Death Stranding (recenze)

Jméno Hideo Kodžima s sebou tradičně nese vysokou laťku kvality. Death Stranding tak bylo od odhalení v roce 2016 jedním z nejočekávanějších nadcházejících titulů. Otázkou však bylo, jak se slavný japonský designér popere s úplně novou hrou údajně úplně nového žánru.

Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain jsem si extrémně užil i přesto, že jsem žádný předchozí díl nehrál, nepočítám-li jednohubku Ground Zeroes. Poslední opravdový Metal Gear měl všechno – skvěle napsaný, zamotaný, ale přehledný příběh, skvělé herecké výkony, výbornou hudbu a jednoduše přístupnou, ale komplexní a zábavnou hratelnost. A ačkoliv měl být Death Stranding úplně novou hrou, všemi výše popsanými vlastnostmi disponuje také. Tedy skoro.

Velký doručovatel

Jednou z hlavních obav, kterou hráči ohledně letošního Kodžimova opusu měli, se týkala gameplaye. Jakmile totiž japonská legenda začala odhalovat, co bude hlavní náplní playstationové časové exkluzivity, mnohým zkysl rámen na jazyku. Pryč totiž byli obrovští mechové, vrtulníky, zbraně a ani ty kartonové krabice nebyly k nalezení. Místo jste měli hrát za poslíčka, který s dítětem v láku na hrudi tahá 150kilový náklad přes hory doly post-apo Ameriky a u toho se vyhýbá tajemným nadpřirozeným bytostem.

Jistě, pořád to znělo kodžimovsky divně, ale zároveň herní náplň nezněla kdovíjak zábavně. Jenže ono houby. Ono dlouhé putování krajinou se zásilkami na zádech je to nejzábavnější na Death Stranding. Ač se totiž zdánlivě jedná o simulátor chození, právě to chození je tu více než propracované. Je na něj nabalená spousta drobných mechanik a detailních animací, což zaručuje, že pokud jste stejně naladění jako já, nebudete se nudit.

Nejenže musíte dopravit náklad z bodu A do bodu B, ale u toho se musíte starat o to, kudy jdete, jakou rychlostí a jakou výbavu máte u sebe. Často je totiž nutné překonat náročný terén, navíc za deště, který pomalu, ale jistě rozkládá váš náklad. K dispozici máte zprvu jen lezeckou kotvu, žebřík a pár dobrých bot. Postupně ale dostáváte nové hračky, hra je na vás valí neustále a navíc chytře podle toho, kde se v příběhu a krajině nacházíte.

To samé se týká i potýkání se s nadpřirozenými bytostmi, takzvanými Vyplavenými věcmi (autor českého překladu se mimochodem skvěle popral se všemožnými zkratkami a fantaskními pojmy). Na začátku jde opravdu čistě o přežití. Jak ale postupujete hrou, získáváte vychytávky, které pomůžou zvrátit situaci ve váš prospěch.

Pro boj s lidskými oponenty tu je jednoduchý melee systém o jednom kombu o třech útocích a vcelku uspokojivý gunplay. Na obojím je ale znát, že na ně nebyla zaměřena plná pozornost vývojářů. Bossfighty pak, co se hratelnosti týká, bohužel působí naprosto genericky a nejsou nikterak náročné.

Naprostým zmatkem a odporností je pak jízdní model. Ve hře jsou totiž k dispozici tři typy vozidel – motorka, náklaďák a nákladní vznášedlo, které můžete použít jako skateboard. Všechna tato přibližovadla sice velmi zpříjemňují a zkracují dlouhé štreky, ale jen pokud jedete po rovině. Jak totiž Sam samotný přeleze téměř cokoliv, vozidla neustále do něčeho narážejí, fyzika váhy nákladu je zde zakomponovaná naprosto příšerně a z příjemné jízdy se tak rázem může stát frustrující pokus o přejetí dvou kamenů.

Opravdu se tu dá najít mnoho paralel s MGSV: TPP. Uživatelské rozhraní je podobné, animace Samových pohybu nasnímal stejný mo-cap herec jako u Venom Snakea a povaha (ale nikoliv náplň) hratelnosti je taktéž jednoduchá, ale komplexní a zábavná. Pozornost kvality zpracování se však od soubojů přesunula trochu jinam a je to vidět.

