První dvě hodiny Biomutanta byly žalostné. Obecně platí, že úvodní část hry se snaží autoři vyšperkovat na maximum už kvůli snaze o co nejlepší prezentaci na streamech a výstavách. Je to pro ně taková vizitka. Tutorial v Biomutantovi, ačkoliv plní svou funkci seznámit nováčky s ovládáním, ukazuje hned na začátku to nejhorší z celé hry – tmavé šedivé koridory kdesi v podzemí. A bohužel, nejde o jediný náznak tvůrčích přešlapů.
Na přicházející krizi identity upozorní už propracovaný editor postav a kontrast následujícího gameplaye. Při tvorbě si vybíráte třídu dle preferovaného typu boje a volíte si její vlastnosti, s nimiž se mění i vzhled vašeho zmutovaného hlodavce. Vzápětí vás seznamuje s existencí černobílých morálních voleb, několika paletami skillů a komb. Potud vše v pořádku. Nedlouho poté jste ale vrženi do soubojů, kde platí víc hack & slash pravidla než RPG statistiky.
Prolínání akčních adventur s RPG prvky už známe třeba z Assassin’s Creed a celkově se tento žánrový mišmaš s rozmazanými hranicemi těší vzrůstající popularitě. Biomutant má soubojovou stránku vystavenou na kombech, konkrétně na čtyřech tlačítcích pro akci, přičemž různé kombinace v konkrétních situacích vyústí v provedení speciálního útoku. Jenže některé vlastnosti pro tento typ hry postrádají smysl – polovina z celkových šesti byla spíše do počtu. Záhadou je pro mě i skutečnost, že výběr třídy zatrhne přístup k pasivním schopnostem těch dalších i v pozdější fázi hry, kdy body už nemáte do čeho investovat.
Ale bude líp
Vstřícnost úvodu jsem hře oplatil stejnou kartou, můžu už tedy prozradit, že v dalších hodinách jsem si Biomutanta docela užíval. Krajina se zanedlouho otevře a ačkoliv není svět tak rozlehlý, nabízí dostatečnou variabilitu prostředí a scenérií, u nichž stojí za to zmáčknout spoušť screenshotu. Postupně si můj biosysel s paranormálními psychickými schopnostmi odemkl různá přemisťovadla, na které byl kladen velký důraz v trailerech. Hlavně loď byla neskutečným požehnáním, protože málokterá jiná hra ve mně budila takovou hrůzu z vody jako právě Biomutant.
Plachtění, čtyřnozí živí mounti nebo dvounohý válečný stroj jsou fajn, ale skutečnou radost mi přinesl pohyb za pomoci efektů bojových schopností. Kombinací speciálních schopností jednotlivých zbraní se dokázal můj biosysel sám držet ve vzduchu či nad vodou. Jako bonus do toho ještě rozséval damage v řadách nepřátel. Od chvíle, kdy jsem se naučil vykouzlit trampolínovou houbu, už jsem nepotřeboval hledat ani žebříky.
Pokud mě osud zavál na vyvýšené místo, neodpustil jsem si vykouzlit kolem sebe bublinu a pustit se ze srázu. Pohyb v exteriérech se tak stal mnohem zábavnějším. Jen je škoda, že autoři nedali k některým skrytým možnostem víc taháků, spoustě hráčů totiž mohou uniknout. Obecně vzato je ale přítomnost zajímavějších možností pohybu ve světě vítaným zpestřením.
Nejvíc mě ale bavily souboje. Jsou dostatečně různorodé na to, aby nenudily těch 15 až 30 hodin, které u hry můžete strávit. Každá zbraň, kterou vezmete do ruky, vás překvapí novou paletou komb a efektů. Nejde si nezamilovat momenty, kdy se na vás vrhne komando hrabošů s brokovnicemi, vy mrazícím kouzlem vytvoříte kluziště a pak je s každým rozmachem toxické baseballové hole posíláte do všech světových stran. Navíc díky barevné paletě všemožných efektů a komiksových nápisů létajících vzduchem vypadá dění na obrazovce živě a šíleně zároveň.
Naopak mě trochu zklamala malá různorodost nepřátel. Většinu mutantské populace tvoří hlodavci a jen sem tam, hlavně v podobě NPC, narazíte na jinou zvěř. Ocenil bych pestřejší svět. Další výtku směřuji směrem ke čtyřem hlavním bossům. Ačkoliv tvoří hlavní terč vašeho snažení, souboje s nimi spíš připomínají oddělené minihry než skutečnou výzvu a prověření nabytých schopností.
