Na příběhu by mohla být postavena klidně i nějaká malá televizní série či samostatný film s dvouhodinovou stopáží. Nicole, hlavní postava hry, v mládí spolu se svou matkou opustila rodinný hotel. Vyšlo totiž najevo, že její otec měl poměr se stejně starou dívkou, jako je ona sama. Její jméno je právě Rachel, mladé devče, které poté spáchalo za nejasných okolností sebevraždu.
Hra začíná ovšem o několik let později. Vracíte se do nyní již opuštěného hotelu, abyste se setkali s panem Jankinsem a s jeho pomocí hotel prodali. Ovšem po vzoru filmu Misery nechce zemřít panuje venku takové počasí, že by ani Kinga nevyhnal, a tak skejsnete v polorozpadlé budově, která dříve byla vaším domovem. Naštěstí na to nejste sami.
Pomocí retro předchůdce mobilního telefonu (děj se totiž odehrává asi tak před třiceti lety) se s vámi spojí sympatická postava Irvinga, která hotel i jeho okolí zná jako svoje vlastní boty, a tak se snaží váš nedobrovolný výlet do dětství alespoň trochu zpříjemnit. Rád bych prozradil z příběhu více, ale jakákoliv další věta by vás připravila o dějový zvrat nebo překvapení.
Cosi temného se skrývá v Timberline Lodge
Timberline Lodge je prozaický název onoho hotelu, ve kterém budete trávit veškerý čas. Hra je klasickým walking simulátorem po vzoru mého oblíbeného Firewatch. Vlastně s tímto titulem má Suicide of Rachel Foster hodně společného. Už jen třeba tím, že celou dobu komunikujete s vámi neznámou osobou přes telefon a noříte se více a více do příběhu s tak hustou atmosférou, že by se dala krájet.
Zmíněný Steven King na předchozích řádcích není náhoda. Hra si vás pomalými krůčky po opuštěných chodbách podmaňuje a vyvolává ve vás s nepříjemnými pocity i paranoiu. Už jen samotné putování po Timberline stojí a také trošičku padá na vašem talentu orientace. Člověk se díky tomu někdy diví a říká si, jak neuvěřitelně mozek pracuje. K dispozici sice máte mapu, ale ukazatel, kde se právě nacházíte, zcela chybí, a tak se pomalu učíte celý hotel znát nazpaměť. Ke konci hry už ani mapu potřebovat nebudete, protože celý princip je stejný, jako když přijedete do cizího města, po nějakém čase se vaše cesty v hlavě spojí v ucelenou mapu a vy najednou přestanete bloudit.
Tísnivá atmosféra vycházející z toho, že nevíte, kam jít, je podbarvena výborným příběhem, který s každým krůčkem rozhání mlhu kolem ústřední zápletky. Celé je to postaveno na základě vašeho očekávání, kdy se nervózně díváte přes rameno a čekáte, co se stane.
Walking simulátor
Hratelnost hry je poměrně jednoduchá. Používáte předměty, které hra chce, abyste použili. Ty je možné si prohlížet klasickým rotováním po všech jejich osách, ale není to nic důležitého. Těchto předmětů není mnoho, ale jsou v rámci designu hry jsou vybrány opravdu bravurně. Nezapomenu na pasáž, kdy si pomocí blesku starého polaroidu (fotoaparát, který okamžitě vyvolává fotografie) přisvěcujete temné chodby a snažíte se nahodit záložní generátor.
Tou nejhlavnější činností je ale chůze samotná. Ploužíte se po chodbách a objevujete stále nové a nové indicie. Nic víc, nic míň. Dokonce máte i možnost běžet, ovšem rozdíl mezi normální chůzí a během je téměř nicotná. Příběh je tak dávkován pomalu, ale hru je možné dohrát klidně i do tří hodin. Berte to tedy jakýsi interaktivní film. Nikdy se nenudíte a v okamžiku, kdy přijde konec, víte, že delší herní doba by z SORF udělala jen nastavovanou kaši. Autoři moc dobře věděli, jak nastavit mantinely hry a co všechno vám dovolí vidět.
REDRUM!
Atmosféra hry je hustá stejně tak jako ona pověstná mlha nad rybníčkem Brčálníkem. Tu dokonale dokresluje výborné ozvučení. Nemluvím tu jen o zvucích, které vydává starý hotel: praskání dřevěné podlahy, vítr narážející do stěn nebo jen kapání vody z povolených kohoutků. Tím hlavním jsou herecké výkony představitelů obou protagonistů, za které by si určitě vysloužili nějakou tu herní cenu. Díky nim má titul jednu výhodu nad ostatními jemu podobnými – vše, co se zde stane, je naprosto uvěřitelné a reálné (jasně, bez nějaké té duchařiny by to nebylo ono, ale…).
Děj je založen na logickém uvažování postav, i když se někdy Nicol někdy zbytečně hrne do temných místností bez jakéhokoliv strachu, aniž by třeba počkala do rána na lepší světlo. Samozřejmě, kdyby šlo o mě, zavřu se v onom naprosto děsivém kubricovském „Shining“ hotelu s konzervami v jednom z pokojů a čekám na pomoc. To ovšem není podobné přístupu Nicole, která na rozdíl ode mě Timberline Lodge zná a bere ho jako svůj dřívější (a nenáviděný) domov.
Pikaboo!
Hra také vypadá docela k světu. Stylizace je po výtvarné stránce zkratka, která prostřednictvím světla a stínů přináší neotřelou a tajuplnou atmosféru. Znáte ty moderní horory, které se odehrávají většinou ve špatně osvětlených místnostech, kdy každý sebemenší kout je zahalen do neproniknutelné tmy? Tak si představte, že v tomto duchu je vytvořen celý vizuál hotelu Timberline Lodge. Jenomže na rozdíl od filmových a (co si budeme povídat) dost pitomých příběhů je Sarah Foster uvěřitelná tím, že se odehrává v době minulé. Staré žluté světlo žárovek, slabě osvětlené hotelové pokoje a nekonečně se táhnoucí chodby, ve kterých snadno zabloudíte, perfektně podtrhávají vaši osamocenost při postupování dějem.
Ocenil jsem i uchopení hlavní postavy, které nikdy nevidíte do obličeje, a co víc, ani nevíte, jakou má postavu. Veškerá animovaná interakce s předměty se promítá v podobě detailního záběru, kdy je pozadí rozmazané a vy vidíte jen ruce či třeba boky, a o to víc je vaše propojení s postavou intenzivnější.
Zkráceně a docela jasně: The Suicide of Rachel Foster je opravdu povedená jednohubka, která vám bude doznívat ještě dlouho po tom, co odložíte klávesnici a myš. Je uvěřitelná, napínavá a hlavně děsivá, a ani jedno nepůsobí prvoplánově.
