Mafia: Definitivní edice (recenze)

Studio Hangar 13 asi má sebevražedné sklony. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč se rozhodli udělat remake natolik kultovní, ne-li nejkultovnější české klasiky. Mafia: The City of Lost Heaven je tuzemským herním zlatem a sáhnout na něj znamenalo obrovský risk, který mohl vyústit v hněv zástupu videoherních husitů, obzvlášť po chladném přijetí třetího dílu. Takže – vyplatilo se to?

Fajn, pouze sebevražedné sklony za tím nebudou. Původní Mafie je už skoro dvacet let starou záležitostí a od té doby stihla vyrůst úplně nová generace hráčů. 2K tak mohlo jednoduše prodat znovu ten samý, lehce osvěžený příběh obohacený moderní hratelností. Jak nám ukázal Resident Evil 2, takový krok nemusí být od věci. Remake prvního Leonova dobrodružství dokázal potěšit staré i nové hráče, být poplatný staré i nové době. A studiu Hangar 13 se s Mafií díky bohu povedlo to samé.

Původně jsem byl taxikář…

… no dobrá, tuto ikonickou hlášku v moderním comebacku zrovna neuslyšíte. Ač si remake ponechává tentýž příběh a až na jednu výjimku i stejné mise se stejnými názvy, veškeré dialogy se dočkaly výrazných úprav. Daniel Vávra je nenapsal špatně, to vůbec ne. Celá hra ovšem působila poněkud zkratkovitě a osekaně, obzvlášť v současnosti, kdy se hry z narativního hlediska posunuly výrazně vpřed. V původním ději sice byl vtip, pointa a emoce, ale celé to tak nějak klouzalo po povrchu. Scénáře předělávky se ujal Haden Blackman, člověk, který sice nedokázal ukormidlovat Titanic jménem Mafia 3, ale na druhou stranu dokázal v těch několika málo cutscénách z newbordeauxského dílu přesvědčit o svých scenáristických kvalitách.

Proto mě nikterak nepřekvapilo, že je remake napsaný parádně. Obsahuje všechny přísady originálu, ale je ideálně dokořeněný o přirozenější dialogy, které jsou schopné dodat lepší kontext dalším událostem, a scény navíc, jež lépe ukazují lidskou stránku Toma a jeho blízkých. Prohloubením se ovšem vytratila jakási pohádkovost originálu a mafiáni tu opravdu působí jako mafiáni, tedy svině. Částečný podíl na tom mají rozhovory postav při jízdě, které originálu zoufale chyběly. I přes větší objem materiálu si příběh ovšem zachoval víceméně stejnou délku.

U některých postav došlo k poměrně zásadní proměně osobnosti, přičemž jen u jedné to není ku prospěchu věci. Frank, s nímž je spojená jedna z nejemotivnějších misí ve hře, je tu mnohem autoritativnější a místo hodného strejdy s dobrými úmysly je z něj spíš takový ten přísný učitel ze střední, který to s vámi sice myslí dobře, ale zoufale to neumí podat.

Na druhou stranu přibyly nové scény se Sárou, které výše zmíněný nedostatek částečně vynahrazují. Tady je opět nutné si připomenout, že jde o remake, tedy o nový pohled na stejný příběh, a v tomto ohledu dávají rozhodnutí scenáristů smysl. Kvalitě příběhu pomáhá i skvělá režie cutsén, která často spoléhá i na rádoby ruční kameru, a obzvlášť automobilové honičky tak působí velmi akčně, dynamicky a… no, prostě se na to krásně kouká.

Příjemné jsou i nové promluvy z rádia, která dodávají hře historický kontext (mluví se v něm i o mnichovské dohodě a Sudetech), případně komentují počasí ve hře a oživují tak herní svět. Tu a tam také můžete najít vzkazy, dopisy nebo noviny, které slouží stejnému účelu. Prostě pěkné.

Ochutnej tohle!

Pokud jsem do hraní remaku šel s nějakou skepsí, týkala se hratelnosti. Už z uvolněných gameplay videí před vydáním bylo jasné, že vývojáři jednoduše vzali hratelnost z proklínané trojky a plácli na ni skin 30. let. Ve výsledku to ale není zas tak hrozné.

V ideálním světě by v Hangaru počkali na novou generaci konzolí a vytvořili nový engine s komornější hratelností. To se ale nestalo, Tommy se proto hýbe jako Lincoln Clay a střílí jako Lincoln Clay. Ano, zbraně dostaly trochu větší recoil, ale to je všechno. Bývalý taxikář si proto v přestřelkách počíná s grácií zkušeného vojáka, což je přesný opak toho, co tvůrci tvrdili v prvním gameplay videu. A právě tahle nelogičnost je největší problém, který mám s hratelností a herní logikou remaku.

