Není to tak dávno, co masivní úspěch Fortnite doprovodila také nemalá vlna nevole ze strany rodičů, snažících se marně odhánět své ratolesti od klávesnic a ovladačů. Ať už to dělají ze strachu, že si dítě vypěstuje na hrách závislost, nebo jen chtějí, aby dělalo něco produktivnějšího než „celý den střílet a pak dělat trapný tanečky“, rodinný spor kvůli hrám zažil snad téměř každý pařan. Samozřejmě nejsme žádnou výjimkou.
Jak se vaši rodiče stavěli ke hrám? Snažili se nějakým způsobem držet vaše „pařanství“ na uzdě? Brali vám třeba myši a klávesnice?
Viet Tran
To si pište. Na NES a SNES jsem toho napařil hodně, na Game Boyi taky tak, ale celkově jsem měl v raných teenagerských letech relativně přísný režim. Počítač byl ségřin, takže jsem na něj mohl jen zřídka. Později přišel i rodiči nastavený limit – 20 minut denně. Později se darovaný čas roztáhl na půl hodiny, pak na hodinu. Postupně už jakékoliv limitace vzdali, když viděli, že to už nepřináší žádný efekt, a úplná svoboda přišla až se psaním na Battleforce.
Samo sebou se rodiče snažili mé pařanství držet na uzdě i tím, že si brali s sebou do práce myš od počítače. Tak jsem se naučil hrát jen na klávesnici (Gothic 2 kupodivu myš nepotřeboval), když mi ale později sebrali obojí, jednoduše jsem si potřebné periferie půjčil od kamarádů a schovával je u sebe v pokoji. Občas to byl slušný adrenalin – musel jsem si totiž hlídat harmonogram ségry i rodičů, aby nepřišli domů příliš brzy a nenačapali mě uprostřed bossfightu, stejně tak včas vypínat počítač, aby stařičký CRT monitor stihl vychladnout,…
Na svá děcka bych byl asi mírnější, ale nezazlívám rodičům jejich přístup. Asijské rodiny obecně hodně tlačí své ratolesti do vzdělání, na které třeba sami nedosáhli, hry proto rodiče vnímali jako mrhání času. A já díky tomu hodně četl Score a… no, zbytek znáte. Najednou se pak člověk fotí na Gamescomu vedle Harveyho Smithe a je rád, že ty hry jsou.
Patrik Dvořáček
Jako malé štěně jsem moc herních možností neměl. Nelicencovanou kopii SNESu jsem tak uctíval jako božstvo, které mi na oplátku dávalo Super Maria, Duck Hunt a především ExciteBike. Zároveň jsem ale byl dítě z vesnice, takže k vyhnání na čerstvý vzduch pod výhrůžkou ukrytí ovladačů už několikrát došlo.
Na rozdíl od jistých kolegů mi rodiče nevyhazovali pojistky, naopak když viděli, že s tím počítačem něco také umím, nechali dělení volného času už na mě. A tak jsem se stal herním redaktorem. A podíval jsem se na Gamescom. Dvakrát.
Adam Dvořák
Nejdříve mi zakazovali lego, ale pak přišla první tříosmšestka a můj a bratrův pokojíček se proměnil na gladiátorskou arénu o počítač. Kupodivu naše hádky rodiče štvaly, a tak se to neobešlo bez zákazů a výhrůžek. Když došlo na razantní omezení po dobu tří dnů kvůli škole (v době třídních schůzek jsem preventivně nebyl ani ve stejném pokoji s počítačem), museli jsme se holt zabavit jinak.
Rodiče byli nicméně většinou benevolentní – můj otec dohrál Prince of Persia bez kódů a v F-19 získával ta nejvyšší vyznamenání. Věděli, že je nutno level dohrát nebo se dostat k checkpointu (v období míru s rodiči). Pokud ale moje známky neměli úroveň, kterou oba požadovali (nižší než 5), nastala doba temna – monitor se na nějaký čas nesměl rozsvítit.
Ondřej Resl
Když jsem byl hodný, tak mě nechali pařit, jak se mi zachtělo, i když zpětně jsme měl asi dělat něco lepšího než dokola dohrávat dema. Taťka hrával leda Hada a Tetris, mamka hry nechápala vůbec, ale tu a tam si sedla vedle mě a koukala, jak si běžím s panáčkem po nevkusně hranatém světě a mydlím obludy všeho druhu.
Jakmile jsem ale udělal průser ve škole, bylo zle. Věděli, že bych si klávesnici a myš nějak obstaral, proto počítač jednoho dne jednoduše zaheslovali. Konec, šmitec, tohle jsem ve svých dvanácti až patnácti letech mohl jen těžko obejít. Z herních radovánek se stal luxus na žádost, přičemž záleželo na náladě rodičů, jestli se nade mnou v ten den smilují nebo ne.
Jak ale šel čas, později přišly konzole a vlastní noťas, kde jsem byl sám svým pánem. Do konce vysokoškolského života jsem tak pařil jak smyslů zbavený. Naštěstí už do toho rodiče nijak nezasahovali (protože jsem byl v Praze a oni v Petrohradě), takže jsem tak tak nedopadl jako nešťastník níže.
A jaký vztah ke hrám měli vaši rodiče? Taky vám brali periferie, abyste v jejich nepřítomnosti nemohli pařit až do bezvědomí? Dejte vědět!
