Bethesda za sebou nemá nejlepší období. Pekelný průšvih v podobě Falloutu 76 odstartoval pro americkou společnost lavinu neštěstí. RAGE 2 (u nás recenzoval Adam Dvořák) bylo podle mnohých k uzoufání průměrné a pomyslný hattrick zklamání završil paskvil v podobě Wolfenstein: Youngblood, který si sice nevedl až tak špatně u kritiků, ale fanoušci série jej zakleli do hlubin svých Steam knihoven. Podařilo se s Doom Eternal z dílny id Software tuto kletbu zlomit?
Reboot legendární série, pojmenovaný jednoduše DOOM, si v roce 2016 odnesl vysoké známky, protože byl prostě geniální. Pokračování jsem tak vyhlížel s nadšením. Tým Martyho Strattona si s ním dal na čas, dlouhé čtyři roky, přičemž se hře nevyhnul odklad. Všechno to čekání se ale vyplatilo. Eternal je totiž téměř ve všech ohledech lepší než už tak výborný první díl.
Epos Doom Slayera
Doom 2016 proslul svým nesmírně badass 30sekundovým intrem. Eternal také dlouho nečeká, než vás vrhne do akce. Trvá to asi minutu. Zlověstný hlas krále Novika stručně představuje protagonistu Doom Slayera, aktuální situaci, v níž se nachází (9 měsíců po jedničce, Zemi ovládly síly Pekla), a pak už skočíte do portálu, dostanete do ruky brokovnici a šup vraždit démony. Jelikož to je vaše poslání.
Hlubší okolnosti příběhu jsou tu stejně jako před čtyřmi lety schovány ve sbíratelných dokumentech. Co ale od minule přibylo, jsou cutscény. Zatímco 2016 bylo opravdu přímočarou akční jízdou, Eternal ve filmečcích často sleduje Slayera z pohledu třetí osoby, dokonce částečně odhaluje jeho obličej a hodně z jeho minulosti. Tenhle díl rozdrtil mnoho fanouškovských teorií.
Myslel jsem si, že mi toto nastavování bude vadit, že mě zbytečně vytrhne z akce, ale nakonec je to spíš ku dobru věci. Ano, příběhová linka je přímočaře jednoduchá a nějaké emoční vypětí se nekoná – přeci jen jste Doom Slayer a vaším úkolem je rvát a trhat. Lehký náhled do loru a historie vesmíru mimo herní wikinu, která je psaná dost složitým jazykem a nečte se moc příjemně, je ale fajn. Menší problém jsem měl s kamerou, která při záběrech v cutscénách podivně pluje a ve third personu zase zabírá zvláštní úhly.
I když se příběh bere rádoby vážně, všem je stejně jasné, že celý je Doom tak trochu přitažený za vlasy. Vývojáři proto nešetří typickým humorem, a některé hlášky či jednání Slayera jsem se musel smát nahlas. „Nemůžeš jen tak prostřelit díru do povrchu Marsu!“
Pekelný mišmaš
Teď už ale k jádru pudla, protože primárně kvůli příběhu Doom asi nikdo nehraje. Eternal je mnohem výpravnější než předchůdce. Zatímco 2016 se odehrával výhradně v oranžovém prostředí, na Marsu a v Pekle, tady se tvůrci rozšoupli a nabízí mnoho různých oblastí.
Větší rozmanitost je jednou z hlavních předností novinky, ačkoliv ne všechny levely se povedly na 100 %. Některé pekelné pasáže působí poněkud kýčovitě. Peklo na zemi mi pak designem města připomnělo první F.E.A.R, což by byla pochvala, kdyby jej od Eternalu nedělilo 15 let. Světy Sentinelů jsou ale moc pěkné, většina pekla správně… pekelná a planeta Urdak je vyloženou pastvou pro oči.
Démonická kakofonie
Rozšíření se dočkal i soubojový systém. Ne tolik, co se velikosti arzenálu týká (ubyla pistole), ale jeho využití. Všichni nepřátelé totiž mají slabá místa, na která zabírají různé typy zbraní. Potyčky jsou tak mnohem taktičtější, jelikož musíte mnohem víc přemýšlet nad tím, co zrovna držíte v ruce.
Mnohem větší exponace se v Eternalu dočkala motorová pila a glory killy. Na začátku kampaně máte totiž výrazně přiškrcené zásoby munice a zdraví. Navíc se vývojářům povedlo překonat hardwarové omezení, na které se vymlouvali minule, a na obrazovce se najednou spawnuje mnohem více démonů. Je tedy potřeba hrát ještě agresivněji – víc skákat, řezat motorovkou a dorážet zblízka. Souboje jsou díky tomu mnohem frenetičtější, komplexnější a pro mě zábavnější. Ne každému musí být ještě větší rychlost nezbytně po chuti.
