Fialovým údolím se linou rozličné melodie. V pozadí si občas řekne o pozornost zvířecí skřek a koňské frkání. Samurajský odpadlík Džin Sakai pomalými pohyby krouží se svou píšťalou ve vzduchu a snaží se přilákat zvídavého makaka, který po každém falešném tónu nepříliš obratného hudebníka vycení zuby. Vše nakonec dopadá dobře, Džin spokojeně odchází s vylepšeným amuletem, nasedá svého oře a vydává se zpět na cestu za zvuku dutého dunění, které vychází z… ovladače? Jo, z ovladače. Haptická odezva na novém DualSense ovladači je totiž nástroj samotného herního Boha.
Téměř rok jsem byl mnohými zatracován, proč jsem se coby jeden z největších herních japanofilů stále nepustil do dobrodružství, které nabízí Ghost of Tsushima. Cenami ověnčená exkluzivita pro konzole od Sony se dočkala výrazného next-genového pro faceliftu pro PS5 i velkého rozšíření. Coby relativně čerstvý majitel stále špatně sehnatelného herního přístroje jsem už neměl žádné výmluvy, proč bych neměl zachránit Cušimu před mongolskými nájezdníky. A fíha – byla to krásná jízda.
Trošku si to na začátek ulehčím. Ghost of Tsushima je skvělá hra. Po stránce příběhu, hratelnosti, mechanik i audiovizuálu. A než abych přednesl již jednou napsané haiku, odkážu radši na poctivou recenzi od kolegy Ondry Peška, který se před rokem vrhl na základní verzi hry od tvůrců ze studia Sucker Punch.
Snad si jen dovolím postřeh, že Sakaiovo putování za svobodnou Cušimou poznamenalo pár drobných škraloupů o velikosti hnidy. Umělá inteligence občas zahapruje, grafické glitche nejsou žádnou výjimkou a česká lokalizace se nedokáže rozhodnout, zda zvolit anglickou či naši transkripci japonštiny (což štve nejspíše sotva desítku lidí v ČR, mě nevyjímaje).
V jádru vlastně nejde o revoluční hru – využívá již objevené mechaniky a příběhově nikterak nevybočuje od tradice starých samurajských filmů, které se vyžívají v patosu. ALE! Vše vypůjčené si vývojáři dokázali vyšperkovat téměř k dokonalosti, příběh i přes očividná klišé neurazí a přesaturované barvy listů či nesedící roční období v jednotlivých částech ostrova lze jednoduše odpustit, protože tvoří přenádherné scenérie. Celá hra je servírována jako legenda o Duchovi a v mé hlavě jde o obhajitelný argument. Nyní již k aktuálnímu obsahu.
Koničiwa podruhé
Mongolové jsou sami o sobě obstojní protivníci – a o Mongolech na drogách to platí dvakrát tolik. Příběh objemného rozšíření poměrně plynule navazuje na dění na ostrově Cušima i na historii rodu Sakai, přidává celému konfliktu nový kontext a překvapivě dobře také dojídá párkrát nakousnuté otázky. Ty úzce souvisí s Džinem a jeho otcem, kterého na nově zpřístupněném ostrově Iki příliš nemuseli. Právě tam se ale protagonista musí vydat, aby vyřešil hrozbu Orlího kmene – mongolské okultistické skupiny s nemalou zásobou psychotropních látek a šílenou ženštinou v popředí.
Děj, který se točí konfliktem mezi rodem Sakai a obyvateli ostrova Iki, je to o poznání komornější a intimnější. Absence pompéznosti zde ale rozhodně není na škodu, spíše naopak. Vyprávění nechybí spát ani překvapení, pracuje s morálními dilematy a ukazuje Džina i jinak než jen jako lidového vojevůdce, který se žene za vymetáváním mongolských táborů. Ani tahle příběhová linie nezůstává ale pozadu, spíše se s osobní story hlavního hrdiny přirozeně proplétá a doplňuje.
Iki se Džinovi otevře během druhého aktu, což má dobrý důvod – nepřátelé na novém ostrově se s nikým nepářou. Orlí klan má rád přesilovky, ideálně i s nějakým mongolským šamanem v pozadí, který ze svých parťáků ve zbrani udělá ještě efektivnější stroje na zabíjení. Aby toho nebylo málo, tu a tam se objeví protivníci, kteří si v průběhu boje vystřídají téměř všechny myslitelné typy zbraní, což znamená i adekvátní změnu bojových postojů. Obzvlášť na vyšší obtížnosti umí „orlíci“ pořádně zatopit. Část z nich lze sice vyzvat a následně způsobně odpravit, většinou ale zbyde pár bojeschopných nepřátel.
