V říjnu 2018 se kreativní ředitel The Division 2, Terry Spier, v rozhovoru s herním médiem Polygon vyjádřil ve vztahu k tehdy připravovanému pokračování kooperativní akce, že jsou jejich hry apolitické. Jeho slova se hned stala mediální potravou pro řadu komentářů a rozborů plakátů hry s hořícími ikonami Washingtonu DC v pozadí a Spoierova sloganu: „It’s not a political statement.“
Premisy jako druhá občanská válka a boj proti zkorumpované vládě v kulisách největších národních symbolů USA opravdu mohou znít jako cílené zasazení administrativy nynějšího prezidenta Donalda Trumpa do role hlavního nepřítele. A pozvánky do betatestu hry z února letošního roku, který nabízel pohled na „real government shutdown“, situaci o nic nezlepšily (v USA byla vládní krize způsobena nevyplácením mzdy tisícům státních zaměstnanců, aby tak byly získány prostředky k financování stavby hraniční zdi s Mexikem).
Možná je ale prostě jen marketingové oddělení Ubisoftu o něco svéráznější než jejich konkurence. Rok staré Far Cry 5 se také leckomu zprvu zdálo jako společenská kritika mířená proti konzervativnímu protestantskému venkovu Ameriky a nakonec ze hry žádná hlubokomyslnost nevzešla.
Nyní už víme, že ani příběh The Division 2 není žádnou skrytou společenskou kritikou. Otázkou ovšem zůstává, proč si zrovna The Division 2 získal takovou mediální pozornost, když kolem existuje více ještě provokativnějších titulů, a zároveň proč pan Spier nevyužil příležitosti a nevychválil svou hru i po příběhové stránce jako videoherního nástupce díla George Orwella, když k tomu měl příležitost.
Inu, jak údajně naznačil tuhle George Orwell, i názor, že umění nemá co dělat s politikou, je sám o sobě politický postoj. A názory s Orwellem za zády není radno brát na lehkou váhu. Jsou hry tedy skutečně tak apolitické, jak jejich tvůrci říkají? Anebo je to celé mnoho povyku pro nic?
Prejudice social warriors
Samotné nařčení z politizace či aktivismu za sociální spravedlnost se u širší hráčské komunity rovná vynesením rozsudku. Zatímco komentátoři z herních médií se často staví na stranu idejí a snahy zobrazit některé skutečné problémy, ředitelé studií a lidi jako Terry Spier vědí, že cílová skupina (alespoň ti, co jsou poté nejvíce slyšet v éteru) nemá podsouvání názorů a hodnot zrovna dvakrát v lásce.
Co je nepředstavitelné u velkých her a zavedených sérií, může zabodovat na nezávislé scéně. Indie hry dokázaly už několikrát z hlubokých témat a zaujímání postojů udělat svou přednost a zároveň obstát i komerčně. This War of Mine má značně protiválečné zaměření, hra Papers, Please nepokrytě kritizuje autoritativní režimy a další a další, známé i méně známé tituly se nebojí zaujmout postoj. Jiným případem je pak hra 1979: The Black Friday, jež je zasazena do doby íránské revoluce a můžeme ji bez výčitek přiřknout snahu změnit aktuální politický pohled na danou problematiku. Ostatně na to sama hra cílí. Naopak od mainstreamové AAA hry s několikasetmilionovým rozpočtem nikdo nic takového nečeká.
Ředitelům Ubisoftu způsobují výkřiky proti zbytečné politizaci her zřejmě největší vrásky, protože jejich portfolio se skládá hlavně z kousků, které reflektují svět reálný a s ním i všudypřítomnou politiku.
