Left 4 Dead 2 je i devět let po vydání jednou z nejoblíbenějších kooperativních zombie řežeb z pohledu první osoby. To si před pár lety uvědomilo do té doby neznámé studio Fatshark a v říjnu 2015 vypustilo hru s poměrně krkolomným názvem: Warhammer: End Times – Vermintide. Titul ukuchtěný podle receptu studia a zasazený do jednoho z nejpopulárnějších fantasy vesmírů slavil úspěch jak u hráčů, tak kritiků. Dokázal také prodat několik milionů kopií, sequel byl proto jen otázkou času.
Warhammer: Vermintide 2 se už obešel bez podtitulu a sliboval přesně to, co má správný sequel úspěšné hry nabízet – stejnou porci zábavy jako první díl, jen ve vybroušenější a komplexnější formě. Jak ale ukázala herní historie, ne vždy to dopadne dobře. Doplatilo na to i pokračování od švédských vývojářů? Pokud jste už ale koukli na výslednou známku, víte, že nikoliv.
Zatímco v jedničce bylo vaším úkolem vyhnat krysí lid z města Ubersreik, dvojka si vytyčuje, jak už to tak u pokračování bývá, grandióznější cíl – úplně zabránit proudění ratlingské hordy do Impéria. A kdo jiný by mohl zvládnout takový úkol než stará známá pětice hratelných hrdinů z prvního dílu – žoldák Markus, elfka Kerillian, lovec čarodějnic Victor, trpaslík Bardin a čarodějka Sienna. Jednotlivé postavy se dočkaly kvalitního dabingu a během porcování nepřátel si vyměňují hlášky a názory, které – ač se opakují – nejsou otravné a nad některými se pousmějete i poněkolikáté.
Na každou misi vyráží čtveřice postav, jedna z nich proto vždy zůstává v pevnosti Taal’s Horn, nové základně hrdinů. Zde můžete beztrestně vyzkoušet váš arzenál, otevírat bedny s kořistí či craftovat. Na nádvoří pevnosti se také nachází mapa s přístupnými misemi. Ty jsou rozděleny do tří aktů, přičemž každý obsahuje čtyři mise. Ačkoliv se odehrávají na různorodých mapách, všechny si zachovávají temný warhammerovský podtón.
Mise se odemykají vždy po dokončení té předchozí, přičemž začít můžete kterýmkoliv aktem. Z hlediska obtížnosti je však vhodné procházet je postupně od první mise prvního aktu. Jakmile dokončíte všechny tři, zpřístupní se vám závěrečná mise. Žádnou velkolepou scenáristiku však nečekejte. Příběh v tomto žánru nehraje až takovou roli.
Struktura misí je téměř vždy stejná. Zpravidla začínáte různorodými úkoly (např. eskortováním vozíku s černým prachem) a postupně se prokousáváte k závěrečné výzvě (bossfight, zničení velkého objektu apod.). Pokaždé se ale dobrodružství alespoň trochu liší a přinejmenším jsou vizuálně poutavá.
U misí máte celkem na výběr čtyři stupně obtížnosti – Recruit, Veteran, Champion a Legend. Na první průchod je i rekrut dostatečně obtížný, zkušenější si mohou troufnout i na veterána, na toho je však potřeba alespoň level 15 a vyšší. Jinak si ani neškrtnete.
Oproti Left 4 Dead se Vermintide může chlubit vývojem postav. Hratelné charaktery levelujete samostatně, přičemž na každé páté úrovni si odemykáte dovednostní bod. Ty můžete investovat do tří schopností.
Rozdíly skutečně poznáte, nejsou však zbytečně předimenzované. Každá postava má k dispozici několik typů zbraní na blízko, některé jsou exkluzivní a jiné sdílené. To samé platí i pro střelné zbraně. Třeba zbraně na blízko mají jinou váhu, typ silného útoku a vyžadují maličko odlišný přístup.
Jednotliví hrdinové se také dočkali trojice různých kariér a specializací. Ty se postupně odemykají na prvním, pátém a dvanáctém levelu, kdy každá varianta nabízí jinou pasivní a aktivní speciální schopnost a s nimi související favorizaci jedné zbraně, jež je v harmonii právě se schopnostmi dané třídy.
Soubojový systém je nejsilnější stránkou Warhammer: Vermintide 2. Na papíře vypadá primitivně – vystačíte si s lehkým a silným úderem na levém tlačítku myši a blokováním na myšítku pravém. Zbraně však mají svou váhu, kombinování jednotlivých útoků vyžaduje příjemné množství hráčského umění. Rychlé přepínání na střelnou zbraň a zasazení pár headshotů působí prostě skvěle.