Dobrou zprávou může být fakt, že po zdolání části úkolů na Iki se odemkne možnost přesouvat mezi ostrovy. Není proto problém nejprve nasbírat zkušenosti a nový arzenál na Cušimě, než se Džin vrhne zpět do boje s Orlicí i se svou vlastní minulostí. Do určité míry je takový postup vlastně žádoucí – v rámci přídavku přibyly také zbrusu nové aktivity, které nelze bez odemčených schopností nebo legendární zbroje pokořit.
V obležení nájezdníků, koček a makaků
Příkladem za všechny je lukostřelecká výzva místních nájezdníků, kteří se navzájem hecují, kdo z nich zvládne ustřelit nejvíce lucerniček během krátkého časového limitu. Ačkoliv jde o poměrně triviální koncept, bez investování velkého množství času a zdrojů ho jen tak nepokoříte – je potřeba legendární Tadajoriho zbroj z původního ostrova i speciální amulety. V kombinaci s DualSense ovladačem, skrze něhož jde cítit každý odpor při natahování luku, jde nicméně o náramnou zábavu.
Prostředí je po vzoru už tak pestré Cušimy překrásné. Vlnami zbičovaná skaliska střídají údolí v objetí fialových vistárií či květnaté planiny. Je na co koukat a čím se kochat, obzvlášť na PS5.
Nových funkcí ovladače využívá i Džinova píšťala, jež nyní slouží jako nástroj pro lákání divoké zvěře, od ostrovních koček po makaky. Z nových aktivit jsem ocenil i souboje s dřevěnými meči, k mému nepříliš příjemnému překvapení se ale skládaly jen z několika málo zápasů a na jediném místě. Škoda.
Na Iki nechybí ani prozkoumávání chrámů, psaní haiku či frenetické pronásledování žlutých ptáků (což je naprosté peklo pro lidi s poruchou soustředění). Zde se nic nového nekoná, odolat prozkoumávání různých zákoutí nového ostrova ale dokáže jen málokdo. Prostředí je po vzoru už tak pestré Cušimy překrásné. Vlnami zbičovaná skaliska střídají údolí v objetí fialových vistárií či květnaté planiny. Je na co koukat a čím se kochat, obzvlášť na PS5.
Velkou a velmi vítanou novinkou jsou bojové schopnosti pro koně, který nyní dokáže prorážet skupinky nepřátel a tím několik z nich rovnou vyřadit z provozu. Věrný oř si nyní rovněž může nasadit brnění klanu Sakai, což kromě smrtonosnějších vlastností přináší i praktické využití – především rozšířený inventář pro extra šípy či bylinky. Skvělé je, že si tyto benefity můžete přenést i zpět na Cušimu, osvobozování ostrova tak bude zase o něco pohodlnější.
Sajonara podruhé
Technická stránka hry šlape na výbornou. Výkon konzole nové generace udělal z přesouvání se mezi vzdálenými body záležitost jediné vteřiny. Vše běží sametově hladce a o kouzelné scenérie ani hrátky se světly není nouze. Jasně, umělá inteligence tu a tam udělá nějakou botu, ale naštěstí jsem během svého putování Cušimou a ostrovem Iki nenarazil na nic, co by mě vytrhlo z idealizovaného světa raných samurajů.
Samostatný odstavec si zaslouží i DualSense ovladač, na který jsem pěl oslavné ódy již v předchozích řádcích. Nejde jen o jeho využití v minihrách, ale otevření zcela nové roviny vjemů. Dusot koňských kopyt, natahování tětivy luku, burácení moře – to vše se přenáší do hráčských rukou a posouvá zážitek na další úroveň. Už samotná skutečnost, že člověk díky ovladači pozná, jestli s ořem kluše po hlíně nebo dřevěném mostě, je něco skvělého a dosud nevídaného. Velice doufám, že dílo od Sucker Punch v tomto ohledu bude příkladem pro další hry. Byla by škoda, ne-li rovnou chyba nevyužít možností DualSense.
Co vám budu povídat. Z recenze je zřejmě jasné, že Ghosts of Tsushima: Director’s Cut nelze nedoporučit. Revoluci bych zde hledal jen obtížně – když to vezmu hodně s nadsázkou, vesměs jde o Assassin’s Creed z japonského prostředí. Ale safra, v tom případě jde o ten nejlepší Assassin’s Creed, který jsem kdy hrál. S plynulou hratelností, rozumným obsahem a minimem otravného balastu.
