Velký, ale šikovný. Otestovali jsme PlayStation 5

Načekali jsme se, ale stálo to za to. Byli jsme v redakci poctěni vzácnou příležitostí a ještě před velkým příchodem druhé vlny se nám pod ruku dostala obrovská krabice, a já se s vámi nyní mohu podělit o všechno, co chcete, ale možná také nechcete o ní vědět. Řeč je pochopitelně o nejnovější herní mašině z japonské stáje Sony, o PlayStationu 5. Pět dní a pět nocí jsem ji mohl prohánět a zde vám předkládám to, co jsem vykoumal.

Na úvod bych velice rád poděkoval českému zastoupení společnosti Sony za zapůjčení konzole, které pro mě (a doufám, že potenciálně i pro vás) má vzhledem k její momentální nedostatkovosti o to větší význam. Na vyzkoušení jsem dostal větší verzi s mechanikou, mohl jsem tedy otestovat, jak si konzole poradí se staromódními plackami. V článku se pokusím jít postupně, tedy od prvních dojmů z vybalování přes seznamování se s ovladačem až po prozkoumávání nového rozhraní. Řada samozřejmě dojde i na samotné hraní, a to jak starých, osvědčených titulů, tak i nových přírůstků. Pojďme tedy na to.

Je to MACEK!

Na rozdíl od konkurenční konzole od Microsoftu jsem se nedočkal žádného prémiového balení a podobně jako u předchozího PlayStationu je konzole v krabici pouze strčena mezi dva kartonové výlisky, přičemž veškeré příslušenství je ve druhé, menší krabičce. V ní najdete pochopitelně nový ovladač DualSense, stojan, napájecí kabel (156 cm), USB-C kabel (150 cm) a HDMI 2.1 kabel (150 cm).

Původně jsem zde nechtěl omílat již tolikrát propírané téma velikosti konzole, jenomže musím, protože ani znalost konkrétních parametrů (39 x 26 x 10,4 cm) mě zcela nepřipravila na to, s jakým gigantem budu mít tu čest. Především pak hráči jako já, kteří přechází ze slim verze předchozí generace, by se měli skutečně připravit na to, že si doma vybalí spíše menší počítač než rozměrově adekvátní náhradu jejich stávajícího systému.

A pokud si připravíte místo tak akorát na svého nového mazlíka, počítejte ještě s jednou věcí. Tou je přibalený HDMI 2.1 kabel, který sice zvládá přenášet obraz ve vysokém rozlišení a vyšší frekvenci, nicméně možná proto jsou jeho zakončení asi rozměrnější, než byste čekali, a dokáže udávaných 26 cm ještě o dva navýšit. Pro PS5 je tedy potřeba uvolnit relativně dost místa, ale můžete mi věřit, že si ho zaslouží.

Z fotek jsem se bál sice esteticky pěkných, ale na pohled ne moc pevných bočních plátů. Ty mě však potěšily svou překvapivou robustností. Co již nebylo tak příjemné, byl stojan. Ten je sice konstrukčně velmi dobře vyveden a lze ho nastavit pro polohu konzole jak vestoje, tak vleže. Právě při druhé variantě, kterou preferuji, nicméně konzole nebyla zcela dokonale vyvážená a při relativně mírném zatlačení na rohu, u kterého je vstup pro disky, se převažovala. Možná, že verze bez mechaniky tyto problémy nemá, ale zde jsem na ně narazil. Konzole je ovšem pravděpodobně zamýšlena pro svislou polohu, jelikož zespodu má nějaké licenční či jiné texty, které kazí elegantní design stroje. V poloze nastojato tento problém zmizí.

Názor na design je však čistě subjektivní věc, stejně jako potenciální problém s rozměry konzole. V konečném důsledku stejně konzoli někam nacpete, a ať už bude vystavená na odiv, nebo skrytá za zavřenými dvířky televizního stolku, už s ní nejspíše příliš hýbat nebudete. Zato druhý a neméně podstatný kus hardwaru, a sice ovladač DualSense, je už trochu jiná písnička.

