Nejlepší videoherní řízení? Hry od SCS Software těžko hledají konkurenci

Existují simulátory, které zachycují zážitek z řízení závodních žihadel s až děsivou přesností. Když ale jde o jezdění v každodenním provozu, většinou se musíme spokojit s arkádovými jízdními modely městských akcí. Hry českého studia SCS Software jsou ale světlou výjimkou. 

Jsem automobilový nerd. Časopis Svět motorů mi rodiče kupovali ještě dřív, než jsem uměl číst, a odebírám ho dodnes (tímto zdravím pány Martina Vaculíka, Jiřího Baborského a další bohy motoristické novinařiny a tajně doufám ve stáž). Taky poznám 95 % aut na českých silnicích a jestli je daný vůz před faceliftem, nebo po. Jakmile jsem tedy přičichnul ke hrám, šlo nejprve o závodní tituly. A nedlouho na to se k nim přidaly právě české truck simulátory.

Začal jsem prvním Euro Truck Simulatorem a nahrál na něm šílené množství hodin. Ačkoliv tehdy šlo vlastně jen o tupé křižování Evropy prakticky výhradně po dálnicích, virtuální kamioňáctví jsem si užíval. Velkým momentem pak pro caparta z Náchoda bylo, když mě rodiče vzali na nedaleký truckfest v Hradci Králové. Když potom v roce 2012 vyšel druhý díl mého milovaného titulu, valil jsem své 11leté oči. Grafika popošla o notný kus dopředu, přibyly tam nové tahače, možnost je upravovat a dokonce i nějaké ty okresky!

Jak přibývala rozšíření, já rostl a objevoval nové herní žánry, má vášeň pro virtuální řízení pomalu upadala. Pak se objevil dlouho očekávaný American Truck Simulator a já se na chvíli (117 hodin, ehm) s chutí vrhl do křižování Kalifornie. Náplň ale byla pořád stejná (co jiného taky od simulátoru chtít) a jiné tituly prostě byly pro dospívajícího Ondru zajímavější. Roky dál plynuly, začaly se blížit moje osmnácté narozeniny a s tím i autoškola. A právě tehdy jsem si uvědomil genialitu SCS her.

Na první usednutí za volant jsem – vzhledem k předchozím řádkům zřejmě nepřekvapivě – čekal jako na smilování. No, a jelikož se znám, radši jsem se rozhodl na první jízdu s písmenem L na střeše pořádně připravit. Použil jsem k tomu nejlepší nástroj, který mě napadl – Euro Truck Simulator 2.

Lepší než trenažer

Dělá totiž spoustu věcí hrozně dobře a malým capartům nevědomky vštěpuje věci, které se setsakramentsky hodí v reálném provozu. Za volantem virtuálního trucku se naučíte používat zpětná zrcátka či dodržovat povolenou rychlost, což jsou, obzvlášť s citlivým instruktorem, důležité dovednosti do začátku. Díky promakané fyzice si navíc vštípíte, že je nutné i odhadovat brzdnou dráhu a vjet správnou rychlostí do zatáčky, abyste se neotočili přes střechu. Když to neděláte, hodně rychle vám mizí peníze z účtu vaší přepravní firmy nebo musíte pořád jezdit do servisu. Jednoduchá, ale účinná motivace.

Jistě, učit se na Euro Trucku a pak sednout do osobáku nese i svá úskalí. Moderní auto s kotoučovými brzdami na všech čtyřech kolech a ABS vám zabrzdí rychleji než mnohatunové monstrum, ale vzhledem k tomu, že každé vozidlo stejně brzdí jinak, člověk si na to dá velký pozor. Mnohem větší problém mi dělalo nadjíždění si a vzdálenost od krajnice. S dlouhatánským návěsem jsem byl zvyklý vybírat zatáčky hodně zeširoka a v reálu to nebylo potřeba. Opel Astra je pak mnohem užší než Scanie, takže jsem se musel hodně nutit, abych nebrousil středovou čáru. Tímto se vám omlouvám, pane učiteli.

Zkoušku jsem zvládl na první pokus. Jestli to bylo díky Euro Trucku, nebo mi to vesmír prostě přál, to se nikdy nedozvím. Znám spoustu lidí, kteří hrají maximálně Candy Crush a dosáhli stejného výsledku. Kamarád, který dělal autoškolu zároveň, ovšem trénoval stejně jako já a taky zabodoval napoprvé. Třeba to minimálně ulehčilo začátky.

Kolize realit

Řidičský průkaz mi sice otevřel reálný svět, ale zároveň mi výrazně změnil vnímání virtuálního ježdění. Když jsem totiž nedávno po dlouhé době zapnul Watch Dogs, hru, kterou jsem miloval mimo jiné proto, že v ní autům zůstávají kola natočená i po vystoupení, cítil jsem, že je něco jinak. Při vydání jsem se v ní, i díky již zmíněné zvláštní kvalitě, snažil parkovat správně podél chodníku nebo na parkovištích, ačkoliv jsem si tím prodloužil cestu k cíli mise. Teď mi to ale bylo jedno.

Auta jsem najednou nechával všude možně, ať už to bylo uprostřed chodníku, parku nebo náměstí. Ano, virtuální chodci křičeli, ale aspoň zvedli oči od mobilů, závisláci. Tenhle trend u mě pokračoval i u druhého dílu hackerské série a teď Sleeping Dogs (u kterého si potvrzuji, jak dobrá hra to je, ale o tom zas někdy jindy). Co tuhle změnu způsobilo, ptáte se?

Není to vůbec složité. Prakticky všechny městské akce mají přespříliš arkádový jízdní model, a teď, když už vím, jak se řídí doopravdy, mě jakákoliv potřeba chovat se v městských akcích podle pravidel reálného světa opustila. Výjimkou by pravděpodobně bylo mé milované GTA IV, jehož jízdní model sice není ani zdaleka věrohodný, ale je realitě daleko blíž než adorovaný pátý díl. Líp je na tom už jenom druhá Mafie. „C’ ‘na luna mezz’u mare mamma mia m’a maritare…“

A tím se obloukem vracíme k SCS. Jejich hry si totiž pořád s chutí zapnu, když si chci poslechnout nějaký ten podcast (většinou skvělý MADRFAKR) a odpočinout si. Ukazatel odehraného času na Steamu se tím pádem pomalu, ale jistě blíží ke dvoustovce. A relaxovat jsem u nich schopný i díky tomu, že mi řízení v nich koliduje s realitou tak minimálně, jak to jen jde. Sakra, já vlastně nemám to poslední rozšíření…

Hraju videohry, poslouchám divnou hudbu a nesnáším koprovku. Jsem závislý na Earl Greyi.

Napsat komentář