Sérii Assassin’s Creed z ničeho kromě nevěry vůči historickému zasazení (a nyní nevěře vůči původní nevěře) obviňovat nelze. Riziko nakousnutí aktuálních témat se samozřejmě měnilo s tím, jak se přibližovala příběhová linka k současnosti. Francouzská revoluce nebo důraz na odvrácenou stranu začátku anglické průmyslové éry přeci jen zobrazovaly všeobecně platné vnímání těchto událostí. Poselství, že chudoba a vykořisťování jsou špatné a svoboda a demokracie dobré, zřejmě nevyvolá takovou vášnivou debatu jako hořící Washington.
Jinak jsou na tom série vycházející ze současnosti, případně z velmi blízké budoucnosti. Řeč je třeba o Splinter Cell a dalších hrách podle Toma Clancyho. The Division už se od původních válečných a špionážních románů odklání jiným směrem, nicméně právě s uvedením druhého dílu se téma politizace ve hrách začalo opět přetřásat. Série Far Cry se k této skupině může řadit spíš až od posledního, pátého dílu, zasazeného do USA. A tady se odkrývá jádro pudla. Amerika jako největší videoherní trh zkrátka podřizuje celosvětovou produkci svému vidění světa a cokoliv, co sráží tenhle pohled, vyvolává kontroverzi.
Svůj píseček si samozřejmě chrání jakákoliv světová mocnost, i když jejich hlasy zatím nemají na trh takový dopad jako ten americký. Čínskou lidovou republiku před lety namíchnul Battlefield 4, ruská státní televize se zase obula do nejnovějšího Metra: Exodus od ukrajinských vývojářů a označila ji za rusofobní. Horor Devotion z tchajwanských dílen na jednom z ingame plakátů skryl nápis označující čínského prezidenta Si Ťin-pchinga za Medvídka Pú (podle populárního memu) a hlupáka, načež reakcí ze strany Číňanů bylo záměrné udělování špatného hodnocení v uživatelských recenzích.
Pohodlnost proti uvěřitelnosti
Co státy, zpravodajští komentátoři a cenzurní úřady neposuzují, je záměr, s jakým motivem se politika do hry promítá. Bylo by fajn si vyjasnit, co si kdo od zobrazování politických témat ve hrách slibuje. Jen málokdo může s jistotou a čistým svědomím říct, že se videohry snaží nějak ovlivňovat politický vývoj suverénního státu nebo propagovat kandidáty či strany v jeho volbách. Dobrá, ať jsme fér, takové 1979: Black Friday nebo právě plakát z Devotion by se asi z podobných úmyslů usvědčit daly. Drtivá většina her ze současnosti se jen snaží být autentická, aby hráče dokázala opravdu vtáhnout do svého příběhu.
Pro vytvoření realistického světa je totiž nemožné obejít politická témata úplně a přitom zachovat autenticitu světa. V různých dílech Call of Duty: Modern Warfare bojujeme proti Rusku, což je v dnešním světě přeci jenom pravděpodobnější, než kdyby USA vyhlásilo válku Evropské Unii, byť by mohlo jít o originální a zajímavou zápletku. Série Homefront staví jako antagonistu KLDR, která podnikne invazi na americké půdě. To je samozřejmě vzhledem k vzájemným vztahům obou států uvěřitelnější než případný konflikt s vyspělejším jižním sousedem, nicméně zpracování průběhu konfliktu prostřednictvím invaze na půdě USA už je celkem snadno zpochybnitelné. Battlefield 4 naopak uvedl jako antagonistu Čínu, což je v hypotetickém nastání nového konfliktu jedna z pravděpodobnějších možností. Peking ale EA zkritizoval právě za politickou dimenzi hry a po vydání DLC China Rising prodej hry na území Čínské lidové republiky zakázal.
V případě her zmíněných v předchozích odstavcích můžeme za spoustou aspektů vidět právě snahu o autentičnost. Státy i tamní média nějak nerozlišují, o jakou hru se jedná, jaké je její zasazení a že v jádru vůbec nejde o snahu špatného vyobrazení národu jako spíš o atraktivní či uvěřitelné zasazení. Více pochopitelná je taková kritika v případě Battlefield 4 a zmíněného DLC, méně už pak třeba u nového Metra Exodus, které je zasazené do budoucnosti postapokalyptického světa plného mutantů.
