Pravěk. Mechaničtí dinosauři. Nezkrotná příroda. Luky. Neohrožená zrzka. Když se tohle všechno ukázalo v prvním traileru Horizon Zero Dawn , hráči zákonitě očekávali pecku. A ta se v roce dostavila, čehož jsme já (Ondra) a kolega David živoucími důkazy. Jsme fanboyové, jak se patří. Nyní se Aloyino dobrodružství řítí na PC, což je ideální příležitost zavzpomínat, proč je Horizon tak skvělý a proč by si ho měl zahrát každý, kdo má ruce, oči a vhodné železo.
Ondra Pešek: Je to o objevování
Horizon Zero Dawn je kvalitní hrou po všech stránkách. Má krásnou grafiku, zajímavý soubojový systém i povedený otevřený svět. Čím mě ale dostal výtvor Guerilla Games nejvíc, byl příběh, lore a celková tajemnost. Horizon představil úplně nový svět, který vznikl od podlahy v amsterdamských kancelářích Guerilly a fungoval na vlastních pravidlech.
Celý koncept by se snadno v rukou jiných autorů mohl zvrhnout v nějakou variaci na Far Cry 3: Blood Dragon. Horizon ovšem míchal kulturu lovců a sběračů, raný středověk, dinosaury a sci-fi, aniž by působil jako výtvor na drogovém tripu, ačkoliv pochybuji, že na jednom nevznikl. Přeci jen Amsterdam. Právě tento netradiční mix, citlivost a střízlivost, s jakou byl zpracovaný, dělal ze Zero Dawn herní unikát.
Moderní svět, který si příroda brala nazpátek, jsme už přitom viděli, a nemuseli jsme hledat daleko. Na rozdíl od The Last of Us se ale Horizon vyhýbal klišé, jakým zombící bezpochyby byli a stále jsou. Že se hra nakonec taky odehrávala na území USA, ale hráč vůbec nemusel zaregistrovat, pokud nedával pozor. Zero Dawn servíroval jistá vodítka, ta byla ale tak akorát ukrytá, aby si jich nepozorní jedinci nevšimli. A že takových bylo.
Pro zvědavé hráče šlo ovšem o skvělé žrádlo. Horizon byl první hrou, v níž jsem vysbíral všechny bodíky na mapě jenom proto, abych se dozvěděl víc. Autoři mě k tomu dokázali dokonale navnadit. Celá struktura otevřeného světa byla zasvěcena odkrývání tajemství. Dozvídal se o starém světě, strojích a osobních příbězích lidí, kteří je stvořili.
Největší a nejpodstatnější část se ale hráči dozvěděli – jak jinak – v hlavním příběhu. Vysvětlení, proč Aloyin svět vypadal tak, jak vypadal, bylo nádherně logické, a po všem, čím si během hry člověk prošel, i dost uspokojivé. Zároveň šlo o povedené rýpnutí do současné pozice lidské společnosti ve vztahu k tomu kulatému vesmírnému tělesu, po kterém chodí.
Celý tento ekosystém by ale nefungoval, kdyby byla Aloy odlišnou hrdinkou. Podobně jako u Ghost of Tsushima se zde autorům povedlo vytvořit takovou hlavní postavu, s níž hráč souzněl. Na začátku hry se dostal do kůže vyhnankyně, která neměla přístup ani k tomu málu, co o světě okolo věděl zbytek jejího kmene. Byla tedy ve stejné pozici jako hráč. Když se pak Aloy vydala na svou výpravu, neustále objevovala nové věci, stejně jako já. Aloyina cesta byla zároveň cestou samotného hráče.
Tomu zásadně pomohl i klasický Sony marketing, který v trailerech ukázal jen záběry z úplného začátku hry, a o existenci jiných kmenů nebo lokací nedal ani tušit. Když jsem pak po pár hodinách dorazil do dosud tajeného Meridianu, člověk si nemohl být vůbec jistý, co ho čekalo ve zbytku hry. A že to byl velký zbytek.
