Preview: Žádná revoluce, zato prvotřídní zábava. Monster Hunter: World – Iceborne ukazuje své drápy

Ještě donedávna byla série Monster Hunter spíše kuriózní japonskou rubačkou velkých monster (ještě většími meči), než na aktuální konzole a později i PC dorazilo nejnovější pokračování s podtitulem World a dokořán otevřelo své brány západním hráčům. Výsledek? Přes dvanáct milionů prodaných kopií, desítky ocenění a aktuálně také nejlépe se prodávající hra z portfolia Capcomu. O úspěchu Monster Hunter: World lze pochybovat jen těžko, což vedlo nejen k produkci filmové adaptace (od které ale radši dáváme ruce pryč), ale především vývoji macaté expanze. Jak se podařila PS4 beta mrazivého přídavku Iceborne?

Než se pustím do hlubších analýz, je na místě upozornit, že aktuálně stále probíhá druhá vlna betatestování na PS4. Veteráni i novopečení lovci se tak pustit do porcování přerostlých monster až do pondělního dopoledne. Podmínky? Vlastně téměř žádné, nemusíte vlastnit základní hru (a oproti minulému týdnu ani PS Plus) a samotná beta vám ani neukradne tolik místa na disku. Přitom obsahu k ochutnání servíruje požehnaně.

Beta nabízí celkem trojici misí o různých obtížnostech, každou s vlastní lovenou potvorou. Vývojáři mysleli na úplné nováčky na každém kroku, ze všech stran tak opět vyskakují všelijaké tutoriály, jak si naostřit přerostlý žabikuch, nasadit kamufláž či rozložit přenosný gril na opékání ulovených oblud. Beta zpřístupnila také všechny typy zbraní i tréninkovou lokaci, na servis pro nově příchozí či zapomnětlivce si tedy nedá moc stěžovat.

Na úplné monsterhunterské panice čeká úvodní prales ze základní hry, na které se prohání starý dobrý (a lehoučký) Jargas, masivní žlutý ještěr se zdravým apetítem. Stáhnout ho z kůže je poměrně triviální a rychlá záležitost i pro nováčky, celkově tak slouží první mise jako tréninkové hřiště, kde si můžete osahat prakticky cokoliv hezky v praxi. To je rozhodně na místě, protože zbylé dvě potvory jsou mnohonásobně drsnější.

Další kroky vás zavedou do Hoarfrost Reach, zbrusu nové mrazivé oblasti plné roztodivné fauny a flóry. Nebýt dvacetiminutového limitu na ulovení monstra, asi bych si vyhradil více času na kochání. Bylo na co se dívat – zasněžené mítinky s huňatými stády Popoů střídají ledové jeskyně, skalnaté arény i horké prameny. Sněhová nadílka ovšem není jen na okrasu a pomalu ukrajuje lovcům výdrž, pokud do sebe nenaklopí horký lektvar nebo nevlezou do zmíněného pramene.

Banbaro dal trošku zabrat, s trochou cviku se dá ale bez problémů usólovat

Ale konec kochání. Krátce po vstupu do Hoarfrost Reach jsem dostal za úkol ulovit Banbara, zcela novou potvoru v rámci série. A dal mi docela zabrat – tenhle mix soba a středně nasr*ného T-rexe rozhazoval svými masivními rohy všude kolem sebe. Dokázal s nimi zvednout i obrovský šutr a hodit mi ho mezi oči, když si náhodou všiml, že se od něj snažím vzdálit a nabrousit zbraně. Když se bojovalo v jeskyni, mlácením rohů o zem zase seslal dolů několik neméně velkých rampouchů. Některé útoky nešly ani vykrýt štítem, což byl důvod, proč po mně jednou zbyla jen rudá kaše. Přes to všechno není souboj kdovíjak složitý, alespoň ne pro defenzívnější třídy.

