Rok 2018 byl skvělý – plný fantastických titulů, velkých úspěchů, nových zážitků i zásadních změn. A taky kolosálních průserů. Dělo se toho tolik, že ani my jsme si neodpustili menší bilanční článek, v němž bychom se rádi naposledy ohlédli za loňským rokem a zhodnotili, co se v něm povedlo či nepovedlo. Tak jdeme na to: jeden pozitivní odstaveček, jeden negativní. A klidně se v komentářích pochlubte svými „nej“ roku 2018!
Takže jdeme na to, vybíráme své nejlepší a nejhorší hry i momenty loňska. Které to jsou?
Viet Tran
Jako každý rok mám problém s tím, co z těch všech zážitků vypíchnout. Masivní úspěch českých titulů v zahraničí? Troje propocené noci u Beat Saberu? Koncert herní hudby v Rudolfinu? Rozšíření herní výbavy o PS4? Nebo snad společné okopávání záhonku ve Stardew Valley? Nakonec budu nudař a sáhnu po jedné z mála her, které jsem se opravdu poctivě věnoval po celý rok – Monster Hunter: World. Capcomu se záhadně podařilo sesmolit opravdu zábavný grind se skvěle fungujícím ekosystémem a tak propracovanými možnostmi lovu monster, že by i Geralt zelenal závistí. I když to asi ne. Má mutageny.
Rok 2018 mě také utvrdil v tom, že někteří hráči jsou stejně nesmyslně přecitlivělí a uřvaní jako ti nejhorší zástupci SJW. Za sebemenším vystoupením z řady už všichni viděli mezinárodní spiknutí asociace herních feministek, po němž samozřejmě následovaly emotivní výjevy odborníků od gauče.
Ale to není nic, na co jsem si nezvykl už z politického zpravodajství, tam se děje to samé dennodenně. Mnohem víc mě rozladily četnější případy review bombingu. Srážet hodnocení hry za to, že máte jiné názory než její autor? Nebo za to, že se hra objevila příliš brzo ve slevě? No tak. Zářná ukázka toho, že uživatelské recenze jsou občas úplně, ale úplně k ničemu.
Ondřej Pešek
Nemůžu říct, že bych letos hrál kdovíjak hodně. Do světa konzolí jsem vstoupil až kolem Vánoc, takže mě při vydání minuly hned čtyři největší konzolové pecky – God of War, Spider-man, Detroit: Become Human a hlavně Red Dead Redemption 2.
Na novou hru od Rockstaru jsem se kdovíjak netěšil. První díl RDR jsem nehrál, kromě Max Payne 3 jsem žádné dílo bratrů Houserových nedohrál víc než jednou a San Andreas jsem nedokončil nikdy. Pár videí z RDR 2 na YouTube mi ale stačilo k tomu, abych se konečně dokopal ke koupi PS4 a westernovou pecku vyzkoušel. A že nezklamala. Red Dead Redemption 2 je krásné, skvěle ozvučené, napsané a zahrané dílo, které se bude těžko překonávat.
Až do roku 2017 jsem se považoval za fanouška asasínské série. Origins nastavil nejvýdělečnější ubisoftí franšíze nový směr s konečně sympatickým protagonistou a očividným nadšením ze strany vývojářů. Jakýkoliv můj pozitivní dojem se však po dohrání loňského Assassin’s Creed: Odyssey vytratil. Skoro až nechutné zahrávání si s lorem a sázka na humor a komiksovost udělala z řeckého dílu pro mě nejhorší titul série. Ještěže má série letos pauzu.
Patrik Dvořáček
Rok 2018 se houpal od kladů k záporům možná až moc často. Už zase nevyšel Cyberpunk 2077 (i když mě má soška z Gamescomu hřeje při dlouhých zimních nocích). Na druhou stranu videohry ještě více prorazily do mainstreamu, za což vděčíme hlavně kalamitě zvané Fortnite a streamerům na Twitchi. Raději ale vypíchnu dvě naprosto odlišné události.
Virtuální realita stále není tak populární, jak by si někteří vývojáři i hráči přáli. Kromě vysoké (byť stále se snižující) ceny a nutnosti mít dostatek prostoru na hraní má VR ještě jeden problém – chybí na nich opravdu zajímavé hry. Aspoň to jsem si do loňského května myslel. Beat Saber na mě ale zapůsobil stejně jako kněz z Age of Empires a jeho pověstné wololo. VR je pro kombinaci světelných mečů a nadupaných písniček jako dělaná a já se při sekání létajících bolků do rytmu Bitch Lasagna (nejednou) pořádně zapotil. Rozhodně bych se nebál říct, že Beat Saber je první hrou, kvůli které si mnoho lidí VR vůbec pořídí (a v mnoha případech i pořídilo). A snad nejsladší třešničkou na dortu je fakt, že jde o českou hru.
Ne všem se ovšem vloni dařilo. Špatné vedení zadupe do země jakkoliv úspěšný projekt, což bohužel platí i v případě Telltale Games. Čtrnáctileté studio zavřelo své dveře prakticky ze dne na den. Kromě herní veřejnosti byli překvapení i samotní zaměstnanci – vedení jim na opuštění budovy dalo pouhých 30 minut poté, co jim dalo padáka. Zřejmě se tak už nikdy nedočkáme druhého The Wolf Among Us. Nikdy neuvidíme Tales from the Borderlands 2. A hlavně již nikdy nebudeme celou noc hrát poker v novém The Inventory.
