Remake Diabla 2? The Burning Crusade Classic? Boží. Škoda, že je nostalgie tak strašná svině

Vyvalte sudy, skolte divočáky! Za uplynulý týden nebylo radostnějších herních zpráv než oznámení remaku Diabla 2 a návratu World of Warcraft: The Burning Crusade. Hry mých středoškolských let. Světy, ve kterých jsem utopil moře času. Desítky hodin zábavy při porcování pekelníků i nebo neúspěšného raidění Tempest Keepu v Outlandu. Byly to staré dobré časy, což je možná důvod, proč si ani jeden ze zmíněných comebacků nezahraju. I přes své nadšené kvíknutí. Nostalgie je totiž strašná svině.

Chtěl bych si myslet, že jste z oznámení remaků stejně nadšení jako já. Aspoň u mě nahrává oné euforii současná doba. Jelikož se z České republiky stal covidový kotel, kterého se bojí všechny okolní země, cením si každé pozitivní zprávy. O průlomech ve vědě, nových historických objevech, adoptovaných štěňatech – prostě hltám cokoliv, co mě alespoň na chvilku vytrhne z té prd*le, ve které se nacházíme. A hry jsou skvělými eskapickými dveřmi do jiných světů. Díky nim můžu aspoň na chvilku zapomenout na realitu, o níž musím psát prakticky každý den, a prostě si užívat.

Proto jsem z odhalení Diablo 2: Ressurected a World of Warcraft: The Burning Crusade Classic prostě a jednoduše nadšený. Obě hry (a nejen tyto) jsou pro mě jakousi reminiscencí relativně bezstarostné doby, kdy byly největším problémem známka z fyziky nebo nulové kapesné. Doby, kdy jsem měl tunu času na hraní, pokud jsem si teda sehnal náhradní klávesnici a myš, protože si je rodiče brávali s sebou do práce. Doby, kdy jsem hry prožíval obzvlášť intenzivně bez ohledu na to, zda jsem jim rozuměl či nikoliv. Doby, kdy jsem si dokola pročítal návody, hledal cheaty nebo se zajímal do hloubky o lore.

Jo, byly to staré dobré časy, které si nicméně z mnoha důvodů jen tak nezopakuju. Remaků a remasterů mých oblíbených titulů je už spousta, vyzkoušel jsem si jich ale jen malý zlomek. Hlavně na opakované hraní již dohraného nemám čas – práce a projektů je hodně, volna málo, celonoční paření už dávno není pro mě, kosti bolí, vousy šediví (ok, to možná ne, ale rozumíme si, že jo). Když už si nějakou skulinku v harmonogramu najdu, snažím se zkusit něco nového (když už mám ten Xbox Series S a Game Pass), často ale skončím u pasivní zábavy, tedy na Netflixu nebo Crunchyrollu. Stačí hodina dvě se seriály a jsem v pohodě.

Předně ale vím, že je nostalgie strašná svině. Zabarvuje vzpomínky, vytlačuje z paměti martýrium, které jsem musel v nejedné hře podstoupit, nalhává mému mozku, že se kdysi dělaly lepší hry než nyní (což všichni víme, že není pravda, leda se dělaly těžší a bez četných berliček). Při recenzování je nostalgie obzvlášť obtížným soupeřem, protože umí notně zamávat s očekáváním, dojmy i finálním verdiktem. Ne každý se jí dokáže ubránit, těžko to ale můžu mít někomu za zlé. Nejde o nic nového ani objevného. Stačí se podívat do libovolné internetové diskuze pod politickými články, kde vám staromilci vysvětlí, že tráva byla zelenější a banány chutnější (pokud si na ně člověk vystál frontu, haha).

Čas se už vrátit nedá, staré hry ale oprášit lze. Mnozí hráči je vnímají jako určitou záruku dobré zábavy. Ví, co od nich zhruba očekávat, těší se, až prožijí stejnou euforii jako roky nazpět. Nabízejí jim větší jistotu než nové, neobjevené či neznámé tituly. Ostatně ještě v prosinci jsme byli svědky technického přešlapu v podobě Cyberpunku 2077, dává tedy smysl, že jsou hráči vůči neohmataným titulům trošku skeptičtí (a nutno dodat, že nedávné remaky třetího Warcraftu či střílečky XIII taky nedopadly moc dobře).

