Zatímco hráčská pozornost v prosinci patřila dlouho očekávanému (a mnohými proklínanému) Cyberpunku 2077, já byl myšlenkami úplně jinde. Město budoucnosti jsem dobrovolně vyměnil za pohádkovou Erdreu, boj s technologickými korporáty za stokrát omletou odyseou za záchranou světa. Dragon Quest XI S: Echoes of an Elusive Age je totiž řemeslně povedeným a poctivým JRPG, od kterého jsem se po dobu vánočních svátků nedokázal odtrhnout. Drží se všech osvědčených pravidel žánru, což je jeho největší výhoda i nevýhoda.
Dá se předávkovat JRPG? Můj podzim se nesl ve znamení prakticky perfektní Persony 5, která mi ukradla dobrých 120 hodin života. Poté mě přepadl (no dobře, šel jsem mu naproti) Ičiban z Yakuza: Like a Dragon, který mi obral kapsy o další drobné. Přesněji 60 hodin. V praxi jsem si odpočinul necelé dva týdny, než se mi připletl do cesty staronový Dragon Quest XI S: Echoes of an Elusive Age. Bum, dalších 70 hodin v kýblu. Únava z obsahu se ale nedostavila – naopak ve mně hra vzbudila další vlnu nadšení. Když tedy se vrátím k úvodní otázce, asi čtenář odtuší, že to u mě na předávkování nevypadá – šňupu vše, co spadá do JRPG škatulky, a definitivní edice Dragon Questu šel do nosu nahned.
Dobře, to nadšení z dalších několika desítek propařených hodin je možná poněkud opožděné (stejně jako vše, co dělám). Dragon Quest XI vyšel už v roce 2018, v rámci definitivní edice se pak v roce 2019 objevil na Nintendu Switch a nyní se dočkal comebacku i na Xbox a další platformy. Příhodně své vydání trefil na období, kdy jsem plakal nad bugy v Cyberpunku 2077, a čím jiným si zkrátit čekání na opravné aktualizace než hraním něčeho, co sviští jako japonské šinkanseny, ze kterého nechce pasažér ani vystupovat?
I pro neznalce série je hra poměrně milosrdná, jelikož krom několika drobných odkazů a easter eggů nevyžaduje po hráči znalost předešlých dílů. Kdovíjak detailní brífink do světa Dragon Questu není tedy třeba. Pro fandy anime a mangy snad poslouží jako lákadlo fakt, že za designem postav stojí jeden z nejvlivnějších japonských výtvarníků Akira Torijama – autor legendární série Dragon Ball. Jeho rukopis prostupuje celou hrou, což je pro japanofily jako já vždy velké plus. Co se týče nejnovějšího přírůstku do série, zde je vše při starém – kontinent Erdrea si žije svým tempem, v dáli se tyčí z norských mýtů vypůjčený světový strom Yggdrasil a tu a tam na mírumilovný kontinent vykoukne zlo, které musí někdo odehnat pryč. Ideálně vy.
Samotný příběh nikterak nevybočuje z kolejí JRPG, ale zároveň ani neurazí, jakkoliv je podán pohádkově. Opět tu máme protagonistu, který si užívá klidný život, dokud se nepřijde na to, že by měl dle proroctví jakožto reinkarnace bájného hrdiny „Luminary“ spíš zachraňovat svět před zlem. Opět tu máme několik zajímavých a vtipných postav, které potkává během svého dračího dobrodružství, jedné odlehčené femme fatale nevyjímaje. A opět dojde na více či méně překvapivé příběhové zvraty, náhlá odhalení a nějakou tu slzu v oku, pokud máte rovněž přespříliš citlivé slzní kanálky jako já. Nic přespříliš temného ale nečekejte, to je doména západních RPG.
Úkol je jasný: sbalit se, zachránit svět před zlem a dostát tak prastarému proroctví. Odvážnější příběh nehledejte, nemá ale nouze o zvraty a plyne jako voda.
Připravte se na to, že je hra nesmírně ukecaná. Možná o něco více než jiné JRPG tituly, což může některé odradit. Samotné dialogy jsou ale povedené, prošpikované drobnými slovními přestřelkami i popkulturními odkazy. Zároveň ale hrdinovi chybí dabing. Ač nejde v rámci žánru o neobvyklou záležitost (většina JRPG je nadabována jen částečně, v případě hlavních postav ještě méně), trošku tou absencí ztrácí emoce, které mohl protagonista komunikovat k hráči v momentě, kdy přestane textové dialogy vnímat. Oproti postavám z Final Fantasy nebo Persony 5 mu chybí vizuální charisma, které by nedostatek vyvážilo. Takhle pro hráčské uši zbývají jen jeho nahodilé citoslovce.