Kosení ratlingů je proto velmi uspokojující, svůj podíl na tom má i úroveň vyobrazené brutality. Z nepřátel stříká krev ostošest a často se jejich torso rozloučí buď s hlavou, nebo se svou celou horní polovinou. Troufnu si proto říct, že jsem si česání hordy protivníků nikdy neužíval více.
Jedním z trailerových lákadel druhého Vermintide 2 byl vylepšený loot systém. Po dohrání mise dostanete pokaždé dvě bedny, přičemž kvalita každé z nich se odvíjí od jiných statistik – první závisí na obtížnosti, na kterou jste misi dohráli, druhá zase na množství sesbíraných secretů poschovávaných po mapě. Z truhel padají části vybavení, ať už jsou to zbraně nebo talismany, a v naprosté většině případů získáte alespoň jeden kvalitní předmět. Žádný nudný grind proto není potřeba.
Staré vybavení můžete v pevnosti rozložit na součástky a následně z nich vyrobit nové talismany a cetky. Smysl však crafting dává až od levelu 20, do té doby si vystačíte s vybavením z truhel a ani při rozkládání nezískáváte dostatek surovin.
Co mi vedle skvělého soubojového systému vyrazilo dech, je atmosféra hry. Hra běží na enginu Bitsquid, který poháněl už první díl. Grafika samozřejmě není na úrovni exkluzivních titulů Sony nebo her od EA využívajících Frostbite (zejména co se týče částicových efektů, nasvícení a zpracování vody), nicméně textury prostředí i zbraní jsou i při bližším pohledu velmi detailní.
Hra je navíc skvěle optimalizovaná a po většinu času se bez problému drží nad hranicí 60 snímků za sekundu. Výjimkou jsou momenty, když přiběhne opravdu veliká horda, nebo mise Empire in Flames, kde se kromě spousty krysounů vyskytuje hodně kouře a jiných náročných efektů.
Hudba je také velmi působivá, čemuž se nelze divit. Má ji totiž na svědomí Jesper Kyd, autor geniálních soundtracků prvních čtyř dílů série Assassin’s Creed. Ozvučení je celkově velmi povedené, ať už jde o řinčení oceli nebo výbuchy. Level design je také povedený a očividně si s každou z map dal někdo hodně práce. Několikrát jsem si řekl: „Wow, tohle je fakt působivý.“
U kooperativních her je velmi důležité, aby připojení, matchmaking a servery fungovaly tak, jak mají. U Verminitide 2 to rozhodně není problém. Matchmaking probíhá na základně, jakmile se připojí všichni čtyři hráči, utíkají k portálu a po rychlém odpočtu hra začne. Pokud se stane, že se během hry někdo odpojí, rychle jej nahradí bot.
Ti jsou velmi schopní, ochotně vás postaví na nohy a dokážou napáchat slušné škody. Nepřátel je pestrá paleta, kromě základních stupidních ratlingů a o něco schopnějších štítonošů potkáte i mnoho speciálních druhů, kupříkladu obrněné válečníky Chaosu nebo zákeřné asasíny.
Nepřátelé se objevují v náhodném počtu a množství na různých místech díky dynamickému spawnovacímu systému. Pokud tedy projdete level vícekrát, zážitek bude vždy lehce odlišný. To samé platí i o bezejmenných minibossech, kterých jsou dva druhy – Rat Ogre a Spawn of Chaos. Porazit je není až takový problém, pokud máte schopné spoluhráče. Souboje s originálními bossy jsou však o něco větší oříšek a vyžadují sehranou spolupráci mezi hráči, hlavně při zvedání padlých – někdo musí protivníka od povaleče odlákat a druhý jej zvednout, zatímco třetí střílí a podobně.
Co se týče technické stránky, z bugů jsem ve Vermintide 2 zaregistroval všehovšudy jeden, kdy v poslední misi boss proběhl skrze zavřenou bránu a následně se vrátil zpátky. Nebylo to tedy nic, co by bránilo v dokončení levelu.
Asi dvakrát jsem zaregistroval problém s boty, kteří se zasekli kus za mnou a zuřivě sekali do prázdna, zatímco já krvácel na zemi. V prvním případě hra skončila neúspěchem, podruhé mě naštěstí zachránil živý spoluhráč.
Nejsem jedním z těch nadšenců, kteří mají na na Left 4 Dead 2 nahrané stovky, ne-li tisíce hodin, vzpomínám na něj však velmi rád. Warhammer: Vermintide 2 ve mně vyvolává přesně ty samé pocity jako legendární počin od Valve. Hlavně jej ale v mnoha ohledech překonává a je ještě zábavnější, za což klobouk dolů vývojářům. V neposlední řadě tu pak jsou uživatelské mody, které životnost hry prodlužují o dalších pěkných pár měsíců.
