„Jsem přesycen, oznámil jsem terapeutovi. Vadí mi velikost her. Chci si je všechny vychutnat naplno a projít na 100 %, ale nemám na to čas. Každý další New Game je pro mě spíš závazek než zábava. Hraju víc pro povinnost než pro radost, už jsem zapomněl, jaké to je u hry relaxovat, pane terapeut.“
Terapeut pokývl, abych pokračoval, a do notýsku vepsal „It“.
„Potřebuju zase odhalit podstatu zábavy. V jednoduchosti vždycky byla síla, ne? Víte, vzpomínám na dětství. Ty hry tehdy byly úplně jiné. Čistá zábava, hraní s kamarády na jedné obrazovce. Nechci další open world na 100 hodin nebo nekonečnou online hru. Chci se bavit, bez hodinových zkoumání mechanismů, studování kodexu, nesmyslně těžké obtížnosti nebo hledání odkazů na aktuální politickou situaci mezi řádky side questů.“
Terapeutova tužka dopsala „Takes“.
„V jednu chvíli jsem na tom dokonce byl tak špatně, že jsem uvažoval o pořízení Nintenda Switch. No vážně! Proč nejsou podobné hry i na další konzole?“
Terapeut dokončil poslední záhyb slova „Two“ a ukázal mi řešení problémů.
Kooperace je spolupůsobení lidí, kteří jsou zainteresováni na efektivním výsledném produktu svých společných aktivit
It Takes Two přišlo odnikud, ještě nenapádněji než před třemi lety A Way Out, předchozí hra švédských Hazelight Studios. Přesně tito vývojáři vrátili slovo splitscreen do slovníků. Z výrazu kooperace udělali namísto pouhého výplodu copywritera v popisku hry skutečně základní kámen celého zážitku.
Budu upřímný, od A Way Out jsem měl větší očekávání, než mi nakonec hra dokázala nabídnout. It Takes Two jsem zaznamenal přesně v den jeho vydání a důvěřoval mu ještě méně. Nicméně nejnovější počin ze svého předchůdce čerpá, napodobuje ho a celkově přerůstá.
Hraní v páru není v obou hrách pouze zjednodušeným průchodem. Je přímo povinné, bez druhého hráče se nemáte šanci dostat dál než pár kroků od jednoho rébusu k druhému. Řešení hádanek v páru, kdy každý z hráčů dělá něco jiného, tvoří většinu herní náplně. Nejde jen o logické puzzly, ale také akční pasáže zakládajících si na správném načasování nebo souboje s bossy, kde víc než o šikovnost jednotlivce jde o rozlousknutí finty, jak ho zranit.
Hochu, to je vejška jako prase, to džampoval…
Právě souboje byly pro mě obzvlášť překvapením. V jedné části hra připomíná hektickou akci ve stylu Ratchet & Clank, jindy se na krátký čas stylizuje do akčního RPG ve stylu Diabla. Samotné skákání není omezeno jen na levitující platformy, ale rovněž se proměňuje podle aktuální výbavy hrdinů. V tomhle jde It Takes Two za hranice platformových hopsaček.
V každé kapitole příběhu totiž dostávají hrdinové jiné schopnosti. Od prvotních házení hřebíků a bouchání kladivem na zádech se dostanete k palným zbraním, měnění velikosti až po manipulaci s časem nebo magnetickým polem. Každá část hry tak dostává jinou dynamiku, nutí hráče měnit uvažování a herní styl. V základu oběma postávám zůstává jen naprostá klasika jako skok, dvojitý skok a houpání na provazech. Na hratelnost má tohle střídání blahodárný vliv. Až mi přišlo trochu škoda, že se s některými schopnostmi loučím tak rychle a nevadil by mi přídavek herní doby, byť v podobě nastavované kaše.
It Takes Two tím vytváří dojem několika titulů v jednom. Neměl jsem čas se nudit, každou chvíli hra servírovala něco jiného, repetetivnosti se podařilo úplně vyhnout. A to jak pro mě, tak pro moji drahou polovičku. A Way Out mě často odrazovalo nudnými částmi, kdy se veškerá iniciativa upírala k jedné postavě, zatímco druhý hráč musel čekat nebo hlídat, až se jeho spoluhráč s danou situací vypořádá.
Nejnovější počin týmu Josefa Farese zkrátil podobná hluchá místa na únosnou mez a hlavně vyrovnal porci zapojení rovným dílem mezi obě poloviny splitscreenu. Ač se schopnosti obou hráčů v každé kapitole liší, ani jeden z nás netrpěl závistí vůči druhé postavě a touhou po vyměnění gamepadu.
Skoro jako od Pixaru
Svou zásluhu na dynamice má i měnící se prostředí, jdoucí ruku v ruce s novou várkou schopností. Zpočátku ústřední dvojice prochází svým domem a jeho okolím, levely jsou lineární akorát tak pro seznámení se se hrou. Po chvilce se lokace otevírají, od půlky hry dojde i ke změně architektury a levely postupně nabízejí více vedlejších aktivit a věcí k objevování.
Vývoje obtížnosti jsem si nevšiml, pomyslný index úmornosti zůstával stejný ve všech kapitolách hry, ať už to bylo způsobeno stejnou úrovní výzvy nebo jejím postupným zvyšováním dle našeho herního umu. Celé prostředí i se složitostí mechanismů hádanek příjemně graduje a udržuje tempo.
Vizuálně hra potěší, ani ne po grafické stránce jako designem. Prostředí je spíš chudší než bohaté na detaily, ale v rámci žánru skákaček určitě nezůstává slabším kusem. Technickou stránku převyšuje nápaditost, každá kapitola je vizuálně jiná a každá nová dokáže něčím překvapit. Stylizace dává vzpomenout filmovým kouskům od Pixaru, ale místo pocitu, že jde o herní zpracování jednoho filmu, působí střídaní prostředí spíše jako animákový maratón.
Ale kdo by to měl hrát?
I přes vyváženější a zábavnější gameplay než u A Way Out nemůžu nový počin Hazelight Studios doporučit všem příznivcům jejich předchozí hry. Kdo hrál A Way Out pro gangsterský příběh, může být It Takes Two zklamán. Scénář operuje s dospělým tématem partnerského soužití, jež ve zmiňovaných animácích zpravidla funguje zábavně jak pro rodiče, tak jejich ratolesti. Nicméně zde jeho zpracování sklouzává spíš k infantilnosti a důrazu na humor.
Některé pasáže vás zahřejí u srdce, možná i donutí zamyslet se, ale příběh určitě nelze podezírat z obdoby herní partnerské terapie. Hra je kupodivu podobnější vzdálenému příbuznému Brothers: A Tale of Two Sons, se kterým sdílí jméno hlavního designéra Josefa Farese. Kooperace z roku 2013 stále zůstává přístupnější větší cílové skupině jak jak po stránce příběhové, tak hratelnostní.
Hlavní dilema It Takes Two totiž tkví v otázce, pro koho je vlastně hra určena. Hlavními postavami jsou Cody a May, manželé na prahu rozvodu, kteří po dobu hry hledají kromě proměny zpět do jejich lidské podoby také cestu k sobě samotným a i ke své dceři. To přímo vybízí zahrát si kooperaci s partnerem či partnerkou. Procházet titul s kamarády samozřejmě není nic proti ničemu, ale zážitek z příběhu je pak podobný jako vzít danou osobu na romantický film. S dostatečně velkými dětmi na pohotové mačkání tlačítek lze hrát samozřejmě taky, ale prožitek z příběhu nebude tak silný.
Na druhou stranu, zlákat ke hraní partnera, který nemá absolutně žádnou zkušenost s podobným typem her, povede nejspíš k větší frustraci. It Takes Two není těžký kousek, ale skákání přes hýbající se plošiny spolu s neposednou kamerou, která k tomuhle žánru tradičně patří, nemusí vyústit v tvůrci zamýšlený zážitek. Zkušenost s Crashem, Spyrem, Raymenem a podobnými tituly z dětství je před spuštěním hry vítaná. Pokud má ale potenciální spoluhráč/ka pevné nervy a nezalekne se výzvy, budete mít alespoň o něco prodlouženou – a již tak pěknou – herní dobu přesahující 10 hodin.
Perličky
Co stojí za samostatnou zmínku je vyladěnost hry. Zmíněná nezbedná kamera je na poměry žánru vlastně skoro bezchybná. Hru jsem podezíral asi třikrát z bugu znemožňující postup dál, ale vždycky se ukázalo, že jde jen o vlastní nevšímavost. Hádanky nabízejí výzvu, ale nestane se, abyste přemýšlením and nimi strávili desítky minut. Poschovávané minihry, v nichž soupeříte proti sobě, zážitek pěkně doplňují a lze si je kdykoliv zahrát přímo z menu.
Ostatně, stejně jsou přístupné i jednotlivé kapitoly hry včetně jejich konkrétních části, takže si můžete jednoduše kdykoliv zábavnou část zopakovat nebo dosbírat achievementy. Jelikož doba teď nepřeje návštěvám a splitscreenu v obyváku, přijde vhod i možnost bezplatného poskytnutí hry (Friend’s Pass) jinému účtu na stejné platformě – není tak problém projít It Takes Two online s někým na druhé straně planety. Na druhou stranu, pokud nemáte nikoho k ruce na stejné platformě, hra neumožňuje propojení s dalšími náhodnými hráči. A sólo si nezahrajete.
