The Sinking City (recenze)

Když se potápí loď, vaše šance na přežití nejsou největší, ale jde to. Leo může vyprávět. Tato šance se ale o dost zmenší v případě, že se potápí celé město. Ne, v následujících odstavcích se nevyhnete dalším hezky mokrým přirovnáním, alespoň se ale také dozvíte, jestli The Sinking City náhodou nevaří z vody.

S tvorbou ze světa spisovatele H. P. Lovecrafta se v poslední době roztrhl pytel. Fanoušci mýtu Cthulhu se začali vynořovat stejně rychle jako fandové Freddieho Mercuryho po filmu Bohemian Rhapsody. Každý ho teď miluje a je schopný vám odpřisáhnout, že ho měl rád ještě v době, než byl „in“.

Toho se chytli ukrajinští vývojáři ze studia Frogwares. Opustili svou sérii adventur o Sherlocku Holmesovi a vydali se vstříc potápějícímu se městu právě na motivy univerza našeho oblíbeného Láskotvůrce. Stačí ale zasazení do těchto temných reálií k tomu, aby se ambiciózní titul udržel nad vodou a rozbil tím kletbu jen lehce nadprůměrných lovecraftích her?

Charles Reed, vaše nové soukromé očko

V Oakmontu nemají zrovna na růžích ustláno. Půlka města je po povodni stále zatopena, vztahy mezi rybolidmi a těmi „normálními“ jsou pěkně vypjaté, pár čtvrtí zamořila zmutovaná verbež a aby toho nebylo málo, místní obyvatelé začínají slušně řečeno blbnout jako smyslů zbavení. Je proto milion jiných a určitě i lepších míst, kde by se Charles Reed, soukromé očko jako vystřižené z noir filmů, cítil lépe, ale k jeho smůle ho to sem zrovna táhlo nejvíce.

Nejde jen o zodpovězení otázky, co se se městem vlastně děje a proč jde ke dnu, ale půjde i o hledání odpovědí na jeho vlastní vidiny a stavy, kvůli kterým se jednoho pochmurného večera objevil na shnilém mole místního přístavu. Jako správný detektiv a zocelený válečný veterán nelelkuje a pouští se přímo do vyšetřování – a že je cesta k cíli náležitě rozbahněná, nemusím snad ani připomínat.

Columbo, ještě jedna otázečka

Ono zmíněné vyšetřování je nejzábavnější a nejlepší částí, kterou může The Sinking City nabídnout. Je vidět, že předchozí zkušenosti s adventurními hrami přinesly nějaké to ovoce. Postup mi opravdu připomněl závěrečných pět minutek každého dílu detektiva Columba. Nejprve musíte zjistit, kde je ono pověstné místo činu, k čemuž vás navedou rozhovory s obyvateli města. Když k němu konečně dorazíte, začíná dedukční vyšetřování.

Nejdříve si prohlédnete celý prostor, prozkoumáváte předměty i okolí a pak začne ta správná dedukční práce. Přepnete se do módu, v němž si rekonstruujete, co se tak asi mohlo stát. Objeví se před vámi světelné siluety postav, vy procházíte celým místem činu a objevujete okamžiky, které se odehrály. Následně jim přidělíte pořadí tak, aby dávaly lineární souvislost. Každá vaše dedukce se zároveň ukládá do „myšlenkového paláce“ (ano, opravdu se to tak jmenuje), ve kterém si doslova urovnáte myšlenky. To slouží k rozluštění celého příběhu.

Poskládat celou skládačku dohromady a dojít k finálnímu ortelu, to je to, co dělá detektiva detektivem. Otázkou ovšem zůstává, zda jste se dovtípili toho správného řešení. I když si hra bere inspiraci z jiných titulů, tahle pasáž se opravdu povedla a umí náležitě zabavit, stejně jako hledání indicií v městských či policejních archivech a knihovně.

To mne raději rovnou zastřel

Nyní se dostáváme k tomu, co je na hře špatně – a musím říct, že je to vesměs všechno ostatní. Autoři si totiž nabrali na svá bedra až moc velkou zátěž, se kterou se prostě nedá plavat. Chtěli mít ve hře totiž úplně všechno, a v mnoha případech zbytečně. Například se během vyšetřování dostanete často do šarvátek, ať už s normálními občany, rybolidmi nebo mutanty. To by nemuselo být vůbec od věci, kdyby ovšem tahle část nepůsobila jak vystřižená z béčkového titulu před patnácti lety.

Ovládání je naprosto stupidní. Střílení samo o sobě do protivníků, kteří prostě pobíhají kolem, zastavují se kvůli střelbě a strojově se následně opět rozeběhnou, je opravdu lovecraftovská noční můra. Připomnělo mi to Outcast (k němuž celkem nedávno se objevila úplně zbytečná remasterovaná verze), jenže jde o titul, který vyšel před dvaceti lety. Nejhorší je, že akční pasáž tu působí jako něco navíc, bez čeho by se titul klidně obešel. Proč prostě jen nevyšetřovat případy a řešit hádanky a onu zmíněnou střelbu, když už tam musí být, neudělat třeba v nějaké originálnější formě, nebo ji úplně vynechat?