Ovladač z budoucnosti

Ještě předtím, než o nástupci DualShocku spustím lavinu superlativů, musím zmínit i několik detailů, na které se sice dá rozhodně zvyknout, ale na první ohmat mi úplně nevyhovovaly. DualSense je sice o trochu větší než jeho předchůdce, zakončení madel pro držení je však relativně zúžené, a v mém případě kvůli tomu docházelo při držení ke kontaktu malíčku a prsteníčku s dlaní, na který jsem u ovladače od PS4 nebyl zvyklý. Tento problém však rozhodně nebude mít každý a mnozí ho ani vnímat nemusí. Navíc zvětšení na mnoha místech prospělo a zejména zadní tlačítka L1 a R1 mi lépe lícovala se zakončením prstů.

Trochu větší trable jsem měl s umístěním systémového PS tlačítka. To je sice opět mezi analogovými páčkami, nicméně možná vzhledem k mírnému zvětšení ovladače mi palec instinktivně přistával spíše na novém tlačítku umístěnému níže a sloužícímu ke ztlumení mikrofonu, kterým je ovladač vybaven. Nicméně i tento nedostatek bych časem rozhodně odboural a hmatovou paměť přeprogramoval.

Když jsem již zmínil mikrofon, mohu rovnou podotknout, že jeho kvalita je podle všeho více než dostatečná. Musím přiznat, že jsem byl možná až pohoršen v okamžiku, kdy mi kamarád při testovacím spojení řekl, abych ho nechal přepnutý a že je to lepší než mikrofon na mých herních sluchátkách za několik tisíc. Ale budiž, nechal jsem. Dále se ovladač dočkal vylepšení v podobě zvětšené dotykové plošky, nabíjení přes USB-C, vystouplých systémových tlačítek (pro zobrazení možností a rychlé vytváření a sdílení obsahu), drsnější struktury na obručích analogových páček a v neposlední řadě na dotyk příjemné a esteticky velmi povedené textury na zádech ovladače.

Hlavními přednostmi nového ovladače jsou však přirozeně ty nejvíc propagované, a sice haptická odezva a adaptivní triggery, tedy tlačítka L2 a R2 schopné klást aktivní odpor. Právě vzhledem k nim jsem měl opravdu vysoká očekávání, která byla však do puntíku naplněna. V konečném důsledku pochopitelně záleží na vývojářích, jak moc si budou schopni s touto vychytávkou pohrát, nicméně široké možnosti využití a přímý pozitivní dopad na herní zážitek dokazuje předinstalovaná hříčka Astro’s Playroom, ke které se ještě rozhodně dostanu.

Z haptické odezvy nahrazující klasické vibrace jsem dopředu nijak extrémně nadšený nebyl, jelikož jsem si ji nedokázal dost dobře představit. O to silnější pro mě ale byl zážitek při prvním okušení této technologie. Například v recenzi Milese Moralese jsem se snažil popsat, jak dobře byla technologie využita pro zprostředkování pocitu hrdinova prorážení návalů větru při letu. Bohužel je velice obtížné tento vjem textem zprostředkovat. Proto vám mohu jen doporučit, že pokud budete mít možnost ovladač někde vyzkoušet, rozhodně neváhejte. Využití haptiky, podobně jako triggerů, je pochopitelně také omezeno ochotou a kreativitou vývojářů, věřím ale, že minimálně first-party studia patřící pod Sony budou těchto novinek využívat a příznivci jejich tvorby se tedy mají na co těšit. Kdybyste však nebyli fanoušky těchto novinek, tak jdou v nastavení pochopitelně vypnout, popřípadě nastavit do silného, středního nebo slabého režimu.

První průzkum

Po prvním nažhavení nového přírůstku do rodiny a přihlášení či vytvoření nového účtu vás čeká pohled na nové rozhraní. To je podle mě dobrým kompromisem mezi podobností s rozložením z PlayStationu 4, aby nebyl uživatel ze všeho zmaten, a novotou, aby přece jen měl ten správný pocit z prozkoumávání neokoukaného prostředí.

Hlavní lišta obsahující PS Store, nainstalované hry, popřípadě jiné používané aplikace, zůstala zachována. Nyní tu však navíc nalezneme i integrované prostředí pro členy PS Plus, do kterého je nově, stejně jako i do prostředí PS Storu, přístup naprosto bez načítání. Většina ikon z horní lišty systémových funkcí ale v novém rozhraní chybí. Místo nich zde po boku vyhledávání, přístupu k PSN účtu a nastavení najdeme možnost překliknout obsah zobrazovaný v hlavní nabídce, a to mezi hrami a mediálními aplikacemi. Tuto možnost oceníte, když stejně jako já nechcete, aby se vám multimediální nepořádek pletl mezi oblíbenými tituly.

Jak se ale rychle dostat k oznámením, seznamu přátel, zprávám a ostatním důležitým sekcím, když z horní nabídky zmizely? Na to podává odpověď PS tlačítko. Jeho funkčnost je zde invertovaná oproti předchozímu systému a v případě dlouhého podržení se dostanete na domovskou stránku. Po pouhém stisknutí se však zobrazí skrytá nabídka, která při samotném hraní může obsahovat informace o trofejích či nějaké užitečné nápovědy. Mimo to se vám však zobrazí dolní panel s nabídkou všech zbylých postrádaných funkcí včetně přístupu k možnostem napájení nebo případného ukazatele nabíjení ovladače. Ten bohužel zachoval formát tří čárek namísto toho, aby uživateli ukázal například to, na kolik procent je zařízení nabito.

Při přechodu do nastavení mě také nečekaly žádné velké změny. Zde to ale oceňuji. Není nic otravnějšího než neustálé přesouvání nějakého frekventovaného nastavení a s tím spojená nutnost vždy znovu prohledávat téměř celou nabídku ve snaze ho znovu nalézt. Při přechodu do úložiště jsem si pak ověřil, že z udávané kapacity 825 GB mám k dispozici 667,2 GB, což je pro mě osobně dostatečné. Nicméně chápu, že hráči Call of Duty: Warzone by raději viděli alespoň terabytovou kapacitu.

V nastavení jsem pak také dohledal možnost přenosu dat ze systému PS4, abych se mohl co nejdříve vrhnout na to nejdůležitější – hraní. Zvolil jsem možnost přenosu pomocí Wi-Fi, přičemž následovala asi desetiminutová příprava, během které nebylo možné používat ani jedno zařízení, tedy ani systém PS4, který musel být během celého procesu pochopitelně zapnutý. Samotný přenos posléze probíhal na pozadí.

To nejdůležitější!

A teď k předmětu doličnému. První herní zastávku chci věnovat titulu, který by měl minimálně na chvíli spustit každý novopečený majitel konzole PS5, a sice předinstalované hříčce Astro’s Playroom. Jedná se o už relativně zajetou sérii, a i nový díl má především prodat hráči všechny novinky, kterými jsou u nové generace již zmíněné adaptivní triggery a haptická odezva.

Tentokrát však Astro posouvá svou místnost na hraní na vyšší úroveň, jelikož vedle kompletního a někdy až vyčerpávajícího představení zmíněných vymožeností se také jedná o velmi povedenou 3D plošinovku, která svým prostředím a všemožnými kulisami potěší zejména zaryté fanoušky konzolí od japonského giganta. Když pominu fakt, že vás hra odmění mincemi za mlácení tučňáků, mohu ji vřele doporučit.

Při hraní Astra jsem také poprvé narazil na příjemnou softwarovou novinku, a sice možnost při zisku trofeje uložit nejen snímek obrazovky (který je často, jak všichni PS4 hráči vědí, dosti nevypovídající), ale také krátké video. Na výběr je 15 či 30 sekund zachycujících váš úspěch. Tato možnost je skvělá a pomáhá zachytit mnohdy velmi pěkné herní momenty. Nicméně bych při jejím využívání každému doporučil čas od času úložiště vysmejčit a uchovávat jen ty skutečně hodnotné záznamy, jelikož videa mohou mít kolem 34 MB, což je znatelný rozdíl oproti 674 KB pouhého snímku obrazovky.

Nehrál jsem ale pochopitelně pouze Astra. K jeho vypnutí jsem použil nový přepínač v liště zobrazené po stisknutí PS tlačítka. Ten slouží také k rychlému zapnutí naposledy hraných her či spuštěných aplikací. Zde mě však nemile zarazila jedna věc, a to nutnost sedmi stisknutí tlačítka pro vypnutí právě spuštěné aplikace. Sedm! Pro porovnání, na PS4 jsou zapotřebí čtyři stisknutí. Pro někoho to může být nepodstatné, ale podle mě to trochu koliduje s celkovým zrychlováním veškerých procesů a rozhodně bych ocenil, kdyby byl tento systém do budoucna nějak pozměněn. Teď už ale pojďme zpět k hrám.

U jednotlivých odzkoušených titulů mě zajímaly především časy načítání. U nového Spider-Mana byl rozdíl pochopitelně nejvýraznější, jelikož tato hra byla nejspíše od počátku připravovaná pro obě generace konzolí. Navíc v její PS5 verzi lze přeskočit úvodní spoty vývojáře a vydavatele, díky čemuž jsem se od zapnutí až do hry samotné dostal za 18,6 sekund. To je relativně pěkný skok oproti času 1:35,9 ze starší konzole. Veškeré naměřené časy shrnu v následující tabulce (časy uvedené v sekundách).

U poslední testované hry, tedy Days Gone, jsem také narazil na důležitý aspekt, který je třeba brát v úvahu, a to je skutečnost, že haptika nejsou vibrace. Systém je to sice mnohem propracovanější, ale v okamžiku, kdy hrajete hru ve zpětné kompatibilitě, tedy něco, co bylo programováno pro ovladač DualShock a jeho vibrace, nedostanete stejný výsledek i na ovladači DualSense.

Konkrétní případ může být systém hledání stop právě v Days Gone. Vibrace na DualShocku fungují tím způsobem, že se relativně plynule zvyšuje jejich intenzita s tím, jak blízko se přiblíží váš pohled, tedy střed obrazovky, k momentálně hledané stopě. Ve zpětné kompatibilitě však již intenzita převedena nebyla a při hraní na PS5 s DualSensem existují jen dva stavy, a to simulace vibrací haptikou vypnuté, nebo zapnuté. Momentálně je tedy třeba myslet na to, že obdobné herní mechaniky nemohou být v rámci zpětné kompatibility naplno využívány.

Když už jsem se vrátil zpět k problematice ovladačů, tak ke konzoli se pochopitelně dodává pouze jediný DualSense. Vyvstává tedy otázka, zda je možné k lokálnímu multiplayeru tu spoustu DualShocků, co se mi doma povaluje. Obecně vzato lze periferii minulé generace s novým systémem použít (na rozdíl od toho DualSense s PS4 kompatibilní není), nicméně nové hry určené na PS5 s DualShockem hrát nejdou. Alespoň tedy ne napřímo.

Díky službě Remote Play totiž lze na starší konzoli rozjet novou hru, jakou je například Sackboy: A Big Adventure, a ovládat ji pomocí důvěrně známého DualShocku. Takto se mi podařilo do hry zapojit tři hráče, přičemž jeden ovládal svou postavičku přes DualSense připojený k PS5, dva další přes starší ovladače připojené k PS4 a ovládající své avatary pomocí zmíněné služby. Je však třeba brát zřetel na to, že Remote Play vyžaduje, aby každý hráč neboli každý ovladač byl připojen přes skutečný existující účet, připojit se na PlayStationu 4 jako host nestačí.

Remote Play navíc pochopitelně nepřináší ani tak plynulý, ani tak hezký zážitek, jako při hraní hry přímo na PS5. Navíc takový Astro bez haptické odezvy a adaptivních triggerů taky trochu ztratil své kouzlo. Nicméně když je nouze, tak tu i tato možnost existuje.

Pokusil jsem se shrnout především ty skutečnosti, které mě i po mnoha přečtených článcích a zhlédnutých videích o nové generaci PlayStationu při osobním kontaktu překvapily, ať už mile nebo nemile. Z mého pohledu většina momentálních nedostatků tkví především v softwaru, a je tedy snad vysoká naděje, že časem dojde k jejich nápravě. S momentálním bídným stavem naskladňování pravděpodobně ještě dříve, než se k vám domů konzole dostane. Nicméně celkově jsem byl po pěti dnech strávených v její společnosti více než spokojen a už se těším, až mi na stolku bude hrdě ležet má vlastní mašina, a nikoli jen putovní kus.