Komplexnosti pomáhají i alternativní palebné módy zbraní a všemožné upgrady, runy, krystaly… Je toho hodně. Velké množství vychytávek nevyhnutelně znamená, že některé jsou užitečnější než jiné, ale zase si vybere každý podle svého herního stylu.
Do hry přibylo i dynamické odpadávání částí těl démonů. I bez ukazatelů životů tak hezky vidíte, kolik toho protivník ještě vydrží, a také je to šíleně uspokojující. Tady se poznají sadisté.
Hop skok vesmírem
Všemožně na internetu je od vydání Eternalu hodně diskutovaným prvkem platformování. Na označené římsy mohl Slayer lézt už minule. Avšak odhalením bicepsů na zbroji se mu otevřely ještě větší parkourové možnosti. Nově se tak umí houpat na tyčích i lézt po rozbitých stěnách, navíc mu do obleku přibyly další trysky, které mu umožňují dvojitý úhyb libovolným horizontálním směrem, a to jak na zemi, tak ve vzduchu.
Tyhle prvky tvůrci využili v pasážích mezi jednotlivými potyčkami. Zatímco v 2016 tvořilo pauzy mezi střílením jen chození a sbírání bonusů či upgradů, v Eternalu se v mezičasech budete pohybovat po stěnách, tyčích a vzduchem jako adrenalinem nabitá opička.
Tahle mechanika má světlou i stinnou stránku. Nejde totiž o nejlepší parkour ve hře z pohledu první osoby (zdravím Dying Light a Mirror’s Edge) a hledání cesty je občas zdlouhavé. Na druhou stranu ale spolu s jednoduchými puzzly, které také slaví premiéru, tvoří tolik potřebný oddech od zběsilého mordování. Alespoň já jsem totiž musel první rebootovaný díl často vypínat, protože jsem byl přesycený akcí. To v Eternalu nenastává, proto beru skákací pasáže jako plus.
Metalová katarze
S DOOMem 2016 je nerozlučně spojeno jméno Australana Micka Gordona. Ten pro návrat slavné značky složil fenomenální metalový soundtrack, který brilantně podbarvil neméně drsné dění na obrazovce. Skladatel ze země, kde voda logicky teče nahoru, se vrátil i k Eternalu, aby se postaral o další hudební peklíčko.
Už skladba v hlavním menu vás navnadí a brutální riffy neutichnou, dokud nepadne poslední démon. Hudba ale hraje dál. Gordon se tentokrát vyznamenal i v klidnějších pasážích, atmosféra v nich teče proudem. Sound design se vlastně povedl celkově. Mlaskání odpadávajících částí těl, zvuky výstřelů i to lezení po stěnách zní přesně tak, jak by mělo.
Rip and Tear, sem tam repeat
Sebelepší mechaniky by byly k ničemu, kdyby hra nešlapala dobře po technické stránce. To tady ale nehrozí. Hra obdržela, možná i díky odkladu, skvělou optimalizaci. Na PC běží prakticky stejně plynule jako čtyři roky starý předchůdce, a přitom vypadá stejně. Všechny animace sice perfektně navazují a checkpointy jsou bezchybně rozmístěné, hraní přesto není bezproblémové.
Jak je totiž optimalizace skvělá, vyladění chyb nikoliv. Několikrát se mi, možná strachem z Doom Slayera, zasekl démon ve vzduchu. Zabít naštěstí šel, nešlo tedy o nic, co by mi bránilo pokračovat. Hraní mi ale překazily za těch 20 hodin (což je na FPS luxusní herní doba) hned dva zásadní bugy.
Jednou zmizela velká část textury levelu, podruhé se nespustil skript v posledním bossfightu. Obzvlášť ve druhém případě jsem byl vytočený, neboť opakování obnášelo několik potupných smrtí. Hra mi také párkrát natvrdo spadla na plochu.
Kvintesence masakru
Návrat Doomu se po čtyřech letech povedl na výbornou. Eternal je oslavou staromilské hratelnosti v moderním zpracování. Extrémně rychlá, brutální a vlastně i taktická akce ve spojení s božím ďábelským soundtrackem dohromady tvoří unikátní, až narkotický zážitek. Hra vás ale nechá i vydechnout, což vůbec není špatně.