Jenže ona ta nostalgie je fakt strašná svině

Série Gothic je bezkonkurenčně jedna z mých neoblíbenějších RPG sérií vůbec. Zbožňuju, jak hra ztvárnila živoucí město, jak vývojáři dokázali dát dohromady fungující ekosystém. S láskou vzpomínám na postup městskou hierarchií a nutnost se někam společensky zařadit, abych se dostal v příběhu dál. Líbilo se mi, že všechny dialogy byly poctivě nadabované, že se seriózní questy střídaly s těmi odlehčenějšími, že měl soubojový systém grády. Obzvlášť Gothic 2 si zaslouží veškerý potlesk a respekt.

ALE TY VOLE, úplně jsem zapomněl na to, jak moc špatné bylo ovládání. Práce s inventářem. Bugy, glitche. To všechno bylo na kastraci, což vývojáři z Piranha Bytes ví moc dobře a „sami se mi zpětně omlouvali“ za designové a technické přešlapy během jedné z novinářských prezentací. Jestli existuje na světě někdo, kdo má potřebu obhajovat roztodivné kombinace kláves, je magor. Jakkoliv Gothic miluju, tohle se na hře opravdu nepovedlo.

Ale jo, totální remake by možná nebyl tak špatný.

A můj oblíbený The Elder Scrolls III: Morrowind na tom není o moc lépe. Opět, na Vvardenfell nedám dopustit, ten ponurý a popelem zasypaný svět mě ve své době oslnil natolik, že jsem se do něj schoval na celý rok. Neustále jsem objevoval nová a nová místa, experimentoval s modifikacemi, hltal veškeré poznámky o tajemných Dwemerech a snažil se dopátrat jejich osudu. ALE KUA, nechci se zase prát s tím šíleným ovládáním nebo miniaturními hitboxy cliff racerů, zřejmě nejotravnějších potvor z celého univerza The Elder Scrolls. A fuj, inventář byl taky dobrý mordor. Hra zestárla tak moc, že se přes její kostrbatost už nedokážu přenést. Sorry.

U World of Wacraft Classic bych se taky nepopasoval se spoustou problémů. Zvykl jsem si na lítání lokacemi, na nižší cenovku mountů a jednodušší hledání party do dungeonů. Jakkoliv jsem v mnoha ohledech taky beznadějný nostalgik, chápu, že se hry posouvají a málokdy bezdůvodně. V mládí (ble, teď zním jako stařec) jsem navíc měl mnohem vyšší práh bolesti – nevadilo mi, že se hra seká, buguje, padá, načítá milion let a kdovíco ještě. Silně pochybuju, že jsem jako náctiletý dokázal rozeznat dobrý dialog, špatný design map nebo ocenit kulturní reference, pokud jsem si jich vůbec všiml. Bylo mi to fuk, měl jsem radost, že můžu na chvilku hltat veškeré dění na monitoru.

Vzpomínejme na staré časy, těšme se ze současnosti

A víte co? Takto je to naprosto v pořádku. Chci s nadšením sledovat dění okolo remaků, tleskat, když v recenzích posbírají skvělá hodnocení, a bavit se s lidmi, jak rádi vzpomínají na původní verze. Věřím, že se Diablo 2: Ressurected i The Burning Crusade Classic povedou. Vzpomínky na ně mi ale bohatě stačí. Her je dnes tolik, že už ani nevím, kolik titulů mám na Steamu a dalších herních klientech. Do toho jsem stále nezrušil PS+ ani Xbox Game Pass, což v praxi znamená přístup do obrovského katalogu fantastických her.

A každou chvíli vycházejí další a další skvělé tituly, stačí jen hledat. Proto mi dává smysl se věnovat novým kouskům, prožívat neslyšené příběhy a objevovat neviděné světy, třebaže s vědomím, že u nich nezažiju stejnou euforii jako u mých nejoblíbenějších her ze základky a střední. Víc bych litoval toho, kdybych hraním staré (nebo staronové) hry přišel o zcela nový zážitek. A kdo ví, jestli bych si při hraní remaků naopak nezkazil v hlavě archivované dojmy.

Komentář zakončím poněkud pokrytecky. Občas mě ta nostalgie přeci jen přepere. Proto se vracím k Heroes of Might and Magic 3 nebo ke skirmishi v Age of Empires 2. Vím, že času není hodně a neprozkoumaných her je naopak až příliš, ale titulům, které nestárnou, milerád věnuji jednu nebo dvě hodinky svého života. Někdy mi k duševní pohodě stačí i soundtrack…

Autor:
Už několik let šéfuju herním webům, což je důvod, proč mi padají vlasy a trpím nespavostí. Ale možná je to tím, že se věnuji i politickému zpravodajství. Jsem Vietnamec z rodné Hané, ale mám radši Japonsko. Proto jsem tam na chvilku utekl.

Napiš komentář