Většina herní produkce byla doposud v rukou Spojených států amerických a Evropy. Jejich politické vnímání světa ovlivňovalo i pohled na příběhy her a perspektivu, z kterých jsou vyprávěny. To se ale časem může a zřejmě i bude měnit. Taková bollywoodská filmová produkce, ačkoliv mezi čtenáři vyvolá spíš úsměv než respekt, v globálním počtu diváků zdatně šlape americké produkci na paty a není proč se domnívat, že by se její scénáristé časem nepřesunuli i ke hrám. Čína se svou kinematografií procházející státní cenzurou se už nebojí vypustit do světa akční snímky, kdy jsou američtí vojáci v rolích těch zlých padouchů a utiskovatelů (Wolf Warrior).
A herní scéna nezůstává té filmové nic dlužna. Třeba čínská FPS Glorious Mission staví do role nepřátel vojáky, kteří vypadají až nápadně americky. Hra vyšla v roce 2011 pod záštitou Čínské lidové osvobozenecké armády a nedávno se dostala v battle royale úpravě i na mobily.
Filmy a seriály stále mohou v tomto ideologickém boji oslovit větší masy než hry, zejména kvůli specifickým podmínkám herního trhu na Západě a kupříkladu v Asii, kde není taková poptávka po singleplayerových příběhových hrách, ale po mobilních online záležitostech. Rusko sice svou herní produkci má, ale velkolepé mise s obranou Moskvy před americkými mariňáky v globální pecce Call of Putin, se ještě nějakou chvíli nedočkáme.
Freedom fighters a teroristé
Zajímavou výjimkou je strategie Syrian Warfare, z pohledu příslušníka syrské armády sloužící prezidentovi Bašáru Asadovi, který prizmatem USA i Evropy v občanské válce započaté roku 2011 představoval antagonistu. Syrian Warfare je také jedna z mála her, která se snaží zobrazit konkrétní aktuální válečný konflikt. Mise a narážky týkajících se konfliktů Blízkého východu jsou samozřejmě přítomné ve škále her od Call of Duty po řadu dalších FPS, ale žádná si nedovoluje zasadit konkrétnější kulisy, pokud se na onom místě ve světě ještě stále ozývá střelba.
V mainstreamu se o to naposled pokusil Medal of Honor: Warfighter z roku 2012, v němž hráči původně mohli krom bojů v Afghánistánu vyzkoušet v multiplayeru i hraní za stranu bojovníků Talibánu. Jak možnost zabíjet americké vojáky v kůži nepřátel přijala hráčská a širší veřejnost, asi není třeba komentovat, když se ve finální hře proti US Army postavily „Nepřátelské síly“. Horší osud pak potkal hru Six Days in Fallujah slibující Call of Duty z tehdy ještě probíhající irácké války. Vydavatel Konami pod tlakem veřejnosti ustoupil od vydání a o hře od té doby nebylo slyšet. Jestli hlavní zásluhu nese lobby válečných veteránů, pozůstalých rodin nebo zájmových organizací, které kritizovaly proválečnou optiku hry pomíjející samotnou zbytečnost války, se už asi nedozvíme.
Syrian Warfare si z podobných důvodů vysloužilo různá kontroverzní přízviska. Ve hře bojujete proti organizacím jako An-Nusrá (Džabhat Fatah aš-Šám), která sice byla jednou z výraznějších opozičních stran režimu, ale zároveň figurovala na seznamech teroristických skupin snad všech zemí. V několika misích se střetnete i s Islámským státem a například zničíte sanitku, ve které je přepravován jejich vůdce. Po splnění úkolu pak postavy komentují přílet amerického dronu, jež pořídí fotky do novin jako důkaz, že rusko-syrská koalice zabíjí civilisty. Ve stejné misi pak dojde i k zesměšňování Bílých přileb (dobrovolnická organizace tvořená místními k pomoci civilnímu obyvatelstvu a reportující jeho oběti v protirežimních oblastech) a jejich údělu ve válce.
