Série Watch Dogs to nemá lehké. První díl i přes svěží nápady zklamal natěšené hráče, druhý zase hlavně Ubisoft kvůli slabším prodejům. Přesto ale francouzská firma zkouší své štěstí s hackerskou akcí potřetí v podobě Watch Dogs: Legion, v níž je hlavním tahákem zdánlivě převratná možnost hrát za kohokoliv. Je tahle funkce tím, co konečně dodá klopýtající franšíze rovnováhu?
K Watch Dogs mě pojí vlastně dobrý vztah. První díl mám i přes jeho zjevné nedostatky rád pro parádní atmosféru pochmurného Chicaga, druhý zase díky značně prohloubené hratelnosti, byť mi hipstersky neseriózní pojetí hry příliš nesedlo.
Na Legion jsem se proto těšil už z principu. Lákavě vypadala vize technologicky totalitního Londýna. Výtvarná stránka, autor Far Cry 2 u kormidla a i podstata „play as anyone” mě zajímala, byť její omezení byla zjevná tak nějak na první pohled.
Ke konci propagační kampaně jsem se raději vyhýbal všem trailerům a článkům, abych do hry nešel s předem vyhraněným názorem. Legion z prvních záběrů vypadal skvěle a já chtěl být co nejvíc a co nejdéle uchvácený. Inu, chyba lávky.
Mají Britové duši?
To, že hra nenabídne jasně definovanou hlavní postavu, už předem neznamenalo pro příběh nic dobrého. Zápletka ale stejně mohla alespoň něco zajímavého nabídnout, nelámal jsem tedy předem nad scénářem hůl. Premisa Londýna hroutícího se pod tíhou série teroristických útoků tajemné skupiny Zero Day a vlády žoldáka Nigela Casse koneckonců zněla velmi lákavě a rozhodně měla potenciál. Ten ale bohužel zůstal zcela nevyužit.
Naprostá většina příběhu, dialogů a postav je totiž napsaná až zoufale. Několikrát jsem četl, že se Legion nemá brát vážně, že jde o parodii. To je sice pravda, protože se třetí Watch Dogs vážně ani brát nedají a snad to tak nikdo nezamýšlel. I parodie by nicméně měla mít nějaký obsah, nějakou substanci.
A přesně v tom autoři pochybili. Ačkoliv se totiž hra zaobírá vážnými tématy, jako je fašismus, terorismus nebo potlačování imigrace, všechny je zpracovává zcela ploše, povrchně a zůstává u shrnutí, že je to všechno špatně a že odpovědí je odpor. V některých momentech mi bylo až trapně. Mimochodem, slovo brexit jsem ve hře nezaslechl ani jednou.
Svět a lore je na dospělý příběh přitom připravený. Povinně autonomní všechna vozidla včetně černých taxíků, povinná zařízení pro rozšířenou realitu a důraz na drony vytvářejí zajímavou vizi budoucnosti a jsou tím nejzajímavějším, co ve hře najdete. Musíte si je ale najít sami.
Ve hře je pak všehovšudy jedna příběhová linie, která má pořádnou atmosféru, zajímavou zápletku myšlenkovou hodnotu, kompetentně využívá již zmíněný lore a u které jsem předem přesně netušil, jak dopadne. Ani ta ale nakonec nijak nevybočuje z kyberpunkových klišé a je zajímavá hlavně proto, jak je zbytek špatný.
Samotný vývoj celé zápletky je pak natolik předvídatelný, že si spíš než nad možným východiskem lámete hlavu nad tím, proč žádná z postav záhadu Zero Day nerozluštila.
Zarážející plochost se projevuje i u vykreslení postav. Mimo cca. devět milionu hratelných Londýňanů ve hře totiž najdete i nehratelné příběhové postavy, které by měly mít jasně danou osobnost, minulost a charakterní vývoj. Nic z toho do vínku ale nedostaly.
Ať už se tedy jedná o hlavního záporáka Nigela Casse, šéfku gangu Clan Kelley, Mary Kelley, nebo poslední přeživší členku původního londýnského DedSecu, všichni jsou zcela zaměnitelní, amarounovití a je prakticky nemožné si k nim vytvořit vztah, ať už kladný či záporný.
