ANKETA: Je hraní videoher ztráta času? Co si myslíte o slovech Joea Rogana?

Od návštěvy Elona Muska už uběhla nějaká ta doba, tak bylo na čase, aby o sobě dal podcaster Joe Rogan vědět novou kontroverzí. Tentokrát se pustil do toho, co je našemu srdci, tedy kromě aprílového šikanování Trana, nejbližší. Do videoher. V klipu, který najdete níže, vyjádřil názor, že hry jsou sice hrozně zábavné, ale nikam se jejich hraním nedostanete a nic vám nedají. To samozřejmě vyvolalo vlnu názorů na sociálních sítích. Co na to redakce našeho názorového herního občasníku?

Souhlasíte s Joem Roganem? Jsou videohry ztráta času?

Ondra Pešek

Záleží na tom, o jakých hrách mluvíme a v jakém množství. Příběhové hry jsou dnes natolik kvalitní, že se úrovní kulturního obohacení dají zařadit na roveň knih, filmů nebo divadla. Je čtení ztráta času? Je koukání na filmy ztráta času? Z hlediska čisté produktivity možná – za dvě hodiny strávené u nového Nolanova mozeklámajícího trháku můžete udělat hodně kliků nebo okopat pár záhonků. Člověk ale nemůže šestnáct hodin denně něco aktivně dělat, pak osm hodin spát a následně zase pracovat. Minimálně pokud si chce zachovat duševní zdraví.

A od toho tu knihy a filmy jsou. Abychom se odreagovali. Další věcí pak je, že umělecky zaměření lidé v nich můžou najít inspiraci a následně něco podobného vytvořit. A úplně to samé se dá vztáhnout i na hry. Jde o celkem dobrou analogii k Roganově příběhu o učiteli jiu-jitsu a mercedesu.

V dnešní době esportu jde navíc ve hrách aktivně soutěžit o pohádkové výhry, což Joe sice ve videu zmiňuje, ale taky považuje Counter-Strike za Half-Life mod, čili…  Pokud zjistíte, že jste ve hraní kompetitivních her fakt dobří, s chutí do toho. Můžete být milionářem.

Jediná situace, u které bych se s naším podcasterem dokázal ztotožnit, jsou lidé, kteří hrají hry jako Warzone 15 hodin denně jenom proto, aby zabili čas a nic jiného nedělají. Možná měl na mysli jen to a Ghost of Tsushima by doporučil všem, ale pro příště by bylo lepší to zřetelně říct, než vypustí z pusy „videogames are a big fucking problem“ a „you don’t get anywhere“.

Patrik Dvořáček

John Lennon údajně (jsme na internetu, s ničím si tu jistí být nemůžeme) řekl: „Čas, jehož marnění sis užil, není ztracený.“ Běžně citáty rád nemám, tenhle mi v dané situaci přijde velmi sympatický. Zábava se, alespoň podle mého názoru, nedá počítat jako promarněný čas. A je úplně jedno, jestli člověk hraje hry, jde na studentskou party nebo poslouchá podcast s Joem Roganem. Každého baví něco jiného, tak si do toho výčtu klidně dosaďte dle libosti.

Sám Rogan tohle přiznává, hláška „videogames are fucking fun“ je mi velmi blízká. Ale už nemůžu souhlasit s jeho myšlenkou, že hraní počítačových her je bezúčelné. Právě naopak, hry podporují zlepšují koordinaci mezi mozkem a zbytkem těla, pomáhají utužovat sociální myšlení a i to logické myšlení si během hraní docela zacvičí. Jasně, není to zrovna fyzicky náročná aktivita, ale podobně jako šachy nebo poklidné posezení s přáteli mají hry své výhody.

Na druhou stranu musím dát Roganovi za pravdu, že ne každý bere videohry s mírou. Nadměrné hraní (ehm…) nebo idolizace profesionálních hráčů či streamerů nejsou vůbec zdravé a své děti, pokud bych nějaké měl, bych od takových záležitostí co nejvíce odrazoval.

