Je extrémně těžké přenést nadšení ze své oblíbené série, o kterou ale drtivá většina českých hráčů nikdy předtím nezavadila. A ještě hůř, když jde o japonský mix vizuální novely a detektivky s poměrně vysokými vstupními nároky. Ale třeba někoho zlomím: The Great Ace Attorney Chronicles je zřejmě ten nejlepší startovní bod, pokud se chcete dostat do tohoto ujetého světa videoherní advokacie plného skvěle napsaných postav, zábavných dialogů a nečekaných příběhových zvratů. Alespoň to zkuste, některé z vás musí chytit za srdce.
Dobrá, i já jsem opozdilec. Zatímco původní díly Ace Attorney vyšly už na Game Boy Advance zkraje nového tisíciletí, do virtuální soudní síně jsem vkročil až společně s Nintendem DS. V českém prostředí handheldy z dílen japonského giganta obecně neměly tak silnou základnu jako jiné konzole a k samotné hře se dalo dostat poměrně obtížně – což může být také důvod, proč jste o Ace Attorney zřejmě nikdy ani neslyšeli.
Přitom jde o adventurní unikát. V kolika hrách proplujete příběhem v kůži advokáta? Jak často vyslýcháte papouška jako možného svědka vraždy? A kolikrát se vám stane, že vám vizuální novela dovolí třeba hledat otisky prstů či řešit s ruským revolucionářem balistiku? Jakkoliv zní mix detektivních a adventurních prvků se slidy s obrázky, texty a animacemi prapodivně, série Ace Attorney dokázala, že takové kombo funguje více než dobře.
Nejinak tomu je i v případě The Great Ace Attorney Chronicles – historického spin-offu k hlavní sérii. Hra původně vyšla jen v Japonsku a pouze na zařízení Nintendo 3DS, nyní se konečně dostala i na západní trh s vylepšenou grafikou a v kompletním balíku. Pod taktovkou zkušeného designéra a scenáristy Šúa Takumiho jde zřejmě o ten nejlepší startovní bod pro úplné nováčky, a to nejen díky dostupnosti na velkých platformách (Steamu nevyjímaje), ale také celkové stravitelnosti herního obsahu.
Linka Tokio-Londýn
Zatímco se hlavní série odehrává v alternativní verzi moderního amerického města, The Great Ace Attorney Chronicles jde opačným směrem a přivítá hráče v Japonsku v období Meidži, potažmo ve viktoriánské Anglii. Coby mladý student Rjúnosuke Naruhodo se vydáváte do srdce britské říše studovat právo, které bylo v zemi vycházejícího slunce stále ještě v plenkách. Ve víru náhod a nehod ale pomalu zjistíte, že tradicionalistické Japonsko ani londýnské pozlátko nejsou tím, čím jsou na první pohled, což v kůži protagonisty pocítíte už v první kapitole, kde jste obviněni z vraždy.
A pak už se vezete. V deseti kapitolách (pět pro každou hru) budete čelit zapeklitým případům a postupně odlupovat vrstvy poměrně povedeného a chytře propojeného příběhu. Třebaže jednotlivé epizody na první pohled spolu nijak nesouvisí, každá z vás odmění malým dílkem, ze kterých na konci vznikne pestrá mozaika.
Zvratů nabízí děj požehnaně: některé jsou opravdu překvapivé, jiné předvídatelné, občas se najdou i vyloženě absurdní, jak už bývá u japonských her mnohdy zvykem. První epizody nechávají po sobě nemalé množství nezodpovězených otázek a samotné nekončí příliš uspokojivě. Z hlediska vyprávění ale vše dává smysl a všechny nakousnuté koláče se naštěstí dojí beze zbytku. Aby ne – každá kapitola trvá zhruba čtyři hodiny (včetně té úvodní, tak se obrňte trpělivostí), v součtu vás tak čeká minimálně 40 hodin zábavy.
Příběh se odehrává především v Londýně, občas se ale hra přepne zpět do Japonska.
Konflikt mezi západní a východní kulturou zpracovává hra překvapivě umně, byť s notnou dávkou nadsázky. Japonsko se po rozpadu šógunátu čerstvě otevřelo světu a snažilo se zuřivě dohnat ostatní světové velmoci, třebaže i za cenu toho, že ze soudní síně udělá Potěmkinovu vesnici. Dojde překvapivě i na kritiku nejen tehdejší rozpolcenosti japonské mentality, ale také britské koloniální arogance. U japonské hry – navíc detektivní vizuální novely – jde o svěží krok, který jsem popravdě příliš nečekal. O to zajímavější bylo sledovat první interakce mezi Japonci a Brity, ačkoliv v odlehčenější formě.
Kulisy jsou to každopádně neokoukané a krásně zpracované, ať už tím myslím londýnské ulice či samotnou soudní síň. Každá kapitola nabídne trošku jiné prostředí, tu a tam se ústřední postavy vrátí na stejné místo činu, vesměs se ale nedá říct, že by mě výstřednost ani ponurost viktoriánského Londýna unudila.
