Na PlayStation 5 pořád není moc co hrát, pokud mluvíme o konzolových exkluzivitách. I proto na sebe strhla tolik pozornosti Kena: Bridge of Spirits, pohádková adventura s lákavým vizuálem od malého a nezávislého studia Ember Lab. Dokáže ale uhasit žízeň příznivců zvlněné japonské konzole?
Obligátní řečnickou otázkou v úvodu se vlastně ptám i sám sebe. Letošní herní podzim je neobvykle suchý a už jsem se začínal bát, jestli vůbec něco zrecenzuju. Pak ale přistála do redakčního mailu kopie Keny a já se po ní vrhl, byť jsem jí do té doby nevěnoval přílišnou pozornost. Jak se později ukázalo, asi mě ani zaujmout neměla, ale nepředbíhejme.
Styl (skoro) bez obsahu
Nádherný vizuál s příchutí Asie byl asi to hlavní, co všechny při představení Keny zaujalo. Nabízí se tak jistá paralela s Ghost of Tsushima, byť zde chybí ona echt působivá samurajská aura. Zatímco ale příběh Džina Sakaie nabídl kromě dech beroucí podívané i solidní příběh a hratelnost (byť ani jedno nebylo obzvlášť objevné), Kena působí v obou těchto ohledech ještě rozpačitěji – a navíc o úroveň hůř.
Příběh totiž, stejně jako grafika, evokuje spíše herní variaci na filmy od Pixaru. Je ovšem hrozně prvoplánový, šablonovitý a ačkoliv dokáže být místy decentně roztomilý a dojemný, dosahuje toho hlavně díky kombinaci povedené animace a krásné hudby.
Během hry musíte pomoct třem neklidným duším, přičemž pokaždé se opakuje stejný vzorec dokola. Sesbírat tři ingredience na vysvobození, bossfight a příběhový filmeček. Zápletka je celkem zapomenutelná a o postavách se toho dozvíte minimum. Nejvíce mě to zarazilo u samotné Keny, která je sice titulní hrdinkou, ale stejně jako všechny ostatní dabované postavy postrádá jakoukoliv osobnost. Tedy až na roty – nápomocné okaté kořínky, ale ti nemluví a prostě jsou jen roztomilí.
Stejně je na tom i fiktivní svět, ve kterém se Bridge of Spirits odehrává. Hráč se dozví, že zde funguje magie, pohybují se v něm zbloudilé duše a aktuálně se nachází v nerovnováze. Toť vše. Dokonce ani nelze sbírat žádné povalující se dokumenty nebo jiné záznamy o fungování světa. Veškeré sběratelské předměty se pouze konvertují do jedné z měn, za něž nakupujete nové dovednosti nebo čepičky rotům. Nebo si nové pokrývky hlav odemykáte. Absence worldbuildingu nevadí u dvouhodinového animovaného filmu, ale u až 15hodinové hry mě to zarazilo.
Prvotní kouzlo pomine
Navíc i ta grafika, byť konzistentně moc pěkná, se po chvíli trochu okouká. Ačkoliv prostředí fiktivního a Asií inspirovaného světa během herní doby nabídne rozmanité scenérie, od lesů počínaje a lávovými jeskyněmi konče, nikdy jsem se z oněch výhledů vysloveně neposadil na zadek (obrazně, samozřejmě hry nehraju ve stoje ani vkleče).
Poměrně rušivý je pak fakt, že příběhové cutscény, kterých je mimochodem poskrovnu, jsou ve formátu 16:10 předrenderované pravděpodobně na filmových 24 FPS. Toho si všimnete na i PS4, natož na next-genové pětce, kde hra běží na krásných 60 snímků za sekundu.
Když už jsme u toho, na odcházející generaci se Bridge of Spirits hraje mnohem hůř a je naprosto jasné, že verze pro čtvrtý PlayStation nebyla pro malý tým prioritou. Animace nejsou pro nižší snímkovou frekvenci šité na míru a výsledkem je zatuhlost, která dosti kazí požitek ze hry.
Ďatlovův syndrom
Ne že by ovšem na 60 FPS šlo o nějak velikánskou hitparádu. Soubojový systém je dosti jednoduchý, v průběhu hry ale Kena dostává jak díky odemykatelným schopnostem, tak příběhovým událostem do vínku nové dovednosti a nastává tedy jakési potěšení z nabývání síly. Za pochvalu stojí také slow-motion při lukostřelbě, který se autorům neuvěřitelně povedl. Lepší jsem ve hře neviděl. Je úžasně plynulý a i vypadá skvěle.
Celkově jde o kombinaci dosud viděného. Snad jediným vysloveně originálním prvkem je léčení pomocí magických rostlin rozmístěných po bojištích, jež se dají aktivovat jen za dostatku místní obdoby bojového adrenalinu.