U koho se absence osobnosti dala očekávat, jsou hratelné postavy. Vzhledem k tomu, že jich hra vygeneruje devět milionů a dá vám je všechny k dispozici, nebylo v lidských silách jim dodat příběhové pozadí. Přesto by ale bylo možné napsat dialogy tak, aby vám byl váš „kdokoliv” alespoň trochu sympatický.
To se ale nestalo. Pokud nehrajete za důchodce, kteří mají slovník upravený, většinu obsahu cutscén se nese v duchu „fuck, shit, bloody twat, you fuckin‘ kiddin‘, mate“. Vaše postava je šíleně tvrdohlavá, nesympatická. Navíc jsou její řeči podivně vytržené z kontextu. Jako kdyby vyjadřovaly spíš myšlenky hráče držícího ovladač doma v obývaku než ubohého obyvatele anglické metropole, který se ve slabé chvilce přidal k DedSecu a teď po něm střílí 15 žoldáků z automatických pušek.
Není tak výjimečné, že si váš náhodný protagonista, který ještě včera chodil od osmi do čtyř normálně do práce, klidně otevře pusu na agenta britské tajné služby a řekne mu něco ve stylu „nezdržuj a řekni mi to, vole, musím jít zachránit Londýn“.
Cutscény ale nejsou to nejhorší co se scenáristům Watch Dogs: Legion (ne)povedlo. Ona vytrženost z herní reality se totiž projevuje ještě víc ve vedlejších a obzvlášť v rekrutovacích misích. Kolikrát se mi stalo, že jsem vyzabíjel celý tábor gangsterů, jen tak tak vyvázl s holým životem a moje postava, jakoby se nechumelilo, veselým hlasem případnému rekrutovi řekla „měl by ses přidat k DedSecu, je to sranda“. Také se mi několikrát stalo, že se mi nájemný zabiják dětinsky radoval z „hustě provedenýho killu“ přes to, že je to jeho denní chleba.
A jelikož verbovacích misí je prakticky nekonečno, scénáře se opakují. Vzhledem k principu hry jsem to čekal, netušil jsem ale, že to bude až takhle hrozné. Často se mi totiž stalo, že jsem misi s totožnou náplní, dialogy nebo obojím hrál klidně třikrát za hodinu. Občas se díky randomizačnímu algoritmu hlášky ve stejných scénářích mění, ale všechny jsou víceméně na jedno brdo. A to se hodně rychle omrzí.
Z opakování hlášek ale plyne ještě jeden, podle mého názoru poměrně bizarní problém. Hra totiž stejný rejstřík hlášek a randomizační algoritmus využívá i v hlavních misích. Ve scénáři je tedy nastaveno, že na určité věty řečené pevně danými postavami může váš „kdokoliv” odpovědět několika různými způsoby.
Většina je samozřejmě přeci jen napsaná pevně, ale když jsem počtvrté za jednu z příběhových linek slyšel svou postavu říct „piss easy, I’ve got this“, měl jsem chuť si rozbít hlavu o stůl.
Je možné, že to celé je nějaký podivný autorský záměr. Jediná postava, která provokuje nějaké sympatie, je totiž Bagley, užvaněná, nadávající a chvílemi protivná umělá inteligence, která má na svědomí podstatnou část úspěchu vašeho londýnského odboje.
„Bags“ je totiž jako jediný opravdu vtipný (jeho britské kameňáky mě kolikrát přiměly smát se na celé kolo), prokazuje rozmanitější povahové vlastnosti než „hodný“, „zlý“ nebo „šílený“ a na konci je jedinou postavou, na které vám bude záležet.
Podivný mi přišel i fakt, že hra bez skrupulí poměrně okatě vykrádá svou vlastní sérii, kdy jedna z hlavních misí recykluje aukci otroků z jedničky a jiná zase vloupačku do sídla firmy Tidis ze dvojky. Jen tedy obojí dělá hůř.
Normálně se v recenzích rád rozpovídávám o hereckých výkonech, ale tady není moc o čem mluvit. Kromě výborně nadabovaného Bagleyho jdou ruku v ruce se slabým scénářem, protože herci jednoduše asi neměli co hrát.