Vídím v tom ústupek hráčům, kteří sledují hlavní příběhovou linku, nechtějí ztrácet čas grindem a získáváním levelů z vedlejších úkolů – tyto bosse tak dokážou porazit i na nízké úrovni. Ale i tak by snad šlo do soubojů přinést více napětí a satisfakce z výsledného vítězství. Ostatní souboje mi každopádně přišly pestré a až mi bylo líto, že jsem se jich zúčastnil jen na normální obtížnost.
Šarvátkám a celkové vizuální stylizaci hry prospívá i zajímavý design zbrojí a zbraní, který alespoň trochu kompenzuje hlodavčí monokulturu. Všude po světě se válí hromada harampádí různé jakosti, která poslouží k vylepšování nebo vytvoření vlastní zbraně. Biomutant nemá DIY mechanismy jen tak pro nic za nic, protože nejsilnější zbraně jsem měl vždy z vlastní dílny. Objevování pokladů v rozpadlých městech a zamořených laboratořích patřily hned po zlikvidování jejich hlídačů k nejoblíbenější činnosti.
Nepovedený experiment
Věřím, že tohle je první recenze na internetu, která si příběh nechala až nakonec, ale v případě Biomutanta to má své opodstatnění. Vydání titulu bylo několikrát odloženo a vývoj asi nebyl bez komplikací. Ať už kvůli úspoře rozpočtu nebo potřeby narativního experimentu, aby byla hra ještě výstřednější, tvůrci učinili několik rozhodnutí, které už tak slabšímu příběhu podepsaly ortel.
Budete si v Biomutantovi připadat jak Alenka v říši divů. Nebo spíš zmutovaná krysí Alenka zaseklá v noře po bionukleární katastrofě.
Všichni tvorové mluví vlastní řečí, které hráč (a opravdu hráč, nikoliv postava) nerozumí a následně vypravěč příběhu přetlumočí, o co vlastně šlo. Půlku dialogů tedy tvoří nesrozumitelné zvířecí zvuky nebo brebentění ve stylu The Sims, načež v lidské řeči uslyšíte pouze hlas vypravěče začínající většinu vět stylem „řekl, že…“. Je možné, že na papíře tenhle nápad zněl dobře, ale nezažil jsem nikdy nic otravnějšího. V nastavení si můžete zkrátit délku výskytu zvířecí řeči i četnost komentářů vypravěče. To ale nezmění styl, jakým je hra napsaná.
Navíc je kvalita dialogů kapitolou sama o sobě. Místy jsou vtipné a chytré, ale monotónní hlas vypravěče se po čase oposlouchal a já si uvědomil sílu kvalitního dabingu. Hra až do vyčerpání zásobuje moudry a ironickými komentáři, příběh se snaží předat poselství o cyklu života, pomstě, vnitřní rovnováze i odpovědnosti vůči světu. Problém je, že i po dokončení hry nevím, co bylo myšleno vážně a co byla jen legrace z obecných klišé.
Pokud máte rádi pocit kontroly nad směrem, kudy se vyprávění ubírá, budete si v Biomutantovi připadat jak Alenka v říši divů. Nebo spíš zmutovaná krysí Alenka zaseklá v noře po bionukleární katastrofě. Sám patřím k těm, kteří mají problém s volbami v dialozích, protože si pod danou možností představí úplně jiný výsledek, než jaký ve skutečnosti vyvolá. Volby v Biomutantovi mě proto přiváděly do nepříčetnosti – nejenže jsem několikrát vybral nezáměrně úplný opak, ale nedokázal jsem se z dialogu ani dostat. Všechny odpovědi, jimiž se můj biosysel snažil utnout konverzaci se svým klanovým sifuem, vedly opět k dalším, již zopakovaným informacím.
Volby, jejich dopady a reflexe při rozhovoru s NPC tady zkrátka nefungují tak dobře jako v jiných RPG. Sifu nepřátelského klanu nejdřív vybídl ke sjednocení s odůvodněním, že nemá smysl mezi sebou bojovat, jen aby pak mou nabídku míru odmítl a vyzval mě na souboj. Hru tyto nepovedené detaily dělají ještě zmatenější. Jak z principu a úcty ke scenáristické práci nepřeskakuju ve hrách dialogy, u nového kousku studia Experiment 101 jsem byl donucen udělat výjimku.
Biomutant je především originální dílo – světem, pojetím, způsobem vyprávění, kombinováním žánrů. Už za odvahu autorů testovat a míchat nové prvky pospolu si hra zaslouží pozornost. Bohužel, ne vše funguje dohromady, jak by mělo, a výsledek nedostává původním ambicím. Na Biomutanta jsem se těšil a už jen kvůli řadě zmíněných pozitivních bodů bych ho každému doporučil. Jen se musíte připravit na to, že celkový zážitek nebude tak uspokojivý jako dílčí části hry.
