Úžasné světy plné superhrdinů jsou tu s námi již nějaký ten pátek. To, co v minulém tisíciletí začínalo jako zábava několika odpadlíků a snílků, přerostlo v dnešním světě do popkulturního fenoménu číslo jedna, který se silně odráží ve filmech, seriálech a v neposlední řadě i v našich milovaných hrách. Škoda, že herní adaptace Mstitelů od vývojářů z Crystal Dynamics není zrovna tím nejvyšperkovanějším přírůstkem do košaté superhrdinské rodiny.
Právě kvůli přítomnosti studia Marvel v názvu by se možná mohl lecjaký laik či herní nováček domnívat, že Marvel’s Avengers spadá po herní stránce do stejné škatulky jako precizně zvládnutá pecka Marvel’s Spider-Man od Insomniac Games. V takovém případě by ale zmíněný nešťastník mohl silně narazit. Novinka totiž nemá s pavoučím mužem z roku 2018 nic společného, a to jak po stránce autorské, tak stránce kvalitativní.
V medailonku Marvel’s Avengers se píše, že se jedná o akční adventuru. Akce jsem si skutečně užil víc než dost, označení „adventura“ je však třeba hodit do uvozovek. Nedlouhého a překvapivě dobrého příběhu jsem se zde sice dočkal, v rámci celého konceptu hry však hraje přinejlepším druhé housle. Hlavní myšlenkou Marvel’s Avengers je totiž nekonečný přísun misí, na které se mohu v kůži svých oblíbených hrdinů vydávat stále znovu a znovu.
Příběh tady proto plní hlavně roli jakéhosi komplexního tutoriálu, a nutno říct, že ji plní velmi dobře. Při hraní jako takovém mě sice rozčilovala spousta věcí, ke kterým se ještě dostanu, ale díky zajímavému vývoji událostí a dobrému mixu hratelných a příběhových sekvencí jsem byl ochoten některé nedostatky chvilkově překousnout. Autorům se totiž i přes to, že pracovali s natolik profláknutou a adorovanou látkou, povedlo naservírovat svěží a fajn děj.
Ačkoliv jsem měl u většiny misí naprostou volnost ve výběru hratelného hrdiny i svých spolubojovníků, v rámci příběhové kampaně by se za protagonistku dala považovat mladá Kamala Khan, která se pod mýma rukama proměnila na Ms. Marvel a vypracovala až na hrdou členku týmu. Právě ona přesvědčila ostřílené superhrdiny odložit předčasně započatý důchod a vrátit se zpět do boje proti zlu, za které jsou, klasicky, také trochu zodpovědní. Celých 11 hodin kampaně je tedy o postupném návratu členů naší dobře známé party, jelikož jen jako celistvý tým se mohou postavit té největší hrozbě. Závěr kampaně je sice relativně předvídatelný, to se však naštěstí netýká jejího zbytku a po většinu času jsem netušil, co bude následovat nebo kdo přijde na scénu jako další.
Jediný větší problém pro mě byl, že občas postavy vypadly ze svých charakterů. Jednalo se však spíše o individuální situace, než že by superhrdinští oblíbenci zcela změnily své chování k nepoznání. Na vině může být i to, jak mám pod kůží zaryté povahy postav z Marvel Cinematic Universe. Rozdílnost mezi kinematografickým a herním zpracováním superhrdinů se naštěstí nijak neodrazil na jejich anglickém znění, které u postav působilo přirozeně a znělo kvalitně.
Bez kámošů ani ránu
Hlavní náplní hry po dokončení krátké úvodní kampaně je vydávat se na stále další a další mise v rámci nekonečného boje proti přetrvávajícímu odporu, a to v ideálním případě se třemi přáteli po svém boku. A tím ideálním případem ve skutečnosti myslím jedinou možnost, jak si hru po dokončení příběhové kampaně alespoň nějaký čas užít.
Za jednu z několika hratelných postav mě totiž na výpravách nečekalo nic jiného než „dojdi támhle a zlikviduj nepřátele, pak přeběhni támhle a zlikviduj další nepřátele“. Výjimečně jsem se dočkal mírného oživení v podobě bránění území nebo zabírání vlajek, v tom případě se ovšem pokyny přeměnily na obdobně generické „dojdi támhle, stůj na tamtom místě a zlikviduj nepřátele“.
Co se tedy hratelnosti týká, zde pomyslnou kolonku odfajfkovat nemohu. Hlavní problém tkví v tom, že jsem si v průběhu hry postupně mohl zahrát za šest hratelných superhrdinů, přičemž pro hráče na konzoli PlayStation by měl dorazit ještě bonusový Spider-Man. Nepochopte mě špatně, široká škála a možnost vyzkoušet si různé Avengery je na jednu stranu super, jelikož každý z nich má své specifické schopnosti. Jeden létá, druhý skáče vysoko, třetí se přitahuje hákem.
Jelikož se však hrdinové často střídají, musela být zachována jakási jednota v ovládání, kde jsou alespoň částečně podobné schopnosti ovládány stejnými tlačítky. Z toho důvodu však ani u jednoho hrdiny nemohlo dojít k tak dokonalému splynutí rukou, ovladače a pohybů na obrazovce, jako se to povedlo již u zmíněného Spider-Mana od vývojářů z Insomniac Games.
Kdyby si přece jen někdo vybral svou oblíbenou postavu a s tou se dokázal dostatečně sžít, za virtuálním rohem na něj stejně číhají další problémy. V rámci soubojového systému je zde možnost zaměřit se na jednoho protivníka, což je milé, i když jsem ji poprvé a naposled využil v tutoriálu. V naprosté většině případů jsem totiž stál proti takové přesile, že zaměřovat se na jednoho protivníka bylo nesmylné. Na bojišti pak vznikal obrovský zmatek.
To na pohled možná působí dobře, když se ale posté opakovala situace, kdy jsem chtěl zneškodnit otravného létajícího robůtka přímo vedle mé postavy a ta místo toho bušila do něčího štítu, bylo to poněkud frustrující. Autoři také nešťatsně zvolili shodné tlačítko pro primární útok a manipulaci s předměty. Pokud jsem tedy měl odrážet vlny nepřátel, do toho rozmontovávat reaktor a nějakou náhodou jsem zrovna věděl, kam dřív skočit, stejně jsem to nedokázal realizovat.
Jediná dlouhodobější zábava se tedy skrývala ve hře více hráčů. Bohužel se mi nepoštěstilo mezi svými playstationovými přáteli najít majitele tohoto počinu, a tak jsem se musel spolehnout na náhodné pomocníky. Lobby jsem do plného stavu čtyř hráčů nikdy nenaplnil, alespoň jednoho spolubojovníka jsem však většinou do pěti minut našel. Avšak až na jednoho Francouze, který se mnou postupoval systematicky (a dokonce mě jednou oživil), jsem měl s živými, ale neznámými spolubojovníky snad větší starosti než s nepřáteli.
Pokud tedy chcete co nejlepší zážitek, před koupí si ověřte, kolik vašich přátel by se taky rádo vtělilo do rolí Nejmocnějších hrdinů světa. Bez sapientních přátel ovládajících ostatní Avengery se totiž může hra proměnit v poněkud kostrbatý zážitek.
Umělá neinteligence a Uvěřitelný Hulk
Robotičtí nepřátelé nic jiného než boj neznají. Poslušně tedy čekali na svých pozicích, než jsem k nim konečně doběhl či doletěl, aby se na mě mohli všichni vrhnout a dostat řádně za vyučenou. K jejich podstatě se to ale relativně hodí, takže mě to nijak nedráždilo. Nunto dodat, že protivníkům přihrává body k dobru i jejich pestrost, jakkoliv jsou v jádru jednotvární.
Umělá inteligence spolubojovníků naopak neoslnila. Třeba Hulk byl totiž až k popukání. Sledovat ho běžet do zdi, mlátit do nezničitelného sloupu nebo házet kameny na nepřítele za neproniknutelnou mříží jsem si nakonec opravdu užíval. Na druhou stranu, když se o podobné husarské kousky pokoušel geniální miliardář Tony Stark, spíš než do smíchu mi bylo do pláče. Pravda, jednou šel Hulk do sebe a vyžral mi snad polovinu protivníků, ovšem až ve chvíli, kdy jim stačila už jen poslední rána. Nakonec to tedy byla legrace, ale ne taková, aby si za to hra odnesla plusové body.
Čeho je moc, toho je příliš
Vedle hratelnostní stránky titul nabízí skutečně hodně možností, jak si své hrdiny v portfoliu vylepšovat. Vývojáři se zde zjevně řídili jednoduchým heslem: kvantita nad kvalitu. Samotné vylepšování má tři hlavní sekce. První z nich je pouze kosmetického charakteru, kde jsem se k odměnám mohl dostat skrze plnění denních či týdenních výzev. To mi osobně přijde jako mechanika hodna spíše mobilních hříček, ale budiž.
Další částí je klasický strom schopností. Nebo spíš sekvoj. U každého z hrdinů jsou k dispozici totiž tři velké kmeny, každý s několika větvemi. Během kampaně jsem však nebyl schopen odemknout ani čtvrtinu možností, což je velká škoda.
Poslední oblastí je výbava, kterou jsem mohl najít na výpravách nebo koupit u všelijakých obchodníků. Výbavy je tolik, že jsem velmi brzy sklouznul ke klasickému „vyměním si tuto růžovou věc za modrou věc, pač je to vzácnější, a tedy určitě lepší“. Navíc mění pouze statistiky, nikoli vzhled hrdiny.
Ale Horste, to ještě není všechno. Tuto výbavu si nebudeš pořizovat za jednu, ani dvě, ale rovnou jedenáct herních měn. A to se vyplatí! Jen jedna z nich se dá koupit za reálné peníze, zbytek lze nasbírat jen přímo ve hře a každá se dá utratit za jiný druh upgradů. Jste zmatení? Nedivím se vám. Já byl také.
Třetí áčko tkví v detailech
Označení AAA bývá sice udělováno podle nákladů na vývoj, mělo by se však alespoň v rámci nějakých objektivních měřítek promítnout i do kvality. Většího úspěchu se v dnešní konkurenční době dočkají jen hry, které dokážou přinést něco navíc, ať už je to dokonale realistický odraz světla, inovativní navigační systém nebo ručně rozsypaný odpad po městě. U Marvel’s Avengers jsem se však ničeho takového nedočkal, ba právě naopak.
Pro příklad rozeberu animace u běhu. Při plynulém posunu páčky se sice postava zrychluje lineárně, animace tu však jsou jen dvě, pro chůzi a sprint. Bod přechodu mezi nimi je nastaven tak nepřirozeně, že se po opravdu znatelný interval hrdina pohybuje ve zpomaleném běhu. Kdyby svět kolem mě neubíhal v reálném čase, připadal bych si jako C. J. z Pobřežní hlídky. A jsou to právě takové detaily, které dávají celé hře pocit jakési nedotaženosti.
Technický stav nakonec není žádný zázrak, ale ani propadák. Kvůli nenačtenému cíli mise jsem se dohromady zasekl asi třikrát, ale pokaždé to vyřešila poslední automaticky uložená pozice. Česká lokalizace byla až na jednu výjimku, kdy jedna z časově omezených misí měla veškerý popis v angličtině, v pořádku.
U vizuální stránky mě zprvu mrzelo – a jsem si jistý, že nebudu zdaleka sám – že hrdinové nemají obličeje mých oblíbených herců z filmových adaptací, na nové tváře jsem si rychle zvykl. Grafika Marvel’s Avengers rozhodně neposouvá hranice realističnosti ve hrách, nicméně barevný a jednodušší styl se mi k charakteru titulu docela hodí. Zejména pohled na ústřední superhrdiny ve mně často vyvolával vzpomínky na dětské omalovánky, ale to nevnímám za negativum.
Definice šílenství? S kamarády ujde
Počin Crystal Dynamics je promrhanou šancí oslnit fandy komiksů od Marvelu. Pokud máte dva nebo tři kamarády, kteří rádi hrají videohry, milují superhrdiny stejně jako vy a jsou ochotni s vámi vyrážet stále dokola za jedním a tím samým cílem, pobít co nejvíc nepřátel a koukat na zadky svých oblíbenců, Marvel’s Avengers vás nejspíše neurazí.
V opačném případě bych se tomuto počinu vyhnul, jelikož kromě sice dobrého, ale krátkého a spíše tutoriálovitého příběhu vám nenabídne nic než nudné, nekonečné pachtění se za zbytečně přeplácaným obsahem a bezduchým vylepšením něčeho, na čem nezáleží. A to je velká škoda už proto, že marvelovská rodina stále nabízí obrovský potenciál pro kvalitní titul.