Kamarádi do britské mlhy
A nenudí ani ústřední postavy. Veteránům se možná bude stýskat po roztěkaném právníkovi Phoenixovi Wrightovi, naivní, ale dobrosrdečné May Fey a či smolném detektivovi Gumshoeovi. Chemie v nové sestavě protagonistů nicméně funguje bezvadně. Novou hlavní parťačkou je Susato Mikotoba, která cenné rady o (fiktivním) anglosaském právním systému a britské kultuře střídá s roztomilou naivitou a břitkými narážkami na protagonistu. Ačkoliv se jí nedostává tolik prostoru jako jiným asistentkám v sérii, není příliš těžké si ji oblíbit.
Neméně zábavný je i Herlock Sholmes, karikaturní a poněkud marná verze ikonického detektiva z románů Arthura Conana Doylea. S ním se pojí i (pro fandy série) nová zábavná minihra, v níž Sholmes v průběhu vyšetřování představí svou hypotézu, jak se mohl zločin odehrát. Prakticky vždy je ovšem úplně chybná, načež ho v sérii povedených animací postupně opravujete v klíčových momentech tak, aby nakonec celá jeho dedukce měla hlavu a patu.
Na zajímavých, dobře napsaných i absurdně navržených postavách hra nešetří, jak už to bývá u série Ace Attorney dobrým zvykem. Obzvlášť na té britské straně se plnými kapsami sází na zakořeněné stereotypy, pitím čaje o páté počínaje a zuřivým nakousáváním fish & chips zdaleka nekonče. Znalci japonské literatury možná ocení přítomnost spisovatele Nacume Sósekiho i herní interpretaci toho, jak si tato historická ikona vypěstovala svou paranoidní náturu.
Zákon a nepořádek
Jádro série vždy leželo uvnitř soudní síně – ve slovních přestřelkách s prokurátorem, prozkoumávání dostupných důkazů, nimrání se ve vyřčených svědectvích a hledání jakékoliv známky lži či kontradikce. Zde probíhá vše postaru: posloucháte, co říkají mnohdy velmi pochybní svědci, lovíte všechny jejich argumentační přešlapy a dotíráte se na ně tak moc, dokud ze sebe nevypotí novou informaci, která celé soudní líčení posune o kus dál – třeba až do zdárné obhajoby klienta.
Zde přichází nový prvek v rámci série. Vedle britského soudce rozhodují o vině a nevině zástupci veřejnosti. Většina z nich není ale příliš bystrá, a než se stihnete rozkoukat, už ukazují prstem na potenciálního viníka. Vaším úkolem je v kůži Rjúnosukeho jejich argumenty vyvrátit, případně jednotlivé „lidové soudce“ poštvat proti sobě. Je to vesměs převlečený výslech svědků, ale v nové a vlastně docela zábavné formě. Jen mě hra zároveň utvrdila v tom, že by se soudy měly přenechávat opravdu těm nejpovolanějším.
Určitým posunem v rámci mezí jsou také skupinové výslechy. Zatímco u pultíku doposud stál jen jeden svědek (či podezřelý), nyní se tam těch povětšinou pochybných existencí těsní hned několik. Stejně jako v případě lidové poroty, i zde na sebe mohou navzájem reagovat, a když se vám podaří u některých z nich zaregistrovat atypické chování, většinou to značí klíčovou informaci či záchytný bod soudního líčení. Hra vás na některé podněty upozorní sama, byť by podle mě ani nemusela – hráč pak nemusí dávat tak velký pozor, aby se posunul v příběhu.
Logika je zde opět nejsilnější zbraní, a platí to víc než kdykoliv předtím. The Ace Attorney Chronicles se díky svému zasazení drží více při zemi a vynechává nadpřirozené prvky, jako bylo vyvolávání duchů nebo prohlížení vzpomínek zavražděných. I to může být pro úplné nováčky velkým plusem.
Ani nejnovější díl Ace Attorney se ovšem nezbavil jednoho z největších škraloupů série, třebaže se to už děje čím dál méně. Hra je skrz naskrz lineární, což zároveň znamená, že k posunutí příběhu je potřeba například prezentovat během argumentace jediný správný důkaz. Mnohokrát jsem se ale dostal do situace, kdy jsem měl po ruce třeba více předmětů, s nimiž bych dokázal stejně dobře vyvrátit nepravdivé tvrzení nebo lépe ilustrovat, jak se třeba zločin odehrál.
Hra ale tuto možnost nebere od začátku v potaz. Musíte zvolit postup, který chce ona, a jakmile zkusíte jít jinou cestou nebo s jiným důkazem (který by třeba rovněž jednoznačně poukázal na lživé tvrzení svědka), budete za to penalizováni. Chápu, že z hlediska designu by to asi bylo složitější, ale myslím, že už tu je série Ace Attorney dost dlouho na to, aby si troufla na odvážnější změnu.