David Řasa
Loňský rok byl neskutečně bohatý na můj oblíbený žánr – singleplayerové open-world hry. Herní světy se za poslední dobu značně otevřely a nabídly jedinečnou nelineární hratelnost. Při představě, kolik času zabere 100% průzkum mapy takového Just Cause 4 či Assassin’s Creed: Odyssey, zapláče i nejeden hráč MMORPG. Není to ale jen rozlehlost. S rozpočty studií rostla i propracovanost her. Red Dead Redemption 2 a Kingdom Come: Deliverance nabízejí dříve nevídané detailní a živé prostředí, Marvel’s Spiderman zase po některých částech New Yorku provede lépe než Google Street View. Jen tak dál.
Palec dolů jde určitě pro studio Telltale, respektive pro jeho vedení, kvůli kterému se už asi nikdy nedozvím, co mělo následovat po finálním cliffhangeru v The Wolf Among Us. Nicméně vztyčený prostředníček patří zneužití slavných herních značek jako odvedení pozornosti od skutečného stavu zkriplenosti a odfláknutosti her jako Fallout 76 a Metal Gear Survive. Od Konami jsem to čekal, ale Bethesdo, tohle je dýka do vlastních zad.
Tom Mlejnek
Nemalou radost mi minulý rok udělal Microsoft, alespoň co se herního odvětví týče. Kravaťáci ze zeleného týmu očividně začali poslouchat hráče a dělají jeden vstřícný krok za druhým. Mě si například vloni získali jasnou podporou crossplatformové hraní, povolením periferií nebo skupováním herních studií, což může znamenat jen nové exkluzivity. Takže v nadcházející bitvě konzolí nové generace mám jasného favorita.
Naopak velké zklamání a zároveň i lítost ve mně loni vyvolalo MMORPG Bless Online. Tenhle zprvu nadějný titul, který stál téměř 20 milionů dolarů, doprovází jedno neštěstí za druhým. Když Bless po devíti letech konečně dorazil i do Evropy, byl téměř nehratelný a do nynějška jej doprovází problémy. Nedávno dokonce ukončila svůj provoz i jeho jihokorejská předloha. Kdyby tvůrci investovali do optimalizace (místo mobilní a konzolové verze), mohla to být i úspěšná onlinovka. Takový vzestup, pád a zase pád.
Adam Dvořák
No, možná si začnete klepat na čelo a říkat si něco ve smyslu, že jsem chudák a že musím blouznit, ale za mne to je jednoznačně Sea of Thieves od microsofťáků. Jasný, ne každému sedne pomalé tempo a opakující se questy (hlavně v rané fázi hry), ale mne to prostě a jednoduše sedlo. Líbí se mi grafika, líbí se mi boj za společnou věc se svojí posádkou, přepadávání lodí a následné souboje. Teď, kdy už obsah znatelně nabobtnal, se už jen těším, až zase opět nastoupím na palubu a napnu plachty. Takže pokud nějaké pozitivum z loňska, za mne je to Sea of Thieves, který holt není pro každého. A upadly by mi ruce, kdybych nezmínil největší překvapení a WTF roku – Dead Cells! Tahle nezávislá plošinovka sklízí úspěch téměř všude, kam vstoupí, a já jí to moc přeju.
Největším průserem minulého roku pro mne byla hříčka Agony. Hříčka ne v tom smyslu, že by nějak vystupovala svou originalitou, ale tím, že je ve všech ohledech prostě špatná. Každý, kdo čekal nějakou tu filozofickou cestu do středu pekla á la Božská komedie, musel být znechucen. Pouhá hratelná a všudypřítomná prvoplánovost, která sází na násilí, explicitní výjevy a sex. I když tu nějaký ten pokus o originalitu je, tak je zastíněn jak oči devítileté holky co poprvé zkouší malování. Od Agony raději pryč.
Ondřej Resl
Loňský rok jsem proflákal a propracoval, tudíž mi unikla hromada skvělých her, na které už nemám jednoduše čas (a za pár měsíců budu úplně v loji, až přijde na svět nový člen rodiny). Co jsem ale stihl, byl God of War. A dám Vladivostok do ohně za to, že jde o nejlepší díl z celé série, která se vydala správným směrem. Předchozí hry byly sice fajn, ale ten otevřený svět, práce s norskou mytologií a soubojový systém… klaním se autorům.
A ano, do mínusů musím dát Battlefield 5. Než však začnete vítězoslavně otvírat lahváče, dodám, že Battlefield 5 je skvělá multiplayerová hra a občas – když mám večer čas – s radostí věnuju hodinku dvě odstřelováním nácků v srdci virtuální nizozemské metropole. Jsem ale jeden z mála lidí, co si hru takhle užívá. Bylo by nás asi podstatně víc nebýt prvního traileru, který EA vypustilo na světlo světa. Byl tak zoufalý, neohrabaný a pitomý, že se ani nedivím následné vlně hejtu. Odhalovací trailer Battlefieldu 1 byl přitom tak fantastický…
A co vy, jak byste zhodnotili herní rok 2018? Pochlubte se svými „nej“ momenty loňska v komentářích!