Hlavně nehrajte za kohokoliv
Hraní za kohokoliv, hlavní tahák hry, který sliboval revoluci v žánru městských akcí. Devět milionů různorodých hratelných postav, mezi nimiž najdete úředníky, sportovce, důchodce i tajné agenty a nájemné zabijáky, přičemž každý z nich bude dobrý k jinému stylu hraní. Tenhle lehce snový koncept ale tvrdě naráží na tvrdou realitu limitů lidských schopností a výpočetní techniky.
Protože vytvořit tolik postav ručně by bylo nemožné stihnout za celou jednu konzolovou generaci, Legion spoléhá na algoritmus, který z předem vyrobených sad obličejů, povolání, těl, vlasů, věků a hlasů sestaví celou populaci Londýna. To dokáže vytvořit kromě celkem solidních lidí i dost exotické kombinace, třeba homosexuálního Inda s hlubokým černošským hlasem.
Každý kromě fyzické podoby dostane do vínku pozitivní nebo negativní perky. Těch je ale omezené množství a užitečných jich je ještě míň. Třeba tolik proklamovaní důchodci jsou kromě vtipných memů úplně k ničemu, a pokud nechcete točit nějaké zajímavé video na YouTube, dvakrát o ně nezavadíte. Hra vám naštěstí pomáhá a po úvodních hodinách vám Bagley začne na mapě označovat ty potenciální operativce, kteří mají nějaké užitečné dovednosti.
Víceméně si vystačíte s někým akčním, ideálně nájemným zabijákem s útočnou puškou, stavebním dělníkem s přístupem k nákladnímu dronu, na který se dá stoupnout a vystoupat na střechy budov, a špionem s tlumenou zbraní. Na začátku hry je to pak úplně jedno, protože 99 % Londýňanů pod 60 umí parkour, stealth a boj na blízko natolik, aby si se slabšími nepřáteli bez problémů poradili.
V pozdějších částech hry se pak zbytek rekrutů hodí už jenom pro pasivní celotýmové bonusy a případ, že jeden z vašich užitečných odbojářů vypadne z boje nebo nedej bože zemře. Režim permadeath měl být ve hře původně napevno, ale vývojáři jej nakonec odsunuli na vedlejší kolej a defaultně je vypnutý. Pokud si jej na začátku hry zapnete, lze ho vypnout, ale znovu už se aktivovat nedá. To je možné až v nové hře.
Já osobně jsem hru zkusil nejprve se zapnutou permasmrtí. Když se ale ukázalo, že je tahle funkce otravná ne proto, že by mě ztráta hrdinů mrzela, ale proto, že rekrutovat nové je nudné, repetitivní a zdlouhavé, zase jsem ji hezky vypnul.
Když jsem pak získal do týmu doktora a právníka, kteří byli schopní mi dostat mého oblíbeného gay HIV pozitivního nájemného zabijáka Devindru (LGBT postav je tu mimochodem tuna) z vězení či nemocnice prakticky okamžitě, měl jsem hru vlastně vyhranou. Orientací na jednoho hrdinu si pak uděláte službu, neboť příběh budování většího gangu příliš neakcentuje a vždycky operativců vidíte přímo ve hře vidíte pohromadě jen pár.
Staré dobré se špetkou čerstvé sole
Co se týče hratelnosti samotné, ta zůstala od předchozích dílů prakticky nezměněná. Pořád jde o jednoduchý, ale zábavný third-person cover shooter se stealth takedowny, jednoduchým parkourem a hackováním, přibyly ale dvě poměrné zásadní a příjemné inovace.
Tou první je nový systém soubojů na blízko, který se už neomezuje na stisknutí jednoho tlačítka. Zezadu ze stealthu nepřítele pořád sejmete na první dobrou, jakmile se k němu ale přiblížíte zepředu a všimne si vás, je potřeba se uhýbat, prolamovat obranu a útočit. Nejedná se o kdovíjak komplikovaný systém, ale v kontextu série rozšíření potěší.