Některé prvky se ovládají trochu křečovitě (rot hammer) nebo křečovitě vypadají (štít), takže potyčky působí místy kostrbatě. Celkově jde o kombinaci dosud viděného. Snad jediným vysloveně originálním prvkem je léčení pomocí magických rostlin rozmístěných po bojištích, jež se dají aktivovat jen za dostatku místní obdoby bojového adrenalinu. Vysloveně špatné mechaniky ale v soubojích taky nenajdete. 3,6.
Světlé duše x YOU DIED
Trochu paradoxně vzhledem ke stylizaci a příběhu dokáže být Kena dost obtížnou hrou, a to hlavně při bossfightech. Nevím, kdy se mi naposled stalo, že bych takhle nadával u hry, které by měla rating PEGI 12, navíc na střední obtížnost. Nutno ale říct, že jsou souboje s bossy vizuálně i movesety nápadité a hezky se liší. Jen je škoda, že až na pár výjimek se o nich, v souladu se zbytkem postav, vůbec nic nedozvíte. Prostě existují a Kena je musí porazit, tečka.
Mimo souboje s bossy se nepřátelé až na jeden typ nekryjí, takže stačí bezhlavě útočit. Alespoň jsou jakž takž schopní vás obklíčit a hra na vás postupem času vrhá rozmanitou paletu protivníků, takže je nutné aktivně přepínat mezi bojem nablízko, lukem a defenzivními kotrmelci či již zmíněným štítem.
Bridge of Spirits nabízí čtyři obtížnosti, ale ta nejtěžší se odemkne až po prvním dohrání a nejlehčí Story Mode je směšně jednoduchá. Docela jsem tedy v zájmu svého psychického zdraví postrádal mezistupeň právě mezi příběhovým režimem a Spirit Guide, na kterou jsem musel hrát, abych si nepřipadal trapně.
Tak mi ale bylo mimo souboje, když mě hra nutila k platformingu. Ten ze začátku probíhal pomocí základního lození po římsách, později se přidalo využití dalších pomůcek. Ty vcelku ušly, obzvlášť přichytávání se za lotosové květy ve zpomaleném záběru, ale ono římsování a základní skákání bylo až za trest.
Vzdálenost, kam Kena ještě doskočí a kam ne, je poměrně nevyzpytatelná, a animace zachytávání za okraj tak podivná, že pokaždé tajíte dech, jestli dosáhnete na cíl či nikoliv. Navíc má hra problém s tím, když držíte joystick dopředu a zároveň skáčete. Šance zachycení tehdy drasticky klesá a s tím i hráčova trpělivost.
Jedna věc, která mi přišla u poskakování zvláštní, byť nemá vliv na funkčnost, je fyzika dvojitého skoku. Když vyskočíte a znovu zmáčknete křížek, Kena se klasicky odrazí od vzduchu znovu. To dělá, i pokud padáte dolů, ale i po druhém odražení, které ve všech ostatních hrách pád na chvíli zastaví a zmírní dopad na zdraví postavy. Tu Kena dopadne pokaždé stejně tvrdě. Hra sice fall damage nemá a je to tedy jedno, jen mě to zaujalo. Menší rozpočet se holt někde projevit musel.
Nekopírují jen nejlepší umělci
Po skákání a soubojích má hra ještě třetí segment – hádanky. Ty jsou někdy primitivní, jindy trochu složitější. Představují ale odpočinek od mlácení nepřátel a mlácení do stolu z platformingu, což je asi to hlavní.
Princip hádanek a interakce s prostředím mi nejednou silně připomněl rebootovaný God of War, což ostatně není jediný případ inspirace od skorostájových kolegů. Jedna pasáž z první třetiny hry si nepokrytě půjčila blátivé skluzavky a šplhání po skalních římsách z Uncharted 4, navyšování zdraví meditací pak zase připomene Death Stranding nebo Ghost of Tsushima. Je jasné, že když jde o herní prvotinu autorů, někde se inspirovat museli, ale obzvlášť Uncharted okopírovali fakt z gruntu. A to ještě ne nijak mistrovsky.
Mezi prohřešky Ember Labu pak patří i použití z dálky neviditelných magických stěn, které vám v nejlineárnějších pasážích brání sestoupit z vyžadované cesty. Křečovitě pak působí i kýčovitě barevné magické bariéry, které vám zabraňují vstoupit do částí mapy, kam vás hra pustí až později v příběhu.
Čím být, či nebýt?
Vývojáři jako kdyby nevěděli, co od svého prvního titulu chtějí. Grafickým zpracováním, jednoduchostí příběhu a světa jasně cílí na dětské publikum. Na rozdíl od studiových animáků, které jim byly za vzor, ale nenabídne dospělým stejně kvalitní zážitek. Pod líbivou slupkou se totiž nenachází skoro žádná přidaná hodnota. Tak snad příště, Ember Lab, potenciál by tu byl.
