Keanu Reeves je úžasný. Na tom se po letošní E3 shodneme asi všichni. Vlastně se dá bezpečně říct, že svým vystoupením zastínil i samotný trailer Cyberpunku 2077. Jeho obsazení do tak velké role v extrémně očekávané AAA hře ale podtrhuje fenomén, který rozhodně stojí za bližší prozkoumání. Videohry se totiž v očích Hollywoodu stávají čím dál legitimnějším vyprávěcím médiem. Potřebují se ale takovým způsobem vůbec legitimizovat?
Nápad na zpracování tohoto tématu jsem dostal už po přečtení rozhovoru s hercem Christopherem Judgem, představitelem Krata v PS4 hitu God of War. Ten britskému serveru Metro řekl, že původně o roli neměl zájem. Hry tehdy v Hollywoodu neměly dobrou pověst, spíše se braly jako cesta, jak snadno a rychle vydělat peníze, když nebyl dostatek jiných rolí.
Pak si ale Judge přečetl scénář a zjistil, že God of War je v podstatě film. A o to tu jde v první řadě. S rozvojem grafiky a technologie performance capture je aktuálně možné vytvořit dokonale filmové zážitky, které následně plynule přejdou ve vybroušený gameplay – jako krásný příklad tohoto fenoménu slouží právě poslední Kratův příběh.
Jistě, filmové hvězdy už ve hrách byly mnohem, mnohem dříve – stačí si vzpomenout na Beyond: Two Souls s Ellen Page a Willemem Dafoem nebo Until Dawn, kde si zahráli Peter Stormare či nyní oscarový Rami Malek. Tyto dvě hry ovšem nesou jedno důležité ale. Jde spíše interaktivní filmy, zážitek ze samotného hraní podřizují scénáři a cutscénám. To ale nyní mizí a oklikou se tak vracíme ke God of War. Ten boduje jak po příběhové, tak hratelnostní stránce, a tento trend zjevně následují další tituly.
Celá tahle záležitost s filmovostí her ale částečně funguje i obráceně. Stačí se podívat na sérii John Wick. Její oblíbenost u hráčů videoher není náhodná – jsou to totiž filmy velmi.. herní. Hlavní postava tam ve dlouhých, plynulých záběrech zabíjí obrovské množství nepřátel – bez nutnosti kdovíjak propracované dějové linky – a je to úžasný zážitek. Předchozí větu bych mohl napsat do recenze na nový DOOM a sedla by tam perfektně.
Příjemným překvapením akce Star Wars Celebration bylo odhalení, že studio Respawn pro hlavní roli v očekávaném titulu Jedi: Fallen Order sehnalo Camerona Monaghana, známého hlavně skvělým ztvárněním mladého Jokera ze seriálu Gotham. Fallen Order sice má být sice hodně zásobený filmečky, ale zároveň má zprostředkovat co nejlepší pocit z hraní za Jedie, takže by ovládání postavy jako takové mělo zabrat velkou část herní doby.
Pak tu máme vývojáře, kteří do hlavních rolí plánují obsadit pouze známé tváře. Třeba Hideo Kodžima si do svého Death Stranding zatáhl rovnou několik filmových a televizních hvězd. Norman Reedus, Mads Mikkelsen, Léa Seydoux, Margaret Qualley i režiséři Guillermo del Toro a Nicolas Winding Refn – o gameplayi toho víme velice málo, taková sestava ale bohatě stačí k tomu, aby hráči i nehráči očekávali od ambiciózního japonského tvůrce velké věci.
Mno, a Keanu je samozřejmě vrcholem všeho, co je rozebráno výše. Cyberpunk nejenže není interaktivní film, ale ani lineární adventura, což je žánr, do kterého spadají GoW i Jedi: Fallen Order. Cyberpunk 2077 je obrovské RPG, ve kterém má Reeves druhý největší počet dialogů hned po hlavní postavě.
CD Projektu RED se podařilo vytáhnout eso z rukávu. Keanu Reeves není seriálový herec, ale extrémně populární hvězda stříbrného plátna, obzvlášť po úspěšné trilogii John Wick. Seriálový a filmový svět Hollywoodu však neodděluje ani tak talent jako spíše peníze. Zaplatit herce formátu Keanu Reevese muselo Polákům udělat slušnou díru do rozpočtu, obzvlášť když nejde o krátké cameo. Jistě, Keanu je skromný člověk, hraje i v menších filmech a dává velkou část výdělků na charitu, ale musí si držet nějaký standard.
Hollywoodským hercům tedy nyní přijdou atraktivní hry nejen z hlediska honoráře, ale i seberealizace – velké role v AAA titulech už jsou dostatečně zajímavé na to, že o ně má zájem i Keanu Reeves na druhém vrcholu své kariéry. Je to ale potřeba? Nahradí filmoví herci ve hrách ty současné, jako jsou Troy Baker nebo Nolan North?
Ne nutně, a já doufám, že se tak nestane. Zaprvé, a tohle je čistě pragmatické hledisko, filmů je dost a do budoucna pořád bude. Brada Pitta ve Starfieldu bych tedy jen tak nečekal. Elona Muska možná ano, ale to není herec. Navíc může být práce s hvězdami ošemetná, své o tom ví Dan Houser po práci na GTA: Vice City s Burtem Reynoldsem. Hlavně by to ale byla hrozná škoda.
Na videoherní scéně je obrovské množství talentovaných herců, kteří ale v Hollywoodu buď z nějakého důvodu nezabodovali, nebo jej prostě nemají rádi. Stačí se podívat na Troye Bakera (Joel, The Last of Us), Nolana Northa (Nathan Drake) nebo Rogera Clarka (Arthur Morgan, RDR 2). Všichni předvádějí neuvěřitelné výkony, a přitom se neobjevili v žádném velkém filmu. Nemusejí totiž být kdovíjak pohlední, jejich obličej nemusí být převeden do hry stoprocentně přesně a mohou si tak užívat normálního života. Tady se počítá jen a jen talent.
Mohlo by se zdát, že když Hollywood začal hry brát vážně, posouvá je to jako médium výše, a jaksi je tím legitimizuje. Jak ale řekl klasik: „Nemyslím si, že potřebují legitimizovat.“