Stejně vidím i RPG prvky. Ty na samotný gameplay mají minimální vliv a klidně bych se obešel i bez nich, stejně jako v případě craftingu, ač jde o podstatnou součást hry. Ovšem největší problém vězí v tom, že se pohybujete po otevřeném světě, který kvůli své velikosti působí prázdně. Teď nemyslím ztvárnění samotného města, to jakousi atmosféru má, ale ono to pobíhání sem a tam prázdnými ulicemi a narážení do stále se opakujících postav (které mnohdy dělají stejnou činnost nebo jen sedí či postávají), je dost ubíjející.

Voda prosakuje stropem

Co se týče vizuální stránky, rád bych zaměřil na samotnou animaci hlavní postavy, která spíše působí jako robot než člověk. Celou dobu je váš charakter až nepřirozeně vzpřímený (nejkomičtější je, když couváte) a – světe div se – neumí skákat. Situaci, v níž by stačilo vylézt na dvě bedny, musíte řešit dlouhým obcházením. Jenomže takhle toporně se nechováte jen vy, ale kompletně celý ansábl.

Zase se ale musí nechat jedno, The Sinking City má hutnou atmosféru. Nevypadá jak bůhví co, ale onu temnotu mořských vod navodit umí. Párkrát jsem si vzpomněl na akční RPG Vampyr, které mělo k adventuře od Frogwares atmosféricky nejblíže. Bohužel, zde se rozlehlost města podepsala na zpracování – město je mrtvé a netýká se to jen zamořených uliček, ale kompletně všeho. Jak bylo zmíněno o pár řádků výše, postavy chodí sem a tam bez cíle a jsou tu snad jen proto, aby tu byly. Interakce? Nulová.

Když jsem poprvé spustil hru, objevil jsem dva chudáky, jak se rvou o kus jídla a pochvalně jsem si pod vousy broukal, že to je docela hezký detail. Jenomže pak na takovou situaci stačilo narazit ještě třikrát či čtyřikrát a už to bylo dost. Stejně jako dopravní prostředky. Ne celé město je zatopené, po souši se tedy by dalo pohybovat i pomocí nějakého dopravního prostředku, když už všude kolem postávají auta. Tady se všechno ale musí odchodit, proplout ve člunu nebo odtelefonovat. Telefonní budky tu totiž slouží jako fast travel, což dělá ono bloudění ulicemi alespoň trochu snesitelnější.

The Sinking City navíc není moc hezká hra, což se podepisuje na vzhledu hlavního hrdiny i ostatních postavách. Charles Reed aspoň vypadá jako typický detektiv, který jako kdyby vypadl ze stránek knih o Philu Marlowovi. Ostatní jsou zvláštní karikatury charakterů, které známe ze všech detektivních příběhů. Jedinou výjimkou jsou rybí lidé, kteří nějakou tu originalitu v sobě sice mají, ale stále nevypadají dobře. O monstrech snad nemá cenu ani psát, protože zde pobíhá jen pár druhů a jsou naprosto nezáživná.

Naopak musím pochválit zvukovou stránku hry, a to hlavně dabing. Postavy jsou pěkně namluvené a celkově se k nim hlasy hodí. Bohužel, když k někomu přijdete a on vám zrovna nemá co říct, opakuje jednu větu do zblbnutí. Na druhou stranu, když má co říct, máte pocit, že se snad nikdy nezastaví. Textu je tu totiž opravdu hodně a některé rozhovory mohou být pro lenivější uši ubíjející.

The Sinking City chtělo nabídnout hodně, nakonec ale nabízí jen opravdu málo. Fanoušci Lovecrafta budou rádi, že svět spatřil další hru z Lovecraftova temného univerza, tudíž věřím, že odpustí většinu výše zmíněných pohrom. Pro ostatní to bude strastiplná cesta promočeným světem. Hra chtěla být olympijským plavcem, nakonec se ale zbytečně plácá v kaluži. Právě ona zmíněna honba za velkolepostí svazuje titulu ruce i nohy. A uznejte sami, s tím se holt plavat nedá.

Souhrn
The Sinking City není dobrou hrou, ale není ani tak špatnou, jak by se mohlo zdát. Určitě má co nabídnout, pokud holdujete chapadlovitým pohromám, ale po dohrání na ni okamžitě zapomenete. Méně je někdy více a zde to platí dvojnásob. Kdyby se autoři vzdali poloviny nápadů, mohlo jít o atmosférickou chuťovku. Takhle je to jen jednohubka s velkou dávkou pachuti.
Plusy
  • Řešení případů, dedukce
  • Atmosféra
  • Ozvučení
Mínusy
  • Všechno ostatní
2
Podprůměr
Autor:
Hrozně mě baví, když má hra příběh. Z prázdného kosení stovek nepřátel jsem vyrostl v době, kdy jsem si oblékl svoje první dospělácké kalhoty.

Napsat komentář