Po nadšení z Hadese jsem hledal něco v podobném duchu. Akční, izometrické, roguelik/te s fešným vizuálem, originálním zasazením a příběhem vetkaným přímo do cyklického mechanismu smrti a vzkříšení. Chtěl jsem znovu hrát něco, kde smrt není konec, ale cesta. A trailer na Death’s Door mi do tohoto schématu zapadal.
Ostatně, podívejte se sami a schválně si řekněte, co od hry čekáte. Jenže chyba lávky. Hades loni nastavil laťku akčních izometrických her nedostižně vysoko a vyvolal v žánru roguelike otřesy, které naše herní stroje naposled zaznamenaly s příchodem Zaklínače 3 na trůn openworld RPG. Jenže zároveň ne vše, co se blyští, rychle hýbe, a co obsahuje motivy podsvětí či smrti, musí být nutně jako Hades.
Death’s Door jde i přes prvotní podobnost jiným směrem. Předně nejde o roguelike. Systém hry je nastaven na standardních, pro někoho obyčejných checkpointech, kde se po své smrti objevujete a můžete pokračovat v podstatě jen o kousek zpět, než jste předtím skončili. Drobným rozdílem je, že okolní nepřátelská flóra i fauna se obživuje spolu s hlavním hrdinou, čímž hra připomíná subžánr souls her, ale jinak žádné další postihy za smrt nejsou.
Souboje s nepřáteli jsou pomalejší oproti konkurenci. Kotoulení je omezené, častěji musíte k uhýbání zapojit i obyčejný pohyb. Lví podíl na hratelnosti má pak zdraví tvořené ze začátku pouze čtyřmi dílky zdraví. Od smrti vás tedy dělí čtyři rány a je jedno, jestli půjde o útok finálního bosse nebo zbloudilou střelu zuboženého lučištníka v začátcích hry. Paleta schopností je minimalistická, obsahuje klasickou dvojici rychlého a silného útoku a také čtyři různé útoky na dálku, které odemykáte v průběhu hry.
Po zběsilém tempu Hadese mi chvíli trvalo přivyknout opatrnějším soubojům, v nichž vydržíte pouze pár ran a musíte dávat pozor na každý protivníkův pohyb. Dokonce o tolik pomalejší, že když v pokročilé části došlo k zvýšení rychlosti hlavního hrdiny, dělalo mi problém se na platformových bojištích udržet a nezakutálet se do propastí. Ačkoliv nejsem hráč souls her, k nimž je Death’s Door často přirovnáván, nehodnotil bych jeho obtížnost tak vysoko. Kromě finálních bossů, na kterých jsem pravda strávil celý den, nepřekračovala moje kadence nadávek za minutu obvyklé hodnoty žánru.
Když zrovna nebojuje, prochází hráč po rozlehlých lokacích, kde má zprvu přístup jen k některým cestičkám a postupně odemyká i další, často skryté oblasti s bonusy. Hledání cesty vpřed je tak mimo souboje dlouhotrvajícím puzzlem a s růstem schopností protagonisty se často vrací složit chybějící dílky na dříve objevená místa.
A kdo je vlastně to sympatické černé ptáče s mečíkem napřaženým proti několikanásobně větším bytostem? Crow, vrána, je nejmenší Reaper v agentuře outsourcující samu Smrt. Její vrány slouží tajemným pánům dveří a zajišťující převádění duší na onen svět. Na poklidný život za hromadou papírů na psacím stole a s jasně vymezenou pracovní dobou to ovšem nevypadá. Hned při prvním kontraktu se něco zkazí a malý Reaper je chycen kdesi mezi světy živých a mrtvých s úkolem vyslat na poslední odpočinek tři duše, jež se vzpírají zaběhlému řádu věcí.
Ačkoliv hra od začátku doporučí, komu ze tři bossů se věnovat nejdříve, umožní mezi lokacemi dláždící cestu k nim volně přebíhat a nedržet se lineárního postupu vpřed. Díky grafice i designu hry jsou procházky po mapě jedna radost. Fanoušci animované tvorby Hajao Mijazakiho budou zejména v domě čarodějnice cítit lehké déjà vu a stylizace dává místy vzpomenout i burtnovskou gotiku Ukradených Vánoc.
Příběh rovněž potěší volným přechodem od absurdního kafkovského úřadu, vtipně byrokratizujícím smrt, až po finální morální otázky, jaká je hranice ceny za život a co jsou pro něj někteří ochotni obětovat. Nečekejte ale hloubku, jakou měl třeba Spiritfarer, kde bylo smíření se smrtí ústředním motivem i náplní hry. Pocitově hra dává spíš vzpomenout Shadow of the Colossus vyvoláním empatie s hlavními protivníky namísto jejich antagonizování. Humor je nicméně všudypřítomný, a zároveň nijak nenarušuje melancholickou atmosféru celého světa.
Pro studio Acid Nerve není Death’s Door první hrou, ale zkušenosti už nasbíralo s Titan Souls vydaným v předešlé generaci před šesti lety. Stejně jako předchůdce, vznikla i tato hra ve skromném počtu dvou vývojářů, Davida Fenna a Marka Fostera, pospolu s třemi dalšími externisty. Ačkoliv třeba na zmíněné paletě schopností a nepříliš široké škále nepřátel se omezené personální kapacity podepsaly, i tak dokázalo studio v tomto počtu udělat hru, která se obsahem nemá v rámci své kategorie za co stydět. Když k tomu přičteme i zdařilý soundtrack o více jak 10 originálních skladbách a dalších zhruba 30 variacích, nezbývá než před jejich dílem smeknout klobouk dolů.
