Když se v Česku řekne herní středověk z první osoby, každému nejspíše vyskočí v hlavě Kingdom Come: Deliverance. Velký úspěch se spojením těchto dvou vlastností ale už jednou slavilo i kanadské studio Torn Banner, a to se svým tehdy unikátním titulem Chivalry: Medieval Warfare. Nyní se vývojáři připomínají s druhým dílem multiplayerové mlátičky, která má svého předchůdce několika přesnými seky pokořit.
Hned v popisku Chivalry 2 se ve všech herních obchodech dočtete, že se hra hlásí k velkolepým středověkým hollywoodským bitvám. A v zásadě se jí to daří. Hlavní podíl na tom má soubojový systém, který je sice historickou „přesností“ právě tím, z čeho je Danu Vávrovi blivno, ale zase je setsakramentsky zábavný, uspokojivý a v rámci hry velmi dobře funguje.
K dispozici máte seky ze strany a sek shora i bod, přičemž všechny můžete podržením tlačítka pro útok převést na silnější variantu. Speciálním útokem, ranou hlavicí nebo kopem potom dobře prolomíte protivníkovu obranu. Nejvíc cool je ale stejně možnost jakoukoliv zbraň (nebo předmět) vrhnout s potenciálem instakillu. Co do soubojových možností tedy není na co si stěžovat.
Hra se vás v tutoriálu snaží naučit, že spojením pohybu kamery ve směru útoku s útokem samotným získáte větší sílu, ale minimálně na gamepadu mi tato mechanika přišla velmi neintuitivní a vlastně nesmyslná. Co ale smysl dává, je obcházení nepřítele nebo útok na místo, které si zrovna nekryje. Ne vždy je totiž vhodné krýt – máte omezenou výdrž a zbraň se poměrně brzy rozbije. Používání všech fint hned ze začátku je ale v multiplayerovém chaosu prakticky nemožné. Orientaci sice trochu ulehčuje možnost přepnout do pohledu třetí osoby, Chivalry tím ale ztrácí dost ze svého kouzla.
Jak vám naskakují odehrané hodiny, postupně si soubojové možnosti osaháte a ucítíte, jak se vám na bojišti otevírají nové možnosti. Chivalry 2 se totiž pyšní širokou paletou čtyř hratelných tříd, tří podtříd a hafem zbraní, které se odemykají za zkušenosti ze zápasů. To má za následek jak fakt, že se vám jedna zbraň neomrzí, tak i uspokojení z postupu po pomyslné Chivalry hierarchii. Lehce znepokojující je možnost nakupovat kosmetické předměty za prémiovou měnu, ale nejde o žádnou nepřekonatelnou překážku – vše jde pořídit za in-game zlaťáky a nejde o žádný extrémní grind. Alespoň tedy zatím.
Parádní sound design a animace goru pak zajišťují, že jsou zápasy v Chivalry 2 nesmírně uspokojivé a dokonale vás vtáhnou do atmosféry filmového středověku. Hra je navíc okořeněna povedeným humorem, který se promítá jak do hlášek vaší postavy (když přijdete o ruku, můžete chvíli dál bojovat a hrdina zahlásí něco ve stylu „zavolejte doktora“), tak třeba do achievementů – když uhoříte, cinkne vám úspěch „This is fine“.
Když jsem psal, že se hře předsevzatou premisu v zásadě daří naplňovat, negativní implikace tam měla svůj důvod. Jak je totiž soubojový systém promakaný, design map už na tom tak slavně není. Ač jsou atmosférou poměrně rozmanité (najdete tu hrady, lesy nebo třeba pouštní arénu), působí poměrně rutinně a spíš jako filmové kulisy než opravdová místa. Možná to byl promyšlený tvůrčí záměr, jak poukázat na umělost Hollywoodu, ale úplně bych si na to nevsadil. Svému účelu ale poslouží. Nijak dech beroucí není ani grafické zpracování, které sice nabízí hezké textury a nasvícení, ale celkově neospravedlňuje fakt, že hra běží na XSeS při rozlišení 1080p na pouhých 30 FPS. A někdy ani to ne. Oheň pak ve hře vypadá naprosto příšerně. Dojem kazí i doskakující textury či objekty a jiné grafické bugy.
Poněkud mě zklamaly herní režimy, není jich totiž mnoho. Buď totiž dobýváte hrad a vypalujete vesnici, nebo čistě zabíjíte ostatní hráče, a to buď v týmovém deathmatchi nebo v režimu všichni proti všem. Rychle se tak herní náplň omrzí.
Počet map je slušný. Je jich dohromady osm, z toho pět pro týmový režim s úkoly a tři deathmatchové. Úkolové mapy potom mají tu výhodu, že každá z protistran na nich má jiný cíl – jedna hrad dobývá a druhá se brání, záleží na scénáři. Prakticky se tak počet těchto map dubluje. Poněkud mě zklamaly herní režimy, není jich totiž mnoho. Buď totiž dobýváte hrad a vypalujete vesnici, nebo čistě zabíjíte ostatní hráče, a to buď v týmovém deathmatchi, nebo v režimu všichni proti všem. Rychle se tak herní náplň omrzí. První dva zmíněné módy lze hrát jak v 64, tak 40 hráčích, přičemž si nemůžete sami zvolit mapu ani režim, hra je totiž vybírá náhodně. To mně vcelku vadilo v momentě, kdy jsem si chtěl vyzkoušet prostředí, které jsem ještě neprozkoumal. Rozhodně příjemnou feature je ale cross-play mezi všemi platformami.
Jak jsem již zmínil, pocit z bitev je výborný. Díky velkému množství hráčů na bojišti panuje chaos, často nezemřete férově, ale na ránu zezadu nebo šípem, a spawnovat se tedy budete velmi často. V týmových módech navíc musíte navíc dávat pozor, abyste moc zesekali své spojence, friendly fire je tu totiž neúprosný. Možná proto mě nejvíc bavil režim všichni proti všem, kdy si nemusíte dávat pozor, kam sekáte, a když se vám daří, připadáte si jako opravdová armáda jednoho muže. Dokud vám tedy někdo zezadu nenaruší killstreak mrsknutou sekerou.
Hra nabízí i příběh, který navazuje na první díl a dává kontext všem zápasům, které se ve hře odehrávají. Nic hlubokého ale nečekejte. Pokud si nepřečtete o frakcích Agatha a Mason v herním menu, vystačíte si s rozlišením červené a modré barvy. Pravda ale je, že lehoučký příběhový úvod do každé z bitev za doprovodu fajn soundtracku dodává jistou přidanou hodnotu.
Chivalry 2 není perfektním titulem, ale nabízí perfektně uspokojivou a zábavnou multiplayerovou zábavu s robustním soubojovým systémem, hektolitry krve a porcí humoru. Pravověrní fanoušci Kingdom Come a šermířští fanatici možná budou mít ze hry osypky, ale to vám může být upřímně fuk – o zábavu jde především a autoři ani nešli po co nejrealističtějším ztvárnění soubojů. Plánovaná dlouhodobá bezplatná podpora titulu ze strany kanadských vývojářů navíc přislibuje vyřešit problém s menší rozmanitostí herní náplně – brzy dorazí nová mapa a chystá se i úplně nový režim, což hra potřebuje nejvíc.