Kdo ale nenudí, jsou parťáci. Archetypální, jistě, ale dobře napsaní a dostatečně zajímaví, aby utkvěli v paměti. Talentovaná kouzelnice Veronica je z celé sebranky asi nejzábavnější, a to nejen díky tomu, že jde o dospělou v těle dítěte. Její břitký slovník příjemně koření dialogy, a tam, kde už přepaluje jízlivými poznámkami, ji hasí její nešikovná, ale rozumná sestra Serena. Společně s dobromyslným zlodějíčkem Erikem tvoří dobře sehranou a vyváženou partu. Později se k protagonistovi a jeho cestě za sebou samotným přidají další bratři a sestry ve zbrani – bojovnice Jade, šašek Sylvando a tajemný děd Rab – na skvěle fungující chemii mezi ústředními postavami ale za mě nemají, jakkoliv jsou rovněž zajímaví. A taky kompletně nadabovaní.
S dobrými kamarády je svět vždy krapet krásnější a Erdrea je vskutku nádherné místo pro dobrodružství. Zelenavý region Dundrasil postupně nahrazují další biomy, od pouštního království Gallopolis po věčně zasněžený Sniflheim. Obzvlášť se povedlo město Gondolia, což není nic jiného než fantasy verze italských Benátek. U přiznaných evropských reálií Dragon Quest samozřejmě nezůstává a myslí i na své kořeny, což se odráží především na orientální architektuře chrámů. Jde o milý a vyvážený vizuální mix, který neomrzí až do závěrečných titulků.
Zajímavých míst navštívíte nespočet, v paměti vám ale nejspíše utkví malebné město Gondolia.
Na Dragon Questu XI je zajímavé, že v éře otevřených světů a milionů všelijakých ikonek na mapě dává přednost lineárnější hratelnosti a nesnaží se zdržovat odbočkami. A to není výtka, naopak – jednotlivé lokace jsou i tak prostorné, živé a vždy je v nich co dělat, než se ústřední parta přesune dál. O vedlejší questy hráč nepřijde, jsou ovšem poměrně triviální, často jen aportovací. Hlavní fokus ale proto zůstává na hlavní dějové linii, která je i bez veškerého rozptýlení nadstandardně dlouhá. Možná to není fér srovnání, ale tam, kde mě Assassin’s Creed nesmírně štval svou přílišnou rozlehlostí světa, který neobsahoval nic než milion nesmyslných aktivit, zde působí určitá přímočarost a maximální důraz na plynutí ústředního děje jako svěží vánek.
Neznamená to ale, že byste vedlejšáky měli ignorovat. Většinou jdou nabrat i splnit při cestě za dalším úsekem hlavního děje. Zkušenosti za ně sice nejsou, recepty a suroviny ale ano, a těch bude po celou dobu hraní nedostatek. Poslouží totiž k ukování nové výbavy formou minihry, což je na jednu stranu milý nápad, na stranu druhou zdroj frustrace. Ne vždy se pokus o výrobu podaří, proto jsem značnou část hry žil ve strachu z toho, jestli budu mít dostatek náhradních materiálů na vysněné brnění. Suroviny jsou holt drahé a obchodníci nemusí mít vše po ruce.
Středobodem všech JRPG – a denní chléb jejich fandů – jsou tahové souboje. Dragon Quest XI následuje svou osvědčenou formuli a mění minimum prvků, které už roky fungují jak v rámci série, tak samotného žánru. Čtyři postavy v partě (a další na střídačce), jasně dané role, plejáda schopností a kombinací, které lze vyzkoušet v boji s nepřáteli. Střety nepředstavují smrtonosnou hrozbu, jakmile hráč najde pohodlnou sestavu – jako vždy je schéma tank-healer-damage dealer nejúčinnější a nejjistější. Čtvrtý slot pak nabízí prostor pro experimenty s kombinacemi útoků, což se hodí především u bossfightů.
O ujeté nepřátele nebude nouze ani zde. V jednom z bossfightů se například postavíte akademicky vzdělané dračici se shakespearovským slovníkem.