Budeme si pomáhat

Hlavním inovativním prvkem Death Stranding je asymetrický multiplayer. Hra jako taková je sice singleplayerová, ale asi po dvou odehraných hodinách se připojíte k síti a otevře se vám v podstatě nový svět. Pomocí jakési přenosné 3D tiskárny můžete vytvářet stavby, které mohou využívat ostatní hráči u vás na serveru. Začíná to u žebříků a poštovních schránek, končí to u dálnice, která se s trochou snahy jednou potáhne v podstatě přes celé UCA.

Tato mechanika, podobně jako spousta dalších ve hře, je extrémně uspokojivá. Když totiž podle množství lajků, které můžou ostatní hráči jednotlivým stavbám dávat, vidíte, že jste pomohli třeba dvou tisícům cizích poslíčků, zahřeje vás u srdce. Navíc to otevírá obrovský potenciál už vzhledem k tomu, že je endgame vedený jako další kapitola. Je tedy dost možné, že si pro nás Hideo připravil nějaký ultimátní konec. Po dlouhé době jsem našel titul, do kterého se budu vracet i po dohrání.

Klacek a lano

Nahý Norman Reedus, mrtvé velryby, déšť, který zrychluje tok času, dítě v láhvi. To vše způsobilo, že nikdo netušil, co má od příběhu čekat. Trailery sice postupně odhalovaly další střípky, ale ty spíš kladly další otázky, než aby je zodpovídaly. Proto jsem byl natěšený, jak všechny ty šílenosti Kodžima vysvětlí.

Inu, víc mě uspokojilo doručování nákladu včas a v dobrém stavu. V lineárním kontextu totiž jednotlivé díly příběhu dávají smysl tak nějak samy od sebe, a když už v závěrečných kapitolách přijde nějaký zvrat, nejedná se o nic, co by vás vyloženě překvapilo, neboť indicií je po cestě dost. Ne že by byly vyloženě průhledné, ale wow efekt se taky nedostaví. Osobní příběhy postav jsou však zpracované skvěle a vytvoříte si k nim silný vztah. Deadman je zlatíčko.

Vyloženě mě ale vytáčelo to, jakým způsobem a hlavně v jakém množství hráči Kodžima mlátí o hlavu svou symbolikou. Klacek, lano, pouta, spojení – ze začátku spojení herních mechanik a premisy příběhu a loru může působit originálně, později jsou ale narážky na výše zmíněné na nevhodných místech a působí, že jsou tam vtlačené silou. Emocionální dialog se tak v cuku letu dokáže překlopit v až patetické omílání toho samého dokola.

Vyloženě mně nepřesvědčilo ani to, jak byly napsané některé postavy. Mnohem zajímavější jsou ty vedlejší, vývojový oblouk Sama a zejména Amelie jsou až na výjimky spíš otravné a ploché než cokoliv jiného a herecké výkony s tím jdou tak nějak ruku v ruce.

Kamarádi z Hollywoodu

Death Stranding se může pochlubit asi nejhvězdnějším obsazením v historii videoher. V hlavní roli známý drsňák Norman Reedus, záporáka si střihl charismatický seveřan Mads Mikkelsen a bond girl Léa Seydoux nahradila původně zamýšlenou Stefanie Joosten.

Jak nás ale loňské mistrovské dílo Red Dead Redemption 2 přesvědčilo, že i naprosto neznámí herci jsou schopni mistrovských výkonů, Death Stranding mě zklamal. Hlavní výtka míří k Reedusovi. Nikdy jsem ho v ničem jiném neviděl, ale pod Kodžimovou taktovkou mě nepřesvědčil. Hraje velmi ploše a krásně naanimované slzy jsem mu většinou nevěřil. Výkon Seydoux je na tom podstatně lépe, její špatně zakrytý francouzský přízvuk ale můj dojem trochu kazil. Na druhou stranu Mads Mikkelsen je tu výborný a kdykoliv hraje proti Reedusovi, je nad slunce jasné, kdo má navrch. Vycházející hvězda Margaret Qualley tu září velmi silně.