Navrátivší ještěr Tigrex, kterého veteráni budou znát z předchozích dílů, je ovšem jiné kafe. Vlastně toho moc neumí – kromě zraňujícího řevu v pozdějších fázích boje nemá žádné zákeřné speciální útoky ani nezpůsobuje otravu či jiné stavy. Namísto toho je pekelně rychlý, hbitý a silný, to mu k rozsápání protivníků bohatě stačí. Ani zde mi před některými jeho výpady nepomohlo zbabělé schovávaní se za štítem. V sólo režimu jsem ho dal až napočtvrté – dvakrát mě rozsekal na krvavé suši, jednou vypršel dvacetiminutový limit.

Netřeba snad dodávat, že s posilami šlo všechno hned lépe. Jako vždy s každým dalším připojeným hráčem jsou potvory krapet tužší a rozdávají větší facky. Je to ale zanedbatelná daň za pomocnou ruku, která může dočasně odlákat Tigrexe, zatímco si bokem lížete rány a připravujete pasti a jedy. Občas se do mely připletou i další monstra jako výše zmíněný Banbaro či Beotodus, úhořovité monstrum a blízký příbuzný Jyuratoda a Lavasiotha ze základní hry. Jejich nečekaná účast na lovu může bitvu značně zjednodušit (pokud začnou hryzat vaši kořist) nebo naopak výrazně zkomplikovat (pokud začnou hryzat vás).

This slideshow requires JavaScript.

Nové suroviny a rostliny na lektvary asi nikoho nepřekvapí, vystřelovací hák jako povinná součást výbavy už ano. Díky ní není problém se přitáhnout k potvoře a narýsovat jí na čelo nové řezné rány. Střelce, kteří si monstra snaží držet odstup, tahle pomůcka asi neoslní, naopak pomalé třídy s obrovskými kladivy nebo masivními obouručáky už dlouho potřebovaly způsob, jak se okamžitě dostat ke hbitým obludám. Nové typy zbraní v Iceborne nečekejte, na druhou stranu ke všem dosavadním přibyla nová komba i rozšířené technologické stromy. Grinding zubů, pařátů, kostí a dalších trofejí monster tedy pokračuje.

Co se týče nových mechanik, expanze zpřístupnila tzv. tailridery, ochočená menší monstra, která slouží jako minitaxíky. Stačí vybrat místo na mapě a poslušně vás tam dopraví, případně se pokusí vystopovat lovenou potvoru. Přímo je ovládat nemůžete, během cesty se ale na jejich zádech můžete připravovat na nadcházející lov či sbírat rostliny i stopy, na které cestou narazíte. Jde o skvělou pomůcku pro lenochy i věčně umírající lovce, kteří se po rozsápání potřebují dostat co nejrychleji zpět ke svému týmu či monstru. Jako já.

Oproti betám Monster Hunter: World tentokrát všechno proběhlo bez kiksů a neustálého odpojování parťáků. Vlastně během testování na mě nevykoukla žádná chybová hláška nebo sebemenší bug. Ani na připojování dalších členů týmu se nemuselo čekat věčnost. Možná bych ocenil možnost přeskočit některé tutoriálové sekce (progress se totiž po vypnutí hry neukládá), celkově ale technickou stránku v Capcomu zmákli na výbornou.

Monster Hunter World: Iceborne nepřináší žádnou revoluci. Popravdě ji hra ani nepotřebuje. Prozatím to vypadá, že obsahu bude dostatek, aby si expanze obhájila svou existenci, a samotný lov monster – ať už sólo či ve skupině – je stále skvělá a adrenalinová zábava. Pokud přežiju nedělní vedra, ještě se do toho digitálního chládku na hodinku dvě vrátím.

Autor:
Už několik let šéfuju herním webům, což je důvod, proč mi padají vlasy a trpím nespavostí. Ale možná je to tím, že se věnuji i politickému zpravodajství. Nebo tím, že se stále ženu za magisterským titulem a do toho se snažím naučit japonsky...

Napsat komentář