Horizon Zero Dawn jsem dohrál dávno před tím, než vyšel nějaký Death Stranding nebo The Last of Us. I přesto ale zůstává mou nejoblíbenější PS4 exkluzivitou s Ghost of Tsushima v těsném závěsu. Co ty na to, Neile?
David Řasa: Jak mě Guerrilla Games naučili hrát
Než jsem dohrál Horizon, považoval jsem u singleplayeru za nejdůležitější esenci hraní příběh. Dokázal jsem odpustit mizernému gameplayi leccos, jen když mi servíroval strhující vyprávění či dobře napsané dialogy, a já se klidně proklikával hrou od jedné cutscény k druhé.
Horizon všechno změnil. Člověk věděl už od prvních trailerů s robotickým T-Rexem mířícím lasery na křehkou zrzuli s lukem, že něco takového tu ještě nebylo. Horizon nepřinesl revoluci v soubojích, jako přinesly třeba souls hry od FromSoftware, a nebude mít ani tolik skalních fanoušků. V rámci mainstream her, dostupných širší veřejnosti, šlo ale o nejlepší kombinaci výzvy, adrenalinu, vizuálních orgií a satisfakce, kterou jsem kdy z bojování měl.
Nutno říct, že tyto zážitky si nevychutnáte na normální obtížnost. Horizon jsem rozehrál necelý rok po pokoření třetího Zaklínače a už ten mě naučil užít si takto komplexní hru na vyšší obtížnost. Nestačilo najednou jen metat kotrmelce a mačkat tlačítka bez ladu a skladu, ale protivníky studovat a posílit se před soubojem lektvarem či vyměnit zbroj v inventáři za vhodnější výbavu.
Horizon nabízel opravdu slušnou paletu zbraní a udělátek s různými podpůrnými efekty, které obrovská monstra na chvíli znehybněla, zatarasila cestu nebo jinak znemožnila, aby vás ve vteřině roztrhala hubou plnou motorových pil. Půlden jsem dokázal strávit snahou ulovit prvního Thunderjawa, který byl úplně mimo mou úroveň, vybavení a aktuální questovou linii. A šlo to. Kdo si rád sám určuje výzvy, našel v otevřeném světě Horizonu zalíbení.
V druhé půlce hry, kdy jsem od experimentování přešel k osvědčeným postupům, ztratil combat něco na své původní výzvě, ale zase se fantasticky nakopl příběh. Ze začátku jsem si samozřejmě užíval roli vyděděnce, zkoumal zvyky kmenů v ruinách staré civilizace a propojení primitivních kultur s tou vší kráčející technikou kolem. Ale oproti zmíněnému Zaklínači byl svět plochý na přímce dobro a zlo a sympatická Aloy s tím svými rozhodnutími nemohla nic moc dělat.
Zhruba od půlky hry přišla červená pilulka, která vystřelila zápletku do další dimenze. Říkat cokoliv dalšího by hraničilo se spoilery, ale můžu prozradit, že všechny ty mechanické potvory s kanóny vystřelujícími elektřinu nebo plameny mají ve světě své logické místo. Jo, i ta nesmrtelná žirafa s diskem místo hlavy. I přes pár naivních a hluchých míst má Horizon jeden z nejsilnějších příběhů, ve kterém si přijdou na své milovníci nejzašmodrchanějších twistů i ti, jež si po závěrečných titulcích rádi odnesou nějaké to poselství.
Co pak vydrželo celou hru, byl skvělý vizuál přírody i high-tech dungeonů, nejoriginálnější design nepřátel, co kdy všechny obrazovky a monitory světa měly tu čest zobrazit, a sama Aloy, která je fungujícím prototypem ženské hrdinky pro tohle století. Snad se mi v tomhle krátkém nostalgickém zvolání podařilo shrnout, že Horizon Zero Dawn je to nejlepší, co si dnes můžete zahrát.