Výkony méně známých herců, hlavně Tommyho Earla Jenkinse, Darrena Jacobse, Jessiho Cortiho a Troye Bakera (ten si teroristu vyloženě užil) jsou pak na špičkové úrovni, jen si nejsem jistý, zda bylo ve dvou případech vhodné jim sebrat jejich podobu a nahradit je těly hollywoodských režisérů.

Kodžimův výkon jakožto filmového režiséra je ale opět velmi na výši a kamera jak v cutscénách, tak pouhém gameplayi vládne všem.

Symfonie

Použití hudby je jednou z nejlepších věcí na Death Stranding. Už úvodní titulky od Prologue Films se skladbou Don’t Be So Serious od skupiny Low Roar na pozadí vám vyrazí dech. Použití dalších skladeb povětšinou od americko-islandské kapely na určitých místech, když doručujete, pak dokresluje atmosféru tak hustou, že by se dala krájet.

Nezaostává ani původní soundtrack, který složil Švéd Ludvig Forsell. Jak instrumentální, tak zpívané skladby napsal výborně a patří mezi špičku. Přeci jen je to Kodžimova hra, takže žádné překvapení.

Technické mistrovství

Pryč z Konami si legenda přetáhla většinu svých spolupracovníků, není tedy divu, že design je celkově na špičkové úrovni. Engine Decima, vypůjčený od nizozemských Guerilla Games, se tu ukázal jako velice schopný. Hra vypadá naprosto nádherně, krajina je rozmanitá, atmosféra a pocit samoty a nicotné velikosti hlavní postavy oproti okolnímu terénu jsou výborně zpracované.

Umělecký designér Jódži Šinkawa a jeho tým se tu opět vyřádili, svět díky tomu působí uceleně a uvěřitelně, i nemechaničtí bossové jsou po vizuální stránce nádherní.

Hlavní ale je, jak skvěle se hra hraje. Je vidět, že autoři jsou ostřílení profíci. Jednotlivé mechaniky se tak parádně prolínají, animace krásně navazují a i onen chodící systém musel dát tolik práce, aby byl takhle intuitivní, že z toho zůstává rozum stát.

Opak se ukázal

K Death Stranding jsem přistupoval s lehkou skepsí. Hratelnost totiž působila značně nudně. Říkal jsem si ale, že příběh to vše vynahradí, přeci jen to píše Kodžima. Nemohl jsem se ale mýlit víc. Hratelnostní složka se tu ukázala být mnohem silnější, než jsem čekal, a naopak příběh o něco slabší, než jsem doufal.

Výjimečnost Death Stranding tkví hlavně v oné asymetrické multiplayerové složce, která jinak osamělé adventuře dodává pocit sounáležitosti a možnost pracovat společně za jedním cílem. Je to zábavné, udělá to hráče šťastným a hlavně jde o naprosto originální nápad, přestože je vlastně úplně jednoduchý jak technicky, tak premisou. Mno, a hlavně to dokazuje, že Kodžima má i po hořkém odchodu od Konami co říct.

Souhrn
Death Stranding boduje po čertech zábavnou a uspokojující hratelnostní složkou, nádhernou grafikou a krajinou, povětšinou skvělými hereckými výkony a parádní hudbou. Příběh je plný emocí a většinou jde o slušnou podívanou, místy však dokáže být otravný a zvraty příliš nepřekvapí. Norman Reedus se zrovna nepřetrhl.
Plusy
  • Zábavné doručování
  • Skvělá multiplayerová složka
  • Krásná grafika a level design
  • Technické zpracování a design
  • Kvalita a použití hudby
  • Výkony většiny herců
  • Skvělá kamera a režie
  • Propracované animace
  • Velký potenciál endgamu
Mínusy
  • Hratelnostně nezajímavé bossfighty
  • Slabší rozuzlení příběhu
  • Norman Reedus moc nehraje
  • Místy až otravná symbolika
  • Průměrně souboje
  • Příšerný jízdní model
4
Paráda
Hraju videohry, poslouchám divnou hudbu a nesnáším koprovku. Jsem závislý na Earl Greyi.

Napsat komentář