Je tedy potřeba se naladit na stejnou vlnu jako scenáristé a doufat, že jste na správné stopě. Je ale na místě přiznat, že tomu tak většinou bude – ve chvíli, kdy jako fiktivní advokát kápnete na ten správný argument, vytáhnete přesvědčivý důkaz nebo sami objevíte nesrovnalosti ve výpovědích, cítíte se jako génius. Jako když porazíte těžkého a otravného bosse v Dark Souls. Pocit je to obzvlášť euforický, kdy svým zásahem kompletně změníte kurz celého soudního líčení ve svůj prospěch.
Eigo
Na začátku jsem sice mluvil o tom, že je The Ace Attorney Chronicles zřejmě nejstravitelnějším dílem série, za tím si samozřejmě stojím. Zároveň ale platí, že „vstupní nároky“ jsou stále poměrně vysoké. Nemyslím tím jen fakt, že jde o japonskou hru s typickými stereotypy a archetypy – největší bariéru bude pro hráče bezesporu angličtina. Musíte ji umět na velice dobré úrovni, jinak vás hra utopí v záplavě textů.
Slušná slovní zásoba je základ, protože jakmile nebudete skvěle rozumět tomu, co se odehrává před vámi a kdo čím argumentuje, budete naslepo tlačit na svědky a žonglovat s důkazy, dokud se náhodou netrefíte. A věřte mi, stále se zde bavíme o vizuální novele, čili dialogů vás čeká opravdu, ale opravdu hodně, a nevyhnete se ani advokátní hantýrce či britskému slangu.
ALE! Pokud vám anglické texty nedělají problém, hra vás královsky odmění. Překlad je totiž perfektní, když vezmu v potaz, jak odlišná je japonština od angličtiny nejen strukturou jazyka. Bavilo mě, jak se do mluvy propisuje i povaha a background postav, líbil se mi humor plný ironie a sarkasmu. Ocenil jsem i narážky na sherlockovské povídky sira Doleya, které jsou v jistých ohledech provázané i se samotnými kauzami. Je dobré vědět, že zde kvalita nešla ani o píď dolů.
S tím ovšem souvisí jedna věc – série Ace Attorney je nejpohodlnější na přenosných zařízeních. Ať už jsem hrál na PC nebo na konzolích, občas mě po dvou hodinách přepadla zívačka. Textu je prostě hodně a hra samotná je strukturovaná tak, aby se jí dalo po částech prokousávat v posteli před spaním či na cestách. Uznávám ale, že v obzvlášť vypjatých příběhových pasážích jsem od monitoru nedokázal odtrhnout oči.
Vývojáři nicméně mysleli i na lenochy. Zajímavou novinkou je funkce Story mode, skrze níž příběh plyne dopředu bez jakéhokoliv hráčského přičinění, a to i v soudní síni. Jednoduše si z The Ace Attorney Chronicles vytvoříte hybridní knížku. Režim se dá zapnout kdykoliv, což může být pro nováčky další dobrou berličkou ve chvíli, kdy neví, kudy dál.
Námitka!
Technické stránce není prakticky co vytknout. Nenarazil jsem na žádné bugy ani překlepy v textech, v cutscénách nedocházelo k žádným propadům FPS. Malebné kulisy viktoriánského Londýna v kombinaci s 3D animacemi postav vypadají a fungují pospolu skvěle, pokud tedy překousnete japonskou výtvarnou stylizaci. I díky tomu The Ace Attorney Chronicles nicméně spustíte třeba na pracovním notebooku, nároky na hardware nejsou kdovíjak vysoké.
Co musím ocenit velkým potleskem, je hudba. Soundtrack se mimořádně povedl a překvapivě se nesnaží o remixy z hlavní série, jako tomu bylo v novějších dílech. Hudební doprovod perfektně sedne do atmosféry hry a především v soudní síni umí napumpovat adrenalin do žil, když se probojujete do svého „heuréka“ momentu.
Rozumím, že relativně vysoká cenovka může leckoho odradit, je ale na místě připomenout, že jde o dvě hry v jednom kompletním balíku. Za minimálně 40 hodin povedeného obsahu je to fajn deal, pokud ovšem patříte do cílové skupiny. Škoda, že se Capcom nemá k zpřístupnění úvodní epizody jako demo, aby si hráč mohl ohmatat, nakolik mu tahle vizuální novela vlastně sedne.
Proto se bojím, že i The Great Ace Attorney Chronicles nadále zůstane v bublině zasvěcených, přestože jde bez debat o nejpřístupnější a nejstravitelnější díl z celé série Ace Attorney. Má jednoduché a srozumitelné prvky, povedenou ústřední partičku, poctivou zápletku a fungující pomůcky, když se hráč během vyšetřování zasekne. Navíc jde o uzavřený vedlejší děj, k němuž není potřeba znát obsah jiných dílů. Argumentů, proč dát této detektivní vizuální novele šanci, je za mě proto dostatek. Domluvil jsem, ctihodnosti.