Ty už jsou o poznání obtížnější. Některé souboje s nimi byly spíše o výdrži, pohotovém léčení a postupném ukrajování zdraví, jindy už ale bylo třeba sáhnout po lepších kombinacích útoků a vhodnějších sestavách bojovníků do první linie. Pečlivá příprava je proto na místě, a to platí i pro postavy na střídačce – ve chvíli, kdy původní „čtyřka“ skončí s držkou v hlíně, nastupují právě tito náhradníci. Trošku to sráží celkovou obtížnost bossfightů, naštěstí tahle možnost ale neubírá nic na zábavě.
V praxi se dá běžným soubojům relativně jednoduše vyhnout, jelikož ale zde mluvíme o hlavním zdroji zkušeností, není radno je přeskakovat. Stejně jako v téměř všech JRPG, občas hráči narazí na moment, kdy dá hra jasně najevo, že by se měli vrátit k otravnému grindu. S každou novou lokací bude parta narážet na silnější potvory a podlevelované postavy tak v soubojích dlouho nevydrží, bossfighty už vůbec ne. Naštěstí není problém nechat umělou inteligenci, aby se ujala ovládání zbytku bojovníků, a hra nabízí i zrychlení soubojů jediným tlačítkem. Díky bohu za to.
Specializace ústředních postav se rovněž drží mantinelů JRPG žánru, třebaže nenabízí tak divoké kombinace jako Bravely Default/Second nebo úplnou variabilitu jako Yakuza: Like a Dragon. Svého geroje i zbytek party můžete usměrňovat dle svého v jejich stromech dovedností, vycházejících z jejich třídy. Na košatější experimentování zde není moc prostoru, skillpointů je málo, proto dává smysl se opravdu zaměřit na odemykání jedné z větví dovedností. Základní statistiky se zvedají samy při každém postupu na novou úroveň, hráč nad nimi tedy tradičně nemá žádnou přímou kontrolu vyjma předmětů nebo dočasných buffů, přestože do jisté míry vycházejí z toho, do jakých dovedností zrovna investují.
Hra nabízí také přepínání mezi moderním 3D zobrazením a 2D vizuálem. Pokud se řadíte mezi veterány, připravte se na pravé 16-bitové orgie. Společně s tím jde přepnout i hudba z orchestrálního doprovodu na syntetický beepboop. Milý bonus, který stojí za to aspoň na chvilku vyzkoušet. Jen pozor: po vzoru starých JRPG tím zároveň aktivujete staromilské náhodné souboje.
Jakousi oázou klidu uprostřed divoké výpravy za záchranou světa je kempování, během něhož kromě uložení hry a obnovení zdraví můžete využít „kapesní“ kovárny na výše zmíněnou výrobu předmětů. Trošku mě zamrzelo, že samotný tábor nenabízí pestřejší interakci s parťáky nebo zajímavé vedlejší aktivity, takto funguje „jen“ jako save point, healovací stanice a mobilní kovárna. Na minihry, jako je poker nebo dostihy, lze ale narazit na jiných místech hry, kromě příjemného zpestření mohou přinést do inventáře i zajímavé odměny.
Graficky hraje Dragon Quest XI výraznými pastelovými barvami a výtvarná stylizace na každém kroku neúnavně připomíná, že za designem opravdu stojí legendární Torijama. Nováčky v JRPG žánru možná překvapí, jak moc „infantilně“ vypadají někteří nepřátelé, skalní fandové ale nejspíše nezvednou ani obočí. Po technické stránce není co vytknout – nezaznamenal jsem sebemenší zásek, hra nepadala a bugy v tomto světě snad ani neexistují. Na Xbox Series S je navíc načítání opravdu bleskurychlé, což jsem ocenil hlavně při přecházení mezi lokacemi. Hudebně mi hra přišla o něco slabší – skladby se často opakují a ani tak mi v době psaní recenze žádná neutkvěla výrazněji v paměti. Naopak dabing vedlejších postav se povedl, ačkoliv jako vždy dávám přednost původnímu japonskému znění.
Dragon Quest XI S: Echoes of an Elusive Age v definitivní edici je zářným příkladem poctivě zpracovaného JRPG. V rámci své žánrové škatulky dělá vše s naprostou precizností, což je jeho výhoda i nevýhoda. Hra se možná až moc drží letitých pravidel japonského role-playingu a nechce příliš experimentovat. Kdo ví, možná by se tím vyšvihl na úroveň Persony 5, novodobého krále JRPG. Odpůrce žánru jako takového tedy zřejmě nepřesvědčí, pro všechny ostatní jde ale o řemeslně povedený titul, který ve finálním součtu vlastně nemá moc slabin.
