Tituly s otevřeným světem jsou již více jak dekádu stálicí ve světě videoher. Jejich rozlehlost a komplexnost jsou úzce svázány s aktuálním výkonem hardwaru, proto často bývají výkladní skříní každé nové generace konzolí. Uvařte si čaj a připojte se na naši krátkou tour evolucí open-worldů.
V průběhu svého dlouhého se některé tituly z této škatulky inspirovaly již existujícími počiny, zatímco jiné naopak přišly s výraznou novinkou, která posunula hranice videoher s otevřeným světem o notný kus dopředu. Nebudeme zde mluvit o všech hrách – než byste dočetli článek do konce, dosáhli byste penzijního věku – ale zaměříme se jen na ty, které něčím přispěly do současné podoby otevřených světů.
Ohlédněme se tedy do historie a podívejme se detailněji na tyto milníky – kdo všechno přinesl ty nutné součástky, které dnes formují světy, nad nimiž tolik žasneme?
Jablečné počátky
Rozhodně to nebylo tak, že by se v roce 1991 zničehonic objevilo GTA s násilným řáděním v otevřeném městě. První tituly, které lze považovat za open-world, se datují ještě o více jak dekádu dříve. A asi vás nepřekvapí, že šlo o RPG.
Roku 1981 totiž americký vývojář Richard Garriott přišel s titulem Ultima: The First Age of Darkness pro Apple II. První díl série, o níž jste už pravděpodobně někdy slyšeli, byl jednou z prvních RPG her pro osobní počítače. Hráč mohl z ptačího pohledu prozkoumávat středověké město mixnuté se sci-fi prvky, procházet dungeony, plnit questy a průběžně levelovat.
V roce 1986 se hra dočkala kompletního přