Nemáš co hrát na PS5? Odpověď je Ratchet. Chybí ti akce a střelba? Zkus Ratcheta. Chceš se zasmát? Ratchet. Nebaví tě dětské hry? Ratchet. Mohl bych pokračovat dál a přijít na to, že Ratchet & Clank je vhodnou hrou pro spoustu lidí, i když si to o ní nemyslí. Zároveň ale není úplně pro všechny. A jelikož jde možná o nejočekávanější a nejviditelnější díl z celé série, která spoustu hráčů minula, pojďme si představit i jeho původ.
Jak David k Ratchetovi přišel, aneb co je to za žánr a sérii
Ke konzolovému hraní jsem se dostal až s PS3 na střední. Předchozí léta, hlavně ty na prvním stupni základky, jsem sice hlásal tehdejší učení kultu PC master race, ale po očku závistivě pošilhával po těch pestrobarevných „skákačkách“ jako Spyro nebo Crash na prvním PlayStationu. Rayman na PC byl samozřejmě třída, ale s příchodem druhé generace konzolí od Sony nenabízel tak líbivé světy jako konkurence.
Pusu dokořán mi otevřel Ratchet & Clank z PS2. I bez přímé herní zkušenosti jsem si ho představoval jako vrchol žánru. Souboje už nebyly omezené jen na několik útoků nablízko a staly se hlavní náplní. Svět dostal jasný sci-fi rámec, postavy nepřebíhaly portály mezi různými světy, ale putovaly mezi planetkami v rámci ucelenějšího vesmíru – sdílel rasy, časoprostor a nabízel větší pospolitost i po příběhové stránce. To vše studio Insomniac Games rozvíjelo s každým dalším dílem.
PS3 mi doplnilo vzdělání a (dosavadní) vrchol série přišel v Crack in Time (2009). Už tak marginální platformové hopsání bylo potlačeno logickými puzzly v časových smyčkách, závoděním na antigravitačních bruslích, létáním po vesmíru s ovladatelnou lodí a dobrovolným průzkumem planetek, které hráč přeběhl kolem dokola za pár vteřin. Akce, arzenál o téměř 20 kusech a ničení desítek nepřátel najednou zůstaly kvintesencí gameplaye, ale spolu s rozšířením bojišť a rychlejším pohybem po něm dosáhly generačního maxima.
Ratchet & Clank z PS4 (2016) v soubojích dostál jménu série, ale v dalším obsahu a zejména v příběhu se jednalo o krok zpátky. Byť to hra zdatně vyvažovala po grafické stránce. Nový díl ale nezačíná budovat odznovu a k mému potěšení navazuje na ty nejlepší mechanismy a zkušenosti, co PS3 série nabídla. Ale obstojí to i po tolika letech?
Přehlídka superlativů
Čím Ratchet & Clank přitáhne pozornost jako první, je vizuál. Že půjde o nejlépe vypadající díl série, je jasné asi komukoliv, kdo se orientuje v číslování PlayStationů. Prostředí hýří detaily, světlo vrhá odlesky, postavám spočítáte vlasy na hlavě. Rift Apart je na PS5 ještě barevnější a křiklavější než předchozí díly.
Spolu s technickou úrovní Insomniac povýšili, minimálně oproti nemastnému vyprávění předchůdce z PS4, i po stránce příběhu, humoru a celkového líčení jejich universa. V příběhu je největší změnou samozřejmě příchod nové hratelné hrdinky, lombaxky Rivet. Jelikož Lombaxové kdysi odcestovali do jiné dimenze a zanechali Ratcheta samotného na jeho planetě, je každé další setkání s nimi velkou událostí.
Z příběhu nemá smysl vyzrazovat příliš, je ho tak akorát, aby vystačil na hru těchto rozměrů. Sám o sobě dokáže udržet pozornost a motivaci hrát dál. Co mě potěšilo ještě víc, byly přímo situační komentáře postav, dialogy a humor celkově. Ten ze sebe dokázal setřepat infantilnost i trapnost a protnul celou hru mezigeneračním porozuměním. Stále se nejvíce budete bavit u hlášek a efektů šílených zbraní, ale hra si zároveň dokáže ve vhodných místech udělat legraci i sama ze sebe.
Ratchet s Clankem pronikají do jiné dimenze, kde se stal despotickým vládcem vesmíru arcinepřítel Dr. Nefarious. Různé postavy universa mají tak v této dimenzi své protějšky, které se často chovají zcela opačně než v jejich známé realitě. Množství odkazů na události předchozích dílů mi vehnalo nostalgickou slzu do oka. Někdy jsou reference zcela očividné, třeba hned první kroky Ratcheta skrze velkou oslavu stylizovanou do jeho předchozích dobrodružství. Jindy některý z hrdinů utrousí poznámku až eastereggové hodnoty s odkazem na dávno zmizelou postavu z prvotních dílů série.
Malé, ale přesto cenné střípky skládají mozaiku universa a jsou příjemným bonusem navíc. Na začátku hry, když ještě postavy nevlastní početný arzenál ani jiné vybavení, jsou levely (planety) tvořeny lineárnějšími koridory, kde mohou autoři více pracovat s živým okolím a mikropříběhy. Při návštěvě robotí antiutopie Nefarious City mě ihned pohltila celková atmosféra. Mechaničtí občané si stěžují na odboj a citují propagandistická hesla císařství, robot v tanečním klubu nechápe, co je dobrého na beatu, když jde vlastně o chybu ve výpočtu. Na obrazovce se děje nespočet dalších scének, které můžete úplně minout, anebo s nimi strávit pár minut.
Pokud na jedné planetě něco vykonáte, začnou k vám její obyvatelé mluvit jinak, reflektují události a sami hrdinové se po návratu na předchozí místa rozvzpomínají. Světu to přidává neskutečně na živosti, a i když Rift Apart není žádným Red Dead Redemption 2 ve stavbě světa, tipl bych si, že scénář i budget byl na tento díl největší.
Dimenze zklamání
Z redakce a bližšího okolí vím, že grafika a celková stylizace hry nesedne každému. Pro řadu lidí může být očividná dětinskost hry nepřekonatelná. Ratchet samozřejmě není hrou pro děti, ale zároveň není ani hrou pro každého dospělého hráče. Kdo preferuje realistické zpracování a epický příběh, nenalezne v Ratchetovi náhradu za odložený God of War.
Soubojový systém pro hráče znalé minulých dílů nenabídne na první pohled kromě nových zbraní také žádnou větší inovaci. Rift Apart je perfektní v tom, co série dělá už skoro 20 let, ale nic nového od ní zároveň nečekejte. Trailery a PR sdělení vývojářů před vydáním naznačovaly, že jedním z důvodů, proč hra nevyjde na PS4, je výkonová náročnost přechodu mezi různými dimenzemi, které by PS4 bez SSD neutáhlo.
Pravda to asi byla, byť ve finální hře bych nakonec takové sekvence spočítal na prstech jedné ruky. Bez palce a malíčku. A to některé z nich byly spíš cutscény než opravdu hratelné pasáže. Střídání dimenzí bylo hlavním tahákem a motivem nového dílu. Pokud ale nepočítám pár zmíněných pasáží, které už hlavně z většiny poznáte z trailerů, cestování dimenzemi se smrsklo na skryté bonusové levely, kde platí jiné fyzikální zákony, a na trhliny, jež fungují jako teleporty na krátkou vzdálenost. Na dvou planetách pak přepínáte mezi jejími dvěma verzemi z různých dimenzí, ale ani zdaleka se to neblíží třeba manipulaci s časem v Dishonored 2, jenž to zvládal i bez SSD. Ve výsledku tedy mnoho povyku pro nic.
Dimenze akce
Faktem ale zůstává, že pro spoustu nových hráčů bude naopak Ratchet & Clank něčím naprosto svěžím a ojedinělým. Hra je v podstatě, jak už jsem říkal, hlavně střílečkou ze třetí osoby s 20 různými zbraněmi. Pokud nebudete hrát vyloženě na nejnižší dvě obtížnosti, budete sem tam nuceni používat v soubojích více zbraní najednou. Tady přichází opět krása a jedinečnost gameplaye, jelikož efekty zbraní jsou chytře kombinovatelné.
Každá navíc sbírá zkušenosti a lze dále vylepšovat a přidávat k původnímu účinku i další efekty. Asi u dvou zbraní se mi stalo, že jsem naplno ocenil jejich využití až po dohrání hry při lovu platinové trofeje. Nepřátelé jsou dostatečně různorodí, abyste museli měnit zbraně a neprocházeli celou hru jen s jednou oblíbenou. K prostřídání taky přispívá vertikalita soubojů, kvůli které létajícím nepřátelům s určitými zbraněmi zkrátka moc neuděláte.
Spousta soubojů s bossy či těžkých pasáží je tak perfektně vyvážená, že vám zbydou přesně náboje na poražení všech nepřátel. Není nic radostnějšího než s posledním výbušným krtkem odpálit zbývající 1 % životů bosse, zrovna když se rozmáchne k poslední fatální ráně. Vylepšování zbraní je také ideální motivace k znovu rozehrání New Game+ třeba na těžší obtížnost. Zážitek z celého průchodu hrou je výrazně jiný.
Na pozdějších planetách se také lokace více otevírají. Prospívá to nejen soubojům, ale i svobodně pohybu po planetě a variabilitě vedlejších úkolů. Antigravitační brusle, které si můžete nasadit prakticky kdykoliv, dělají z překonávání vzdáleností zážitek a neomrzely se mi do konce hry. Trochu mě mrzelo, že i při otevřenosti některých lokací si autoři pomohli neviditelnými stěnami či rovnou zabitím nebohého hrdiny, pokud se pohyboval přes zakázané místo. Některé lokace přímo vybízejí k hledání zkratek a vlastních řešení namísto vydání se směrem, kudy ukazují tvůrci.
Jen kvůli Ratchetovi jsem se několik měsíců snažil sehnat PS5. A vyplatilo se. Rift Apart naplnil, až překonal moje očekávání jakožto fanouška série a ačkoliv to není hra bez chyb, nové hráče podle mě okouzlí ještě víc. Nedostatek exkluzivit na novém PlayStationu přivádí Ratcheta a Clanka do světel ramp, ve kterém ještě neměly šanci zazářit a Insomniac tuto šanci využívají naplno.