Myslím, že v případě her největší zodpovědnost spadá právě na rodiče. Děti je třeba vést k tomu, že hry nejsou nic strašidelného, ale zároveň se nemohou stát alfou a omegu života. Nejdřív je potřeba postavit hrady na pískovišti a až poté je stavět v Minecraftu. Přeci jen občasný útěk od reality neuškodí.

Adam Říha

Pro zodpovězení této otázky musím zavést dva relativně nudné předpoklady: žádný člověk není schopen manipulovat s časem a hry hrají pouze zástupci lidské rasy. Za těchto podmínek je odpověď velice prostá. Ano, hry jsou ztráta času, jelikož při hraní her skutečně nějaký čas ztratíme.

Touto logikou se však chci dostat ke skutečnosti, že podobný výrok by se dal pronést o téměř jakékoli činnosti. Zejména pak o těch spadajících do zábavního průmyslu. Hraní her už pochopitelně nějakou dobu nemusí pro hráče znamenat pouze zábavu. Samotným hraním se již dnes dá v pořádku uživit, a za jistých předpokladů mnohem víc než jen to.

Mě ale zajímá hlavně ta zábavní složka, na kterou výrok pravděpodobně naráží, a ta se v mých očích svou případnou závadností nijak neliší například od sledování filmů či seriálů. Obojí je přitom pochopitelně také ztráta času, stejně jako cokoli jiného. Na tomto světě je nám poskytnut jen omezený čas. Naší volbou zůstává pouze to, při čem se rozhodneme tento čas postupně ztrácet.

Mně osobně přijde nejrozumnější pokusit se co nejvíce tohoto času ztratit při něčem, co nás činí šťastnými. Pokud je to pro někoho (ideálně mimo jiné) hraní her, tak nevidím v takové ztrátě času problém.

David Řasa

Díky mladšímu osazenstvu redakce vím, že jsem s každým rokem větší a větší boomer a kolegům boomerům z podcastu, který podle mě má boomery za cílovou skupinu, trochu rozumím. Ve hrách děcka utápí větší množství času, než je zdrávo a sám jsem k ním před pár lety patřil.

Problém nevidím ani tak v singleplayer hrách s příběhem, kde je hráč omezen určitým obsahovým rámcem a podobně jako u filmů či u literatury konzumuje někým připravený obsah s (většinou) jasným sdělením a cílem. Problém vidím u online her, u kterých hráči právě tráví nejvíce času.

Jestli jsou některé hry právoplatně považovány za umění, určitě se to nedá vztáhnout na všechny free to play tituly na mobily s nekonečnými real-time čekacími lhůtami, záplavu na pixel podobných battle royale her a možná i na online hraní obecně. Navozují pocit seberealizace a satisfakce z úspěchu je v nich dávkována rychle po malých porcích tak často, aby se na nich budovala závislost.

V těchto titulech hráč konzumuje stále stejný obsah dokola, může se trochu zlepšit v motorických schopnostech nebo angličtině, ale upřímně, pokud bude věnovat stejný čas jiným aktivitám, zlepší se v těchto ohledech mnohonásobně víc.

Hry můžou nabídnout kvalitní trávení volného času a relax, ale neměly by se stát hlavním zájmem, hlavním zdrojem pocitu úspěchu a jediným hřištěm, kde se chce člověk rozvíjet na úkor všeho ostatního. Myslím, že tohle chtěli oba boomeři ve videu vyjádřit.

Viet Tran

Uf, myslel jsem, že tyto dementní debaty už jsou dávno za námi, ale asi si budu muset počkat na další desetiletí. Člověk ztrácí s hrami čas, když mu nedávají vůbec, ale vůbec nic, a v té nejzákladnější esenci tím myslím zábavu. Nebo inspiraci. Nebo pokud v nich není nějaký vzdělávací element, alespoň špetka užitečných informací, která by šla zužitkovat jinde. Většinou ale hry hrajeme proto, že se chceme bavit, a pokud nás nebaví, ano, jde o ztrátu času.