Když se od toho člověk oprostí, dostane sice jednoduchý, ale spolehlivý a uspokojivý model střelby, který v kombinaci s klasickou úrovní obtížnosti dokáže slušně zatopit pod kotlem. A ty barely? Ano, je to blbost, ale nejsou v každé misi a já rád vyhazuju věci do vzduchu.

Definitivní edice se na pár místech odchyluje od struktury misí originálu, aby se vyhnula zdlouhavým pasážím, jako bylo nošení beden v přístavu nebo hledání záchodu na parníku. Hra vás mnohem víc vodí za ruku a servíruje větší nálož akčních pasáží, ale nikdy mi nepřišlo, že by tvůrci překročili únosnou mez.

Závod. Noční můra snad všech hráčů originálu a jeden z nejdiskutovanějších obsahů Definitivní edice. Druhý i třetí díl Mafie měl skvělý jízdní model, který ostatní městské akce (a mnohé arkádové závody) mohou jen tiše závidět. Otázkou bylo, jak se tvůrcům povede namontovat řízení ze trojky na neohrabaná auta v Lost Heaven. A povedlo se to náramně.

Spokojenost přišla hned při prvním rozjezdu. Ano, auta tu nejsou tak pomalá jako v původní hře, ale upřímně, komu to tolik vadí? Bolt Ace je pořád otravně šnekózní a se zbytkem vozů je alespoň větší zábava. A čím to? Zatáčení. Jízdní model nové Mafie je tak propracovaný, že mi skoro až spadla brada. A vy víte, jak moc si potrpím na virtuální řízení čehokoliv.

Charakter každého auta je dokonale cítit i na WASD, nechají se držet ve smyku a parádně korigovat, navíc působí živě a realisticky. Může za to mistrovská kombinace spousty animací a parádního ozvučení. V misi Fair Play se ona automobilová katarze pak promítne nejvíc. V originále mám se závodem spojené tři dojmy: zatnuté zuby, frustrace a adrenalin. V remaku je to radost, zábava a adrenalin. A víc k tomu asi říkat netřeba.

Je tu ovšem jeden prvek hratelnosti, který mi celou dobu neštimoval a byl jsem z něj na vážkách – město. Tvůrci si s převedením Lost Heaven do moderní podoby dali zjevně obrovský kus práce, nedokázali jej ale pořádně využít, možná ani nechtěli. Stejně jako v originálu totiž slouží čistě jako kulisa.

Ve dvojce šlo alespoň kupovat oblečení, dát si klasický sendvič se šunkou a sýrem nebo se opít v baru. Tady ale nic takového není. Po ulicích sice chodí lidi, ale jinak je město naprosto bez života a zajímavých interakcí. Na druhou stranu je to ale zase lepší než mapa plná vedlejších úkolů, otazníků a sběratelských předmětů.

Hej, mistře!

Dabing. Modla všech model a jedna z možných Achillových pat remaku. Když se oznámilo, že se do hlavních rolí vrací Marek Vašut, Petr Rychlý a další známé hlasy, česká herní obec vyvalila sudy a jala se slavit. Nejinak tomu bylo i v našem redakčním chatu, kde jsme si s Patrikem navzájem posílali videa a hlasové zprávy s obsahem: „jooooooo, VAŠUUUUUUUUUUUUUUUT“. Pak ale přišlo vystřízlivění, obrazné i doslovné, a mě trklo, že to vlastně nemusí být dobrá zpráva.

„Přeci jen máme hlasy českých herců spojené s původními hranatými obličeji a nová podoba nám s tím bude kolidovat,“ říkal jsem si. Mno, ano i ne. Petr Rychlý je opět excelentní a návrat do role Paulieho si zjevně užil. První scéna s Ralphem ve hře stihla zlidovět už před vydáním. Vašut v cutscénách nezní špatně, ale mimo ně silně přehrává a jeho výkon mi proto nebyl úplně příjemný na uši.

Poslední dabingově výraznou postavu, dona Salieriho, pak nadaboval jiný herec, jelikož pan Molčík už není mezi námi (budiž mu země lehká). Spolu s absencí legendárních hlášek proto český zvuk poslouží hlavně svému původnímu účelu, tedy zajištění porozumění lidem, kteří neholdují angličtině.

