Nebudu chodit kolem horké kaše. Ghost Recon: Breakpoint je pro mě jakési guilty pleasure se vším všudy. Na jednu stranu trpím při každém hraní a na tu druhou se od toho nedokážu odtrhnout. Níže vysvětlím, proč tomu tak je, ale předem vás varuji – nebude to hezké čtení.
Novinka od Ubisoft Paris, která nese jméno našeho starého dobrého Toma Clancyho, má zajímavý příběh, lehce nadprůměrnou grafiku i pár dobrých nápadů. Jejím největším problémem je ale snaha zalíbit se každému stejně jako osmnáctiletá miss Ameriky, která touží po světovém míru.
Současné herní trendy velí tomu, že by si hráč měl užívat spolu se svými přáteli, a když je nemá, pozve do své hry pár cizích lidí a spolu pak zažívají různá dobrodružství. Breakpoint se snaží ze všech sil, aby vzbudil dojem nového, akčního a hlavně taktického titulu, jenž si každý fanoušek žánru musí pořídit.
Bohužel slovo „taktický“ musíme nechat v uvozovkách. Je to škoda, protože trailery na hru lákaly na nekompromisní survival akci, kde se bez pořádného týmového ducha a plánování prostě neobejdete. A to je přesně ta uvařená nudle, na kterou nalákali i mě.
Kdo přežije: Auroa
Příběh je jednoduchý. Na souostroví Auroa se společnost Skell Industries snaží vyvinout technologie, které budou lidem sloužit a pomáhat. Bum, prásk, celé souostroví se odmlčí, tudíž je na místo vysláno speciální komando (pozdrav scenáristům Aliens), aby zjistilo, co se stalo. Jak to už v příbězích bývá, samozřejmě se během toho něco pokazí.
Po tom, co si projdete tvorbou vlastní postavu s přezdívkou Nomád (jen pár účesů, typů obličeje, barev a jizev na vaší tváři i duši), začne samotné hraní. A to rovnou na palubě vrtulníku v okamžiku jeho sestřelení. Probudíte se visící vzhůru nohama ze stromu (klasika), ošetříte se a rozhlídnete se po chybějících kumpánech. Místo nich se ale okolí hemží hlídkami s prstem na spoušti. Začíná survival se vším všudy.
Začátek Breakpoint nabádá, že celá hra bude laděna do stealthu. Místo likvidování hlídek se před nimi schováváte v křoví a časujete kroky vpřed s pistolí s tlumičem pro nejhorší případy. Brzo se na scéně ale objevuje herec Jon Bernthal (Punisher, The Walking Dead a další dívčí seriály) jakožto váš bývalý bratr ve zbrani, nyní vůdce agentů zběhlých na temnou stranu. Příběh o křivdách a revolučních technologiích zneužitých pro militantní účely právě začíná. A survival ve hře právě končí.
Mašina na smrt
Jelikož se několik dobrých (a hlavně živých) agentů skrývá v horách, vede další cesta za nimi. Zběsilá jízda na motorce je ovšem způsobena spíš příšerným řízením než akcí obecně, což platí i pro zbylý vozový park.
V horách, a to přesněji v hlavní základně „odboje“ nesoucí prozaický název Erewhon, získáváte podklady pro své hlavní i vedlejší mise, vylepšujete se a hlavně zde potkáváte ostatní hráče. Do Erewhonu se tedy vracíte celkem často a stráže vás pokaždé vítají se stejnou prosbou, abyste nechali válku za dveřmi. Red Dead Redemption 2 zřejmě nastavil svým omezením rychlosti pohybu trend i pro ostatní hry a ani zde nemůžete rychle běhat. V kempu a u bazénu se prostě neběhá.
Misí k výběru je v základně dostatek. Onen pocit bezmoci na začátku je ten tam a z vás se stává zabijácký stroj, který má oproti všem soupeřům až téměř nadlidské schopnosti. Není problém pozabíjet celou posádku auta, aniž byste se museli krýt. Sice do vás nepřítel vystřelí asi pětkrát z brokovnice, ale to nevadí, zdraví se vám za chvilku zase naplní.
Pocitu neporazitelnosti přispívá i rozhodnutí již od první mise zpřístupnit hráči vrtulník. Tím odpadá motivace k prozkoumávání celého ostrova, protože mise jsou roztahané po celé mapě a na projíždění se motorkou lesem nebo buginou po pláži nemáte už pak chuť. Jednodušší je si prostě sednout do vrtulníku a přistát opodál vašeho cíle.
Jatka
Pár možností zkusit si nějaký ten taktický přístup tu je. K dispozici máte dron, díky kterému zjistíte, jak se nepřátelé pohybují, co říkají a kde se ukrývá váš cíl. Pro lepší přehled o pohybu hlídek si je jednoduše označíte a postupně likvidujete. Není to nic super originálního, ale stejně tak jako v Assassin’s Creed a dalších hrách od Ubisoftu to baví a plní svůj účel.
Co ale činí jakékoliv taktizování zbytečným a vadilo mě i na předchozích Wildlands, je naprostá stupidita nepřátel, která se bohužel ani zde nějak nezlepšila. Sice spolu komunikují přes vysílačky, snaží se vás různě obcházet či alarmovat posily, ale k čemu to je, když se tu a tam kryjí tak, že si jen podřepnou nebo se schovají za kámen či barel jen z půlky.
Další šíleností je to, že pokud se rozhodnete „nedobytnou“ základnu vyvraždit ve stylu Ramba a ne Hitmana, stačí vám najít úzký koridor, vystřelit do vzduchu a čekat, až k vám budou nepřátele postupně chodit jako ovce na porážku. Neříkám, že se hloupě projevují pokaždé, ale ve většině případů tomu tak je.
Osvěžujícím prvkem jsou různé třídy nepřátel. Vojáci se rozdělují na pár základních jako střelci, těžcí kulometčíci, chlapci s raketometem nebo brokovnicí. Tu a tam se objeví i zvláštnost jako operátor dronů. Výzvou se pro vás ale stávají jednotky umělé inteligence, kdy právě ony zmiňované drony (letecké i pozemní jednotky) vám dokážou pořádně zavařit.
Příliš zbraní a příběhu pro všechny
K tomu, abyste se dokázali postavit tváři tvář smrti a nehnout ani brvou, vám slouží poměrně rozsáhlý arsenál. Každou ze zbraní lze poměrně bohatě modifikovat a vylepšovat. Musím říct, že střílení je opravdu zábava a v Breakpointu je to jedna z věcí, kterou si prostě užijete.
Ovšem modifikace jsou vesměs na nic. Žádnou zbraň si totiž moc neosaháte. Po celém světě se jich skrývá tuny a poté, co si jednu vylepšíte lepším gripem, optikou a dalšími srandičkami, se po půl hodině objeví její lepší verze. Stejně tak je to i s vybavením. Tahle slušivá helma či kalhoty vám sednou? A proč si je nechávat, když v jedné z beden, na které za rohem narazíte, je něco ještě lepšího?
Ke slušné výbavě se samozřejmě hodí i nějaká ta dovednost. K tomu slouží u Ubisoftu velmi oblíbený strom dovedností, který je rozhodně zajímavý a je dobré mu věnovat patřičný čas. Stromy se ve hře celkově nešetřilo, autoři tak mohutně rozvětvili i příběhovou linku a vedlejší mise. To na první pohled vyloženě nevadí, ale touto rozvleklostí přichází hlavní dějová linka o tempo, a i když je povedená, ztrácí se ve všem tom cestování, plnění vedlejších misí a mluvení s hromadou nezáživných postav.
Ještě horší je, když z nutnosti dojde na řízení vozidel. Šli jste někdy na podpatcích po zamrzlém jezeře se třemi promile na žíle? Jízdní model v Breakpointu vám ten pocit umožní zažít. Od Wildlands se na fyzice vozítek evidentně nepracovalo, tudíž se stává, že skočíte s motorkou ze čtyřicetimetrového srázu a pranic se vám nestane. Zkusíte ovšem skočit z útesu padákem. Lehké škrábnutí o strom vám způsobí bolestivou a okamžitou smrt.
Výstřel do prázdna
Ohledně grafiky nemám moc výtek. Jasně, vždycky to může vypadat lépe. Ona úvodní sekvence mi přijde docela odfláknutá, ale Breakpoint má pár pěkných míst, které dokážou zaujmout. Není to ale jako u předchozích Wildlands, kde vás scenérie místy uchvátila (solná jezera a plameňáci, ach ti plameňáci).
Problém ovšem je, že je hra plná glitchů, dost často tak problikávají textury. Po zabití nepřítele se jednou za čas objeví i jeho modelová verze s roztaženýma rukama i nohama. Je to docela matoucí a párkrát se mi stalo, že jsem vystřelil na tohodle „ghosta“ (jsem totiž dost lekavý člověk).
I zvuk má svoje mouchy, a to takové, že není vychytaná vzdálenost či hlasitost. Když někdo stojí v domě, který je před vámi dvacet metrů, a promluví na svého kolegu, slyšíte ho, jako kdyby stál vedle vás. To samé se děje, i když přelétáte vrtulníkem, klidně i 30 metrů nad zemí. Přes všechen ten řev rotorů slyšíte jasnou konverzaci mezi vojáky. A když už jsme u té konverzace, některé dialogy jsou hloupé, až to bolí. Nejtrapnější pro mne byl rozhovor mezi mnou a nějakým partyzánem.
„Vy se jmenujete ‚Temní andělé?‘ (Temní andělé to asi nebyli, ale nedokážu si vybavit, co to bylo doopravdy.)
„To si tady hrajete na drsné gangy?“
„Nehrajeme! A vůbec, kdo jsi ty?“
„Říkejte mi Nomád.“
Velkým problémem je hlavně technická stránka hry, která mi připomíná chyby a nedodělanost ála Kingdom Come. Je nehotová a zřejmě nikdo si nedal práci ji ještě jednou projít a najít všechny polotvary. A že jich tam je dost.
I přes všechny kiksy a nedodělky, kterými hra trpí, umí být zábavnou. Ale jak řekl můj kamarád Štěpán: „Hrál jsem to, abych si to zkusil, ale už to asi nikdy nezapnu.“ Není to nic objevného a v podobném žánru se vyplatí sáhnout spíš po The Division.