvěma malými sekerami, řemdihem a kladivem či dalšími kombinacemi, není jich ovšem přehršel. Samozřejmostí jsou dvouruční zbraně, od velkých seker a mečů po kopí.
Jelikož ovládáte obě ruce, správné načasování tvoří v soubojích značnou část úspěchu. Na každého oponenta platí něco jiného, někteří vsází na hbitost, jiné se spoléhají na hrubou sílu svých svalů. Vykrývání útoků opět hraje pro váš smrtící úder klíčovou roli. Vikingové jsou nicméně praktici, nejlépe se tyto dovednosti tedy naučíte přímo v terénu – při nájezdech a plenění osad či pevností.
Raidy jsou vůbec zábavnou částí hry. Přijedete lodí (nebo si ji zavoláte rohem) a nájezd po boku vaší posádky může začít. Všechno to vypalování domů, vraždění vojáků a loupení je fajn, dokud ovšem nezvednete svou chlupatou ruku na civilistu. Ne, že bych se vyžíval v masakrování bezbranných osob, ale jsem sakra seveřan, který jede do Anglie plenit a vraždit. Pokud si hrajeme na nějakou dobovou věrohodnost, nebylo to právě to, co vikingové dělali?
Vždyť vždy někam přijeli, všechno zničili, většinu lidí povraždili různými způsoby, vzali si, co našli a pluli dál. Valhalla je přitom sama o sobě dost brutální, nevyhneme se zde usekávání končetin a lámání kostí. To ovšem neplatí o civilistech, stačí zabít jednoho a objeví se nápis přes celou obrazovku, který ve zkratce říká „ještě jednou, mladíku, a bude to naposledy“. Jistě, v minulých dílech rovněž došlo k desynchronizaci, stejně tak jsme ale byli v kůži dobráckých a ctnostných postav.
Nově přibyly vaším protivníkům i zranitelné body, které uvidíte pokaždé, když napnete tětivu luku. Pokud nějaký z nich zasáhnete, vašemu sokovi se podlomí kolena jak při maturitní zkoušce. Pro vás je tak na krátkou chvíli snadnější ukončit jeho trápení. Pokud ale čekáte, že jeho tělo oberete do naha, možná odejdete z loupežného výletu zklamaní.
Tentokrát se totiž zbraně ani další výbava neválí všude možně, jak tomu bylo dřív. Vracíme se hezky k základním kamenům Assassin’s Creed – zbraní je jednoduše poskrovnu, v porovnání s Odyssey jich je jako šafránu. Už se nestane, že zabijete nějakého lepšího protivníka a z něj vypadne kvalitní meč, který po další chvíli hraní obměníte za jeho lepší verzi.
Ne, tentokrát si zbraně, které najdete, třeba za vyřešení logické hádanky či objevení tajné místnosti, hýčkáte a vylepšujete. Možností je vícero – některé upgrady zvládnete svépomoci, pakliže nasbíráte dostatek materiálů, jiné bonusy odemknete vkládáním nalezených či jinak získaných run. V neposední řadě stačí zajít ke kováři, který už ví, jak bouchnout kladivem. Aby vám ale něco vylepšil, bez alespoň jednoho ze tří vzácných materiálů v batohu bouchne spíše vás.
Věc, která mne opravdu iritovala už od začátku hraní, se také týkala výzbroje. Postava mluví a mluví opravdu hodně. Všechna videa a rozhovory tak vede zásadně bez helmy, což v praxi znamená, že při každém novém zapnutí hry je její helma „neviditelná“ a její přepínání na „zviditelnění“ je strašně ubíjející. O to záhadnější je, že tahle anomálie sama od sebe zmizela o pár desítek hodin později. Neviditelnost si mimochodem můžete nastavit na kompletně celou výbavu, a tak vaše postava může jen pobíhat ve středověkých podvlíkačkách a s hadrem přes prsa. Proč, ptáte se? To bych také rád věděl, ale jde to.
EXTREME MAKEOVER: Valhalla Edition
Jednou z největších novinek je budování své osady a symbiotického vztahu se svými druhy. Tedy novinek, ono to už bylo ve dvojce a trojce, ale tvůrci Valhally šli víc do hloubky. Každopádně pomáháte komunitě a komunita za odměnu pomáhá vám. Ty Pennington by měl velkou radost. Za nabyté materiály můžete stavět různá obydlí otevírající nové možnosti. Rozpadá se vám zbroj? Postavte si kovárnu a vylepšujte výbavu. Máte v inventáři junk? Otevřete si obchod a směle nakupujte a prodávejte. Chcete si zkrášlit své tělo, ať už mužské či ženské? Tetovací salón vám dovolí si přizpůsobit svého válečníka ku obrazu svému.
Tou nejdůležitější budovou je sídlo asasínů, kteří se k vám na začátku hry přidají. Díky nim si nad rámec svých seveřanských bojových schopností odemykáte tradiční asasínské tipy a triky, od skoku důvěry po zapichovačky se skrytou čepelí. Obdobou pozornost od vás vyžadují i zbylí obyvatelé osady, odměnou vám budou většinou zkušenosti.
Opět tu musím s lehkým úsměvem na rtu zaplesat nad návratem ke kořenům. Comebacku se dočkalo plížení a hlavně splynutí s davem, stejně tak jak tomu bylo v prvních dílech celé série. Další asasínskou doménou je plnění úkolů. Opět se nevyhneme trošku nudnější pasáži, jako je hledání medailonů Řádu, indicií a vražedných cílů tajuplné organizace, stejně jako stránek z kodexu. Na druhou stranu bývá odměnou nová bojová dovednost, jako je vystřelování více šípů najednou nebo hák, kterým si přitáhnete nepřátele hezky k tělu. Odemknout si můžete i pomoc od silného vlčího společníka.
Vedle dovedností tu je i samozřejmě schopnostní strom. Nebo spíše souhvězdí, což ladí k zasazení a pojetí hry. Postupně se budete prokousávat novými a novými perky, odemykající další způsoby, jak naporcovat chudáky Angličany, přičemž si můžete vybrat cestu tichošlápka či na věc jít hezky vikingsky na sílu. Tentokrát navíc nelevelujete, aspoň tedy ne v pravém slova smyslu, protože vaši úroveň určuje to, kolik máte investovaných dovednostních bodů. Na jednu stranu je nový systém relativně originálním počinem, na tu druhou je až žalostně nepřehledný.
Anglie vypadá přesně tak, jak byste od ní čekali – je ponurá a surová. V kontrastu s veselou a pestrou Odyssey by na leckoho mohla z toho všeho dolehnout depresivní mlha.
Pane vikingu, vy jste se zase kochal
Vizuálně jsme zase o krok dál. Valhalla vypadá k světu a ve fotografickém režimu se můžete zaseknout na pěkně dlouho. Různé lokality znamenají různé habitaty. Jednou jste v krásném listnatém lese, podruhé zase na blatech a pláních zahalených neprůchozí mlhou. Oproti Odyssey si zde vychutnáváte pastelové barvy podzimu. Stačí jen jedna krátká projížďka na koni a přistihnete se, jak se kocháte. Dokonce, a to mne potěšilo, se podíváte k takovým pamětihodnostem Anglie, jako je Stonehenge nebo Doverské útesy. V tomto ohledu Assassin’s Creed ctí tradici virtuální turistiky.
Anglie vypadá přesně tak, jak byste od ní čekali. Je ponurá a surová, v kontrastu s veselou a pestrou Odyssey by na leckoho mohla z toho všeho dolehnout depresivní mlha. Ovšem ona i ta surovost má své kouzlo, krajina je divoká a nespoutaně nádherná. Kromě osad a pevností narazíme tu a tam i na větší města, která překypují životem i špínou. Krysy, opilci a žebráci u cesty jsou na denním pořádku, do toho všude pobíhají veselé děti. Kontrastů, které města nabízejí, je ještě více – na jedné straně míjíte zbytky antické kultury, na straně druhé párkrát projdete kolem sakrálních křesťanských staveb, jako jsou mohutné kostely obklopené malými kamennými domy. To je země, kterou by chtěl dobýt každý severský bijec.
Dalšími většími osídleními jsou pevnosti. Ty jsou čistě vojenského charakteru a nebýt pár rotund, hradeb, tlustých zdí a kulatějších věží, jako by z oka vypadly opevněním z předchozího dílu. Při dobývání těch větších musíte prorážet jak brány, tak vlny nepřátel, dokud se nedostanete až k poslední citadele, nebo prostě nezabijete hlavního padoucha.
Důležitým aspektem je i fakt, že svět, ve kterém hrajete, bují životem. Nouze není o různé ruiny římských staveb a chrámů, podzemní kobky nebo všudypřítomné bandity a jejich osady (ty vám jen tak nic nedarují), atmosféru zdatně doplňuje i různorodá fauna, ostatně jak už je to u asasínů zvykem. Zvířata tu konečně hrají důležitější roli, protože vaše zdraví se už samo o sobě neobnoví. Pokud jste zranění, nezbývá vám nic jiného než pojídat houby či lesní plody. Jenomže ne vždycky narazíte na malý keřík s malinami, někdy je potřeba chopit se luku a ulovit králíka či jelena.
Dost mě také překvapilo, o kolik víc než její předchůdce je hra zaměřena na mytologii, ačkoliv se ani Odyssey tímto směřováním moc netajil. Několikrát stanete v říši snů či na prahu samotné Valhally po boku všemocného Ódina, o návštěvě samotného Asgardu nemluvě. V krajině také narazíte na mnoho oltářů či menhirů, které, pokud jim obětuje správné zvíře, se vám odvděčí v podobě porce zkušeností. Nebo glitchem.
A na ty jsem během svého hraní narážel docela často. Jednou jsem se zasekl ve skále a čekal na to, až mne hra sama milosrdně zabije, podruhé zešílel můj kůň a nešlo ho ovládat. Asi ten největší se dostavil (a ne jednou) při dobývání pevností, kdy se obnovovaly a objevovaly jednotky doslova na stejném místě, na kterém padly. Je mi jasné, že u takhle komplexní hry nejde vychytat všechny mouchy najednou. Ty jsou a pravděpodobně vždycky budou, proto mají v mínusech své pravidelné místo. Když jsme je ale zvládli omluvit u tak tristně nedodělaného Kingdom Come: Deliverance, nevím, proč bychom to nepřekousli i u asasínů. Hlavně, ať proboha zpomalí ty lodě!
Poslední Assassin’s Creed se povedl, stejně jako jeho pokus o částečný návrat ke kořenům série. Stealth jednoduše považuji za esenci asasínské série, která byla v posledních dílech utlumena na úkor jiných aspektů. A klidně bych zašel dál a osekával ještě více.
Správa osady je hezký navrátivší se prvek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že je poněkud zbytečný, stejně jako rozsáhlost některých RPG prvků. Velké plus naopak vidím v omezení zbraní a zbroje a opětovném důrazu na jejich vylepšování. V kombinaci se živoucím světem, neokoukaným zasazením, povedenými souboji a krásnou grafikou proto klady Assassin’s Creed Valhalla tak velkou měrou převyšují nad zápory, že můžu hru s klidným srdcem a rohem v ruce jen doporučit.