Nutno podotknout, že některé postavy (mj. můj Devindra) disponují tzv. gun-kata perkem, které jim umožňují s vytaženou zbraní provádět efektní okamžité takedowny ve stylu Johna Wicka i v otevřeném souboji. Sice jim tu neříkají gun-fu, ale gun-kata, ale Keanu stejně schvaluje. Pokud ovšem necháte zbraň schovanou, musíte se spolehnout na pěsti.
A s vytahováním zbraní souvisí ještě jedna zajímavost. Nepřátelé totiž pušky či pistole nevytáhnou do té doby, dokud je nevytáhnete vy nebo je neprovokujete už moc dlouho, a bez nich se jim nedaří. Možná detail, ale za mě jde o podstatnou vlastnost, která dost ovlivňuje stealth hraní a ukazuje, že se nad souboji někdo zamyslel.
Další příjemnou novinkou je systém uniforem. Když si naverbujete stavebního dělníka, člena gangu Clan Kelley, doktora, policistu nebo příslušníka Albionu, můžete v zakázaných oblastech splynout s davem a víceméně volně se po nich procházet bez nutnosti kohokoliv zabíjet.
Jen nesmíte běhat a příliš se přiblížit k opravdovým příslušníkům dané frakce, ti totiž při přímém kontaktu poznají, že uniforma vašeho hrdiny sedí, ale obličej jim není povědomý. Tato skoro až hitmanovská strategie přináší svěží vítr do jinak tradičního akčního stealth gameplaye, jen je potřeba to s ním nepřehánět.
Osobně mě totiž nakonec přestal bavit, protože na rozdíl od jiných hracích stylů nenabízí možnost jakéhokoliv progressu. Teoreticky s ním ale jde projít celá hra. Hned v prvních pár hodinách hry si lze totiž odemknout perk, který vám umožní po delším přesvědčování nalákat k DedSecu i členy Albionu.
Ti mají přístup do všech zón kromě těch gangových. I přes trochu delší verbovací mise ale žoldáci změní stranu směšně rychle. Jakmile se tak stane, sázejí jedno „fucking Albion, how dare they“ za druhým.
Kromě hlavních, vedlejších a rekrutovacích misí Watch Dogs: Legion nabízí ještě osvobozovací aktivity. Vaším úkolem je stejně jako v Assassin’s Creed Syndicate vyvrátit vliv nepřátelské frakce v jednotlivých čtvrtích Londýna.
Jedná se o klasickou šablonu znič propandu, zabij velitele, zachraň rebela atd., která s přibývajícími lety čpí neoriginalitou čím dál víc. Jedinou příjemnou věcí tu je, že finální mise v každé čtvrti končí na nějaké místní pamětihodnosti, po jejichž dobytí v ulicích daného obvodu přibydou protestující a znaky odporu.
Některé z památek ale navštívíte i v rámci hlavního příběhu, takže wow efekt tu opět není kdovíjaký. Naštěstí není plné osvobození Londýna podmínkou k dokončení hlavního příběhu, takže ho můžete vesele ignorovat.
Tím se ale připravíte o odemčení těch nejlepších operativců, takže je dobré alespoň pár čtvrtí Albionu zbavit. Hra vám navíc v průběhu ukáže, co přesně za postavu můžete čekat, takže pokud zrovna nestojíte třeba o hi-tech včelařku, můžete „její čtvrť“ vynechat.
Jako doprovodné aktivity pak slouží klub rváčů a doručování balíčků s nebezpečným obsahem. Fight club má z počátku skvělou atmosféru díky parádní kameře, ale s opakujícími se hláškami rychle omrzí.
Hra na kurýra pak působí tak nějak zbytečně a hodí se jen v případě, že nemáte peníze na nový kabát pro hlavního hrdinu. Oblečení je mimochodem jediná věc, za kterou můžete utrácet virtuální kryptoměnu ETO. Upgrady a zbraně se kupují za technologické body a třeba pivo v hospodě je zadarmo. Takový Londýn by se mi líbil i v reálu.
