Byl to risk. Asi největší risk, který kdy japonské studio Ryu ga Gotoku podstoupilo za celou dobu svého fungování. To vše, aby své opěvované, ale poněkud unavené a designersky vyšťavené sérii Yakuza vdechlo nový elán. A povedlo se. Sága o japonských gangsterech se dočkala razantních změn a nikdy nebyla nápaditější, svěžejší a vtipnější než právě s příchodem Yakuza: Like a Dragon.
Snad nebudu příliš naivní, když řeknu, že se série Yakuza po více než sedmi hrách nadobro zbavila onoho mýtu nepolíbených, že jde o jakousi japonskou variaci na Grand Theft Auto či Mafii. Gangsterská akce uprostřed jednoho z největších měst světa samozřejmě k tomuto předobrazu dlouho vybízela, ovšem Yakuza: Like a Dragon tuto image beze zbytku rozbíjí.
JRPG systém, nová postava, výraznější příklon k absurdní komedii. Ještě před rokem jsem si nebyl jistý, zda takový směr sérii prospěje, a necelé hodinové demo na Tokyo Game Show mě nedokázalo naplno přesvědčit o opaku. Po několika desítkách hodin v Jokohamě ale můžu s klidným svědomím říct, že Like a Dragon je solidní stavebním kamenem pro novou vlnu Yakuza her. Díky bohu.
Mezi námi gangstery, díl sedmý
Yakuza byla vždy zvláštně rozkročená mezi dvěma světy. Na jednu stranu se vší vážností vyprávěla napínavé, ač béčkové příběhy japonských mafiánů, na straně druhé se nebála seriózní tón shodit odlehčenými, vtipnými, až absurdními vedlejšími zápletkami. Symbióza to byla nicméně povedená. Spin-off v podobě velmi povedeného Judgementu akcentoval seriózní tón ještě více, chvilku se tedy zdálo, že se série bude ubírat právě touto cestou.
To se nestalo. Pryč je charismatický drsňák Kazuma Kirjú, ústřední postava většiny Yakuza her. Nejnovějším přírůstkem do mafiánské rodiny se stal Ičiban Kasuga, horkokrevný, naivní, ale poslušný poskok klanu Arakawa žijící jednoduchý život vymahače výpalného. I přes výhružný kukuč se ale nebojí ukázat svou samaritánskou stránku před kolemjdoucími v nesnázích. Přestože pracuje pro zločinecký syndikát, vnitřně žije hrdinskými ideály, které v jeho srdci zasela JRPG série Dragon Quest, což dá mnohokrát jasně najevo.
Jeho dobrosrdenství se mu ovšem vymstí, když se obětuje za svého jakuzového patrona a jde do vězení za vraždu, kterou nespáchal. Po osmnácti letech se vrací do ulic staré známé čtvrti Kamuročó, jen aby zjistil, že na něj nikdo nečeká. Jeho klan je fuč, mentor, ke kterému vzhlížel, se spřáhl s nepřáteli a celému okolí šéfuje konkurenční Omi Alliance z Ósaky. S hárem připomínajícím Dominika Feriho se proto vydá zjistit, proč ho všichni odhodili jako nefunkční tamagoči.
Tím začíná jeho cesta z úplného dna zpět na vrcholné pozice mafiánské hierarchie. Už z pozice bezdomovce potkává další obdobně pochybné bratry i sestry ve zbrani, stejně jako obskurní a do absurdna tažené obyvatele Jokohamy. V duchu série se tak ústřední postavy proplétají intrikami nejen japonských gangsterů, ale také čínských a korejských mafiánů. A tu a tam zachraňují ztracené kočky nebo rozdávají lidem extrémně pálivé kimči.
Hlavní zápletka nikterak nevybočuje ze zaběhnutých kolejí, drží se bezpečně možná až klišovitých zvratů a recyklují loajality, přátelství, zrady i pomsty, jako tomu bývá snad u všech gangsterek. Místy hra reflektuje problémy současné japonské společnosti, jindy její aspekty trošku banalizuje a zesměšňuje, na konci vedlejších příběhů pak dává náměty k přemýšlení. Filozofickou hloubku zde ale nehledejte a sémiotické příručky nechte na poličce, hlavní poselství jsou většinou jasná.
V hřejivém objetí bizáru
Like a Dragon se vyjma ústřední zápletky nebere moc vážně. Jestli byl Judgement i na poměry série příliš seriózní, nejnovější Yakuza se bez ostychu příklání ke své parodické polovině. A Ičiban? Účes poslance TOP 09 nahrává jeho komičtější identitě, ve správných chvílích ale Kasuga dokáže přitvrdit a lámat prsty, pakliže se to úplně nepere s jeho ideály. Zatímco Kazuma Kirjú místy působil možná až roboticky, protagonista Like a Dragon takovými problémy netrpí a není problém si ho oblíbit hned při prvních hodinách hraní.
Že se misky vah silně převáží na stranu humoru a bizáru, bylo jasné už z prvních několika trailerů. Za sebe jsem ale hrubě podcenil frekvenci i kadenci hlasitého, překvapeného či zmateného smíchu, kterého se mi dostalo při hraní. Jedna absurdní situace střídala druhou a ze všech stran mě fackovaly ujeté kreace a manifestace nezřízené fantazie japonských tvůrců. Like a Dragon je zřejmě v mé herním paměti nejvtipnějším a nejdivočejším dílem série Yakuza.
Nutno dodat, že ty nejhumornější momenty se odehrávají mimo hlavní děj, v němž pro ně není moc prostor. Vedlejších příběhů je několik desítek a většina z nich uměla pobavit svým nečekaným pojetím, rozuzlením i odměnou, a v nevyzpytatelnosti těchto dějů tkví také jejich přednost. Například z poměrně nenápadného fetch questu se Ičiban dostane do křížku s chlapy v dětských plenách. Jakmile jim pěstmi vysvětlí, že dudlík v puse muže středního věku není nic, čím by se dalo chlubit, dostane možnost si je přivolat na pomoc.
Hra také servíruje přehršel popkulturních odkazů. Dělá si otevřeně srandu z pokémonů, paroduje tradiční JRPG prvky, přiznává inspiraci manga a anime sérií JoJo’s Bizzare Adventures a v neposlední řadě pranýřuje i samotnou Yakuza sérii. Místy jsem měl pocit, že mám před sebou spíš další díl South Parku než pokračování kultovní japonské akce. A vy víte, že South Park byl hodně povedenou hrou.
Dělá si otevřeně srandu z Pokémonů, paroduje tradiční JRPG prvky, přiznává inspiraci manga a anime sérií JoJo’s Bizzare Adventures a v neposlední řadě pranýřuje i samotnou Yakuza sérii.
Sajonara, Kamuročó. Ohajó, Jokohama!
Děj začíná v těsných uličkách nechvalně proslulé a pro fandy série dobře známé tokijské čtvrti Kamuročó. Zde se veteráni zdaleka neztratí. Nedlouho po úvodu ale Ičibana odvane vítr do druhého největšího japonského města – Jokohamy. Přesně takovou ráznou změnu prostředí Yakuza potřebovala jako sůl. Úzké koridory nahradily prostorné ulice živé a neokoukané přístavní metropole. Samotná herní plocha je zhruba čtyřikrát rozlehlejší u předchozích dílů.
Zde tvůrci nadále odvádějí fantastickou práci a snaží se nabídnout co nejautentičtější japonské prostředí, což ocení jak fanoušci, tak cestovatelé. Střediskem veškerého dění se tentokrát stává nákupní čtvrť Isezaki Idžinčó. Jen o kousek dále se nachází centrum nočního života, stejně jako povedeně zrekonstruovaný Chinatown i Koreatown. V dáli se tyčí Minato Mirai, ikonické futuristické nábřeží s mrakodrapy a vyhlídkovým kolem. A samozřejmě nemůže chybět slavná pobřežní promenáda se zakotvenými parníky a historickými cihlovými sklady.
Nad rámec Jokohamy a tokijského Kamuročó si Ičiban udělá i malý výlet do Ósaky a jeho čtvrti Setonbori. Všechna tato místa vypadají věrně a detailně – za převedení přístavního města, Kabukičó i Dotonbori do jejich virtuální alternativy si autoři nezaslouží nic jiného než poklonu. Navíc trefili období, kdy se virtuální turistika těší velké oblibě. Nemůžete letět do Japonska? Zapněte si Like a Dragon.
Táhni!
Dobře, na chvilku svou chronickou japanofilii upozadím. Jestli něco nejvýraznějším způsobem oddaluje Like a Dragon od zbylých Yakuza her, je to tahový soubojový systém vypůjčený z klasických JRPG. Zde asi také dojde k největšímu rozkolu dosavadní hráčské komunity. Pryč je zuřivé mačkání tlačítek a navazování komb, souboje odteď patří odkojencům sérií Final Fantasy, Persona či Dragon Quest. Pokud vám tyto hry sednou, budete se cítit jako kapřík koi ve své chrámové tůni.
Navíc jde o fantastickou a funkční změnu. Proti dřívějšímu systému nemám ani půl hrubého slova, naopak jsem ze svižných a plynulých bojových stylů v Judgementu chrochtal blahem. Ale na to, že jsem příchod tahových soubojů vyhlížel spíše s obavami, dopadlo vše nad veškerá očekávání dobře. Dokonalé nejsou, na to jsem až příliš namlsaný poslední Personou, ale na premiéru jde o více než slušný výsledek.
Poměrně překvapivě totiž tahový soubojový systém neztratil tolik z oné ráznosti, dynamičnosti a energičnosti svých předchůdců. Pocitově se ani nezdají být pomalejší, ačkoliv mnohdy trvají dvakrát déle, než kdybyste své soky jednoduše umlátili pěstmi do klubíčka jako v minulých dílech. Základní útoky a unikátní schopnosti střídá krytí i protiúdery, doprovázené svižnými a místy možná až pompézními animacemi, díky čemuž šarvátky krásně odsýpají i přes pauzy mezi jednotlivými členy gangu.
Hra je nicméně znatelně taktičtější. Není od věci se snažit řetězit komba, hledat nejefektivnější kombinace povoláni svých parťáků, odhalovat slabiny nepřátel a dopovat se pomocnými přípravky, pokud hráčská intuice nabádá, že za rohem půjde do tuhého. Místy se totiž stane, že se obtížnost znenadání vyšvihne až příliš vysoko, případně proti vámi stojí nikterak silný, ale přehnaně odolný protivník, který vás jednoduše po vyčerpání všech možností upižlá. Takové houby na damage si autoři mohli odpustit.
Neděje se to ve hře často, a pokud ano, jde zpravidla o signál, že jste vlezli do míst, která vám ještě nejsou souzena. V tu chvíli nezbývá nic jiného než grindit nebo plnit vedlejšáky. Příkladem za všechny je bossfight s obřím robotickým vysavačem. Ten bez větších problému odsál život z celého týmu hned prvními několika útoky, přestože cesta k němu vedla přes relativně slabé nepřátel.
Jindy zase bylo skupinek marných protivníků až příliš, zde naštěstí zachraňuje situaci autobattle. Zvláštní také je, že se nepřátelé i parťáci během tahových soubojů náhodně pohybují v pomyslné pouliční aréně. Na jednu stranu tak střety působí živěji, na stranu druhou se tím poměrně výrazně komplikuje sesílání plošných útoků i buffů pro spřátelené spolubojovníky. Ke konci, kdy je Ičiban obklopen masivním množstvím nepřátel, už souboje bohužel působí dost repetitivně až únavně.
Příkladem za všechny je bossfight s obřím robotickým vysavačem. Ten bez větších problému odsál život z celého týmu hned prvními několika útoky, přestože cesta k němu vedla přes relativně slabé poskoky.
Sami protivníci si zaslouží vlastní odstavce. Jsou skvělí, divní, bizarní a skvěle sedí do pojetí celé hry. Obřím robotickým vysavačem odysea japonskou absurditou zdaleka nekončí. Člověk má skoro pocit, že se ve hře sešli účastníci halloweenského průvodu Šibujou. Do cesty se vám postaví kuchaři s flambovacími pistolemi, gangsteři v plenách, špatně placení maskoti i perverzáci ukazující věci, které by člověk nechtěl úplně vidět během odpolední procházky Jokohamou. Jednou jsem také patnáct minut bojoval s bagrem. Co víc, tyhle podivíny můžete registrovat do své kapesní encyklopedie hrůz jako pokémony.
South Park jsem předtím nezmínil pouhou náhodou. Oba tituly mají řadu styčných bodů nejen na přímce humoru, ale také možností během soubojů. Zde si ozbrojeného Ježíše sice nepřivoláte, jeho božskou nepřítomnost nicméně supluje celá řada jiných pomocníků, třeba slepička Omelette nebo račí samička Nancy-čan. Ano, obě mohou dosti výrazně změnit chod bitvy ve váš prospěch.
Po boku detektiva, barmanky a bezďáka
Klíčem k úspěchu jsou nicméně vaši nejbližší parťáci. Ičiban jednoduše není drsný řízek jako Kirjú a bez pomocných rukou se neobejde. Základní sebranku tvoří (dle očekávání) pochybné existence uspěchané Jokohamy: bývalý detektiv Adači, ošetřovatel bez domova Nanba a barová společnice Saeko. Postupem času může ansábl rozroste o další trojici postav, což znamená nejen pestřejší souboje, ale také hodně dodatečné péče, abyste odemkli jejich potenciál.
Po vzoru Persony, Fire Emblemu a podobných titulů s nimi musíte udržovat dobré vztahy, plnit jejich sidequesty a postupně si užívat bonusů, které se otevřou společně s jejich lidskými příběhy. Parťáci neslouží jen jako extra pěsti do šarvátek, pomáhají rozvíjet Ičibanovu osobnost a lépe hráče vtahují do děje jakuzáckého odpadlíka i mentality moderní japonské společnosti se všemi jejími přednostmi a problémy. Taková vrstva hratelnosti nové Yakuze rozhodně sluší.
Nedokážu se ubránit dalšímu srovnání se South Parkem, systém povolání k tomu přímo vybízí. Možnosti jsou vskutku pestré, zajímavé i ujeté, zároveň ale naplno funkční. Kariéra gangstera nebo nájemného vraha nikoho nepřekvapí, idolka s rozpačitými pózami možná trošku ano, věštec již zcela určitě. V neposlední řadě je i samotné bezdomovectví legitimní herní třídou, no kdo to má?
Od profesí se odvíjí odolnosti a slabosti, stejně jako speciální útoky, na vyšší obtížnosti je proto správná skladba party zcela klíčová. Některá z 19 dostupných povolání jsou exkluzivní pro vedlejší postavy či pohlaví, stále ovšem je z čeho vybírat a samotná přítomnost profesí přináší do série slušnou porci znovuhratelnosti.
Družstvo hravých mafiánů
Yakuza bez miniher není Yakuza. Tak to prostě je. Když se tedy Ičiban zrovna nezapojuje do mocenského boje mafiánů a neplní vedlejší dějové linky, má o zábavu postaráno i tak. Návrat QTE verze karaoke s rozpačitými videoklipy potěší veterány série, překvapivě komplexní závod bugin zase fanoušky Mario Kartu. Druhá jmenovaná aktivita je obzvlášť povedená jak řemeslně, tak pojetím, kdy se proti vám postupně postaví stařenka bez pudu sebezáchovy nebo sumo bojovník, který se sotva nasouká do závodních autíček.
Vyklízení ulic od odpadků kdovíjak oslnivé není, zato managementová minihra, v níž se hráč tycoonově stará o podniky, u mě dokázala vyvolat podobně nezdravou závislost jako Gwent ve třetím Zaklínači. Korunku za nejabsurdnější vedlejší aktivitu je ovšem odrážení imaginárních chlapů s beraními hlavami, kteří se snaží uspat Ičibana při sledování nudných japonských filmů.Takové focení se s kappa soškami nebo hledání ztracených koček tak vedle těchto ujetostí vypadají poměrně chudě.
Po grafické stránce série Yakuza nikdy nepatřila k úplnému vrcholu, Like a Dragon v tonto případě není výjimkou. Modely lidí mimo ústřední postavy by mohly snad někoho i urazit. Animace běhu vypadala po celou dobu hraní neobvykle, jako kdyby Ičiban utíkal spíš na místě než kupředu. Celkově je Like a Dragon ale vizuálně líbivou hrou, obzvlášť v nočních scénách. Japonci ty hrátky se světly holt umí i v reálu. Klíčové figury jsou fantasticky detailní a jdou ruku v ruce s dobře trefeným lipsyncem a tradičně velice dlouhými, ale poutavými cutscénami.
Japonský dabing je jako vždy bez chyb, anglické znění občas netrefí věk postav či správné emoce, kterými hrdinové zrovna procházejí. To se ovšem stává spíše výjimečně. Načítací časy na klasickém PS4 jsou dle očekávání delší, což naštve především při rychlých přestupech mezi interiéry a exteriéry. To jsou ovšem jediné technické problémy, na které jsem při hraní na dosluhujícím hardwaru narazil.
A hudba? Na elektroniku jsem nikdy moc nebyl, ale řízné beaty při výměně úderů v ulicích Kamuroča či Jokomamy mě dokázaly napumpovat slušnou dávkou adrenalinu. Zde skladatelé s trefili chirurgickou přesností náladu gangsterské akce.
Risk, který se vyplatil
Herní doba je v případě Like a Dragon štědrá, ačkoliv zde jsou hlavním viníkem nejspíše tahové souboje. Na konec děje není problém dojít za nějakých 50 hodin pohodového paření, nevyléčitelní sběrači achievementů si ale mohou přičíst další dvě desítky hodin navíc, možná i více. Jokohama jednoduše nenudí.
Jak si stojí Yakuza: Like a Dragon jako JRPG? Docela obstojně, ačkoliv na kvality Persony 5 zdaleka nedosahuje. Není ale moc fér porovnávat experimentální díl s jednou z nejlepších her celé PS4 generace. Být o řád horší než opus magnum od Atlusu zároveň není nic, za co by se vývojáři z Ryu ga Gotoku stydět. Na takovou pozici se totiž moc her nedostane.
V kontextu série se nejnovější Yakuza povedla. Z hlediska designu šlo o nejdrzejší designerský převrat, který se ve výsledku vyplatil. Like a Dragon je skvělým startovním bodem pro nový směr, kterým se japonští mafiáni mohou nadále ubírat.