Jenže chlapíci podcastoví, tohle platí úplně u všech forem zábavních médií. Čtete srajda knížku, v níž nic nedává smysl? Ztráta času. Koukáte na brakovej film, který ani svým bizarním zpracováním nevyvolává žádné emoce? Ztráta času. (Aby bylo jasno, tohle není skrytá reklama na Martina Rotu.)

Stejnou ztrátou času je také porovnávat zábavní médium, čímž hry jsou, s něčím diametrálně odlišným. Třeba s chozením na karate. „Tondo, vole, kukaj, když dítě chodí na karate nebo jazykové kurzy, dává mu to víc než hraní Fortnite, MUSÍTE O TOM RYCHLE NATOČIT PODCAST A SDĚLIT SVĚTU NAŠE ZJIŠTĚNÍ, NA NÁS TATÍNKY S TETOVÁNÍM SI KINDEŘI NEPŘIJDOU!“

Ty krávo, věděli jste, že místo, já nevím, koukání na Game of Thrones, jsem se mohl naučit háčkovat? A jo, borci, za těch dvacet minut, co jsem koukl na kus vašeho podcastu a sepsal tyto řádky, jsem se taky mohl naučit asi dva nové znaky kandži. VRAŤTE MI DVACET MINUT ŽIVOTA, ZLODĚJI!

A teď vážně. Naprosto rozumím, jak to pánové mysleli, a ačkoliv svou argumentaci podali kreténsky, a do jisté míry s nimi i souhlasím. Hry mi toho daly i sebraly hodně, a pokud člověk udrží kontrolu nad tím, kolik času jim věnuje, a ví, co od nich očekávat, nemůžou tolik uškodit. Jestli si na hrách něco cením, je to motivační prvek.

Nebýt toho bych se nikdy tolik nezajímal o historii nebo se tolik nesnažil zlepšit angličtinu – tak moc jsem ten Baldur’s Gate chtěl hrát, až jsem byl nucen mít při hraní slovník. Hráčů, kteří se dostali do bodu závislosti na paření, je také rozhodně méně než těch, kteří hry berou jako zábavu a věnují se dalším aktivitám. V podcastu to vyznělo tak, že hraní a chození na tréninky jsou naprosto neslučitelné věci, což je, jak jinak, blbost.

Pravdu mají v tom, že zejména mladší děti jsou k závislosti na hrách mnohem náchylnější, čili rodičovský zásah není úplně od věci. Zakazovat hraní je ale většinou ta nejhorší cesta, protože si dítě stejně najde cestu, jak hrát, a ještě intenzivněji. Zakázané ovoce chutná nejvíce.

Lepší je sledovat, co dítě paří, usměrňovat ho, případně si navrhnout rozvrh, kdy hrají spolu nebo kdy si aspoň ke hře sednou společně a komentují si navzájem dění. Na této rovině, co jsem vysledoval u známých, pak málokdy dochází ke vzájemnému nepochopení.

Vlastně nevidím problém ani v těch online hrách, ačkoliv i zde chápu, že pohled dětí, kteří při obhajobě svého hraní odkazují na progamingové hvězdy, je v mnoha ohledech poněkud naivní. Nicméně je jasné, že multiplayerové kousky jsou dělané přesně tak, aby se jich hráč držel dlouhodobě a byl pravidelně zasypaný pocitem úspěchu, zde ale platí to samé jako všude – jsou zábavné.

A dokud hráč dokáže nad tou zábavou držet kontrolu, není ta zábava pak o nic horší než bingování průměrných seriálů na Netflixu (nebo všechny řady Ulice), což je zároveň o dost pasivnější forma konzumace obsahu. A že by to bylo špatně? Někdy ani já nemám chuť hrát a radši si místo toho pustím seroš…