Co se mi ale rozhodně nelíbí, je jízdní model Legionu. Ten pokračuje po šlépějích série a fyziku neviděl ani z rychlíku, s nímž se všechna auta ovládají jako lehčí či těžší motokáry. Obzvlášť po rozmlsání z Mafia: DE mé virtuálně řidičské srdce dost trpělo. Úzké ulice Londýna ale naštěstí nejsou pro zběsilé honičky uzpůsobené, takže jsem se většinu pohyboval rychlostmi, při kterých podivné ovládání aut moc nevadilo.
Hackování si pak bere to nejlepší z obou dílů a přizpůsobuje ho akčnějšímu přístupu. Byť se oproti dvojce jedná o krok zpátky, vzhledem k tematickému zaměření hry dává smysl a alespoň dost spolehlivě funguje v přestřelkách. Stará známá puzzle s otáčením uzlů se pak vrátilo v prakticky nezměněné podobě, jen mi někdy přišly hádanky o chlup těžší.
Pod maskou neonů
Londýn vypadal z trailerů úchvatně. Temně dystopická metropole v kontrastu se zářivými hologramy a neony sliboval hutnou atmosféru a byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na hru těšil. Hra míří i na nové konzole, já jsem nicméně hru hrál na PS4 Pro, tedy bez ray-tracingu.
I bez něj veškeré nasvícení vypadá krásně a odrazy taktéž, na RTX kartách musí jít o pastvu pro oči. Výtvarný styl je obecně velmi povedený a všechny masky nebo reklamy působí moc hezky. Jakmile ale hru hrajete delší dobu, začnete vnímat i to, co je pod holografickým kabátkem, a to už tolik oku nelahodí.
Byť je Londýn architektonicky do puntíku věrný a díky kameře víc nalepené na záda postavy i intimnější, z nějakého důvodu se mi zdál podivně kulisovitý a bez života. Sledoval jsem, jak lidé chodí po ulicích a všemožně interagují, auta troubí a drony si poletují nad nimi, ale stejně mi pořád něco neštimovalo.
Dlouho jsem přemýšlel, z čeho ten pocit vychází, až mi to došlo. Okna a obchody. Kromě hospod, kde je možné zajít si na pivko nebo zahrát šipky, jsou všechny výlohy a okenní tabulky neprůhledné nebo zatažené a do obchodů nelze vstoupit. Při nákupu oblečení proto vaše postava stojí přede dveřmi jako trouba. Jsme v roce 2020, ne?
Zatímco v podobně laděném Deus Ex: Mankind Divided vás hlídky policistů a jejich drony dost často otravovaly, chtěly po vás ID a vy jste se cítíli pod tlakem, v Legionu vás mimo boj bezpečnostní složky klidně ignorují. Maximálně vás okřiknou, když do nich vrazíte. Ostatní ubohé občany přitom kontrolují neustále.
Jistě, hry s Adamem Jensenem nemusely pracovat s otevřeným světem, ale živěji než Legion na mě působilo i San Francisco v druhém díle. Zejména při pohledu z dronu si všimnete, že svět je děsně statický. Větve stromů se ve větru kymácejí jen minimálně a tráva snad vůbec, přičemž na železnici táhnoucí se Londýnem všechny vlaky stojí. Na druhou stranu potěší detail za deště se pohybujících stěračů aut.
Pár let pozadu jsou i obličeje postav a některé textury vypadají vyloženě hnusně. Dost solidně působí alespoň filmové custscény v hlavním příběhu, které jsou obstojně zrežírované a mají překvapivě detailně zachycené emoce v obličejích, když už se nějaké vyskytnou.
Nepotěšily mě ani animace. Obzvlášť ty běhací a parkourové působí zastarale, což je způsobeno tím, že se přizpůsobují každé postavě podle vygenerované fyzičky. Pohyby v soubojích jsou naštěstí rozlišené drastičtěji a dělí se do několika úrovní podle toho, jak je daný Londýňan schopný.
Všechny působí v tomto směru působí přesně, byť občas lehce komiksově. Každá úroveň ale nabízí velmi skromnou sadu animací, takže se rychle okoukají. Ale ty gun-katové se fakt povedly, mňam. Jisté zjednodušení animací alespoň nese výhodu v tom, že se postava mnohem lépe ovládá a je animacemi méně svázaná.
Fall on my enemies, let the rain f- oh, shut up, will you?