Snahy zachytit a interpretovat probíhající válečný konflikt ve videohře i přes pozornost a kritiku, kterou to přinese, může být chvályhodná. Vzhledem k výše vyjmenovaným důvodům a například hláškám typu „Co bych byl za Araba, kdybych neměl zakopané RPG na dvorku“, které se ve hře vyskytují, je ale Syrian Warfare nutné chápat částečně jako provokaci.
Na druhou stranu kolik kritiky se vzneslo proti Call of Duty: Black Ops 2 kvůli afghánské misi, kde spolu s mudžahedíny bojujete proti Sovětům? Žádná. Mudžahedíni, zejména bojovníci afghánských kmenů žijící mimo velká města, kteří o 15 let později stejně tak zabíjeli koaliční vojáky, jsou na rozdíl od Islámského státu nejspíš chápáni jako freedom fighters. Nejspíš z těchto důvodů Metal Gear Solid V: The Phantom Pain, odehrávající se z půlky v Afghánistánu ve stejné době sovětského konfliktu, raději žádné postavy Afghánců do hry neumístil (vydavatelem mu bylo mimochodem Konami).
Akademický level
V odborné sféře se tématu politizace her věnují ještě jinak, konstruktivisticky. Hry s politickým přesahem nelze dělit jen na ty, které předávají určité politické stanovisko přímo a na ty, které se ve svém světě v zájmu zachování autenticity zpodobňují se světem skutečným, ale v podstatě na všechny hry obsahující nějaký příběh. Prostřednictvím herních mechanik a vyprávění upřednostňují hry určité hodnoty, které jsou pak vlastní víc jedné politické skupině než druhým.
Pokud se podíváme na videohry jako produkt ať už nezávislých umělců nebo velkých mezinárodních studií, je trend směřování herního mainstreamu zřejmý. Liberální hodnoty, nediskriminace na základě čehokoliv a angažovanost na poli lidskoprávním, ale zároveň i častá kritika současného systému v ekologických či etických otázkách, je čím dál častěji součástí zápletek nových her.
Jako základní příklad budiž čím dál oblíbenější žánry jako postapo, tedy zasazení do světa po apokalypse, dystopie či antiutopie. Ty už ze své podstaty přikládají důležitost názorům stojícím třeba za omezením nukleárních zbraní (série Fallout, případně ne-zrovna-postapokalyptický Phantom Pain) či proti bezmezné víře v nové technologie (Horizon: New Dawn, Detroit: Become Human) nebo zahrávání si s přírodou a genetickými úpravami (série Resident Evil či velká část zombie příběhů).
Optikou kritických teorií dokonce hry, v nichž hrajete za jedince či příslušníka utlačované, perzekuované nebo jinak ostrakizované skupiny, straní liberálním stranám a názorům, zatímco válečné hry, zejména FPS typu Call of Duty, pak prosazují konzervativní přístup.
Studie Invading Your Hearts and Minds jako příklad rozebírá výroky generála Shepherda z Modern Warfare 2, v nichž popisuje USA jako nejsilnější vojenskou sílu v historii, pro níž je každý boj i jejich bojem, protože co se stane zde, může ovlivnit dění (a zájmy Ameriky) jinde. I když bych to jako autor nenazval „fetišizací imperiální perspektivy“, obhajoba politiky vměšování do konfliktů cizích zemí za účelem hájení vlastnění zájmů to bezesporu je. Jenže i tady autor v první řadě zapomíná na nutnou autenticitu samotné postavy, které by jako archetypu armádního jestřába prostě neslušel přednes ke svým podřízeným o nutnosti snížit státní výdaje na obranu. A v druhé řadě autor také nezmiňuje, že generál Shepherd nebyl v rámci příběhu zrovna kladnou postavou a skončil s nožem v oční jamce.