Anglická verze je pak skvělá a všem, kteří dokáží žít bez šarmantního hlasu pana Vašuta, bych doporučil spíše ji. Jediným slabším článkem je Paulie, ostatní jsou i díky povedenému performance-capture výborně zahraní a nasnímaní. Obzvlášť Tommyho italsko-americký přízvuk je radost poslouchat. Capisce?

Smutné crescendo

Teď se dostáváme k hlavnímu kameni úrazu Mafia: Definitivní edice. Originál si lze bez původní hudby Vladimíra Šimůnka představit jen těžko, to ale v remaku nemusíte. On tu totiž až na hlavní znělku opravdu není. Skladatel Jesse Harlin sice rovněž sáhl po orchestru a občas si hraje s podobnými motivy jako originál, nové skladby jsou ale zoufale nevýrazné. Alespoň slušně podbarvují akci.

Dobové písničky z Mafie taktéž zlidověly a v remaku je rovněž budete muset oželet. Z rádia hraje jen ničím zajímavý jazz a osobně jsem se vždycky těšil, až hudba dohraje a zase začnou zprávy. Na vypnutí hry to ale nebylo, to zase ne.

Vyladěná klasika

Ohledně grafického kabátku platí to samé co u hratelnosti. Pokud si pamatujete Mafii 3, budete jako doma. Engine ale prošel od roku 2016 řadou vylepšení, na Lost Heaven je proto radost pohledět. Návrat do tak ikonického města výrazném technologickém faceliftu je jednoduše žádaným pohlazením po bulvách.

Obzvlášť za deštivé noci, kdy se neonové nápisy odrážejí v kalužích, se přes vás převalí vlna dusivé atmosféry Ameriky v éře prohibice. Zmizel i problém s hrozivým nasvícením třetího dílu, nevím ale, zda je to lepší technologií, nebo absencí cyklu dne a noci (při západu a východu slunce to ve trojce bylo nejhorší).

Nostalgii vyvolají jednotlivé lokace, které i přes nevyhnutelnou modernizaci až na výjimky respektují originál a jeho znalci se budou cítit jako doma. Nechybí ani smysl pro detail, jako je např. nepřáteli zákeřně hozený molotov skrze dveře v misi Smrt umění.

Zvláštní pozornost si zaslouží modely aut. Autoři si na nich očividně dali záležet a každý chrom nebo výplet kola působí jako z reklamy na 30. léta. Krásný kompliment jízdnímu modelu. Ne vše ale lahodí zraku. Obzvlášť obličeje vedlejších postav dokážou působit plastově, což vedle propracovaných tváří hlavního ansámblu vypadá jako pěst na oko. To je ale jediná větší výtka, kterou ke grafickému zpracování hry mám. Ne, nemůže se rovnat The Last of Us Part II, ale zase, co ano?

Nevyladěný motor

Pokud mě hudební stránka zklamala, technický stav mě dokázal rozčílit. Nejde o nic katastrofálního, situace jako u třetího dílu se neopakuje, ale chyby jsou to tak výrazné, že nad nimi nelze mávnout rukou. Hra mi za deset hodin hraní čtyřikrát spadla na plochu, a to ne ve zrovna vhodných okamžicích.

Jednou zničehonic přehřála počítač tak, že se raději odpravil sám a chladil se. Taky se u Výletu do přírody rozbila cutscéna a ve dvou místech vypadl zvuk, aby se následně filmeček vrátil o pár vteřin zpátky a už ne němý. O problikávají textur aut a podivných mazancích, které za sebou občas nechávají objekty ve stínech, ani nemluvě, to jsou drobnosti.

Na druhou stranu si ale Definitivní edice drží stabilní framerate a na starší sestavě běží plynule na vysoké detaily. A ani jsem nezaregistroval žádné doskakování textur nebo objektů, a to jsem zkoušel jezdit opravdu rychle.

Definitivní edice?

Studio Hangar 13 si vzalo na sebe mimořádně těžký úkol. Převést kultovní Mafii do moderní podoby se jim ale povedlo na výbornou, a to i přes některé nedostatky a rané soudy přísných nostalgiků. Ačkoliv jsem byl vůči podtitulu Definitivní edice rovněž silně skeptický, po dohrání bych řekl, že si jej hra zaslouží. Splňuje totiž skoro všechno, co jsem od remaku chtěl.

Mafia: Definitivní edice je téměř ve všech ohledech lepší než originál, staví ale přitom na stejných základech a svou filozofií se od něj oddaluje až překvapivě málo. Pořád jde o čistě lineární příběhovku s prázdným otevřeným světem, silným příběhem a postavami, které máme tak rádi. Jen má bohužel tu smůlu, že nejspíš nikdy nepřepíše vzpomínky na originál.