Populární britský rapper Stormzy byl výraznou součástí PR kampaně Watch Dogs: Legion, a byť jej jako interpreta bytostně nemám rád, bral jsem ho alespoň jako příslib důrazu na hudební doprovod. A na rozdíl od jiných částí hry se mi tohle přání naplnilo. Stejně jako v předchozích dílech série hra spoléhá hlavně na muziku z místa, kde se odehrává.
Kromě Stormzyho, kolem jehož nového „lit tracku“ se točí celá jedna vedlejší mise, tedy uslyšíte nejen další britské rappery, ale i širokou nabídku elektroniky, popu a hlavně mých oblíbených anglických kytarovek. Pokud jste tedy fanoušci Foals nebo Sama Fendera, svoje si tu taky rozhodně najdete. A taky tu hraje Big Shaq, skidipapa.
Ostatní zvuky už tak zázračné nejsou. Zvuky zbraní mi přišly o chlup horší než v jedničce a dvojce, přiměřeně uspokojující jsou ale zvukové efekty headshotů a všemožného melee zabíjení. Vyloženě otřesné jsou ale zvuky aut. Všechny historické vozy jsou hrozně tiché, jamesbondovský Aston Martin by přitom měl řvát na celý Piccadilly Circus.
Ty moderní spalovací zase znějí, jako kdyby se vývojáři nemohli rozhodnout, jestli mají znít jako elektromobil, nebo jako šestiválec, tak to smíchali. Plně elektrické vozy sice správně jemně bzučí, ale zřetelně je u nich slyšet řazení. Je vidět, že vývojáři z Toronta asi nikdy nejeli v Tesle.
Chatrná chaloupka
Technický stav Legionu při vydání nebyl vůbec ideální. Trápily mě rozličné animační bugy, jednou jsem se propadl texturami, navíc všechny policejní lodě se potápěly a nešly řídit. S loděmi jsem pak natrefil na další problém.
Postavy, za něž nehrajete, do nich neumí nastoupit! Mnohé spravil poslední patch, nicméně hra pořád ráda crashuje a pořád natrefíte na kolemjdoucí nesmyslně lezoucí na ploty nebo kapoty aut a další spíše vtipné záležitosti. Překvapuje to ovšem u ubisoftí open-world hry vůbec ještě někoho? Na druhou stranu jsem alespoň neměl sebemenší problém se stabilitou frameratu, byť pouhých 30 snímků za vteřinu na PS4 Pro nenadchne.
V době, kdy je zcela obvyklé maskovat načítání cutscénami, mě zarazily i časté předělové loadingy mezi open-worldovými a příběhovými lokacemi. Na dosluhujících konzolích vás pak čeká poměrně dlouhý loading i při každém přepnutí postavy či rychlém cestování. Tady by se hodila možnost tyhle dvě akce propojit, ale pochybuji, že k tomu nyní ještě dojde. Přeci jen PS5 a XSeX už jsou za dveřmi. Současní majitelé strojů s SSD, prosím, nesmějte se nám.
Co ale rozhodně potěší, je velmi bohaté nastavení uživatelského rozhraní. Legion nabízí rozličné volby pro zrakově i sluchově postižené, možnost vypnout všemožné prvky HUD nebo třeba nastavení tvaru zaměřovače.
Oběť vlastních ambicí
Zrovna Watch Dogs: Legion jsem kritizovat nechtěl. Od rádiových věží Far Cry 3 totiž jde o první hru od Ubisoftu, která přináší nějaký originální nápad. Takový který by si ostatní studia mohla vypůjčit, a ne naopak. Praktické provedení ale selhává na plné čáře a hackerská série tak klopýtá dál.
Skoro až tragický scénář a minimální rozmanitost prakticky všeho ještě víc potápí současným hardwarem limitovanou proveditelnost ambiciózního plánu hrát za kohokoliv. Ubisoft Toronto jednoduše místo toho, aby z NPC udělal hlavní postavy, prakticky proměnil hlavní postavy v NPC. Smutným výsledkem tak je, že autoři obětovali své zdánlivě revoluční myšlence tolik, že jim nakonec nezbylo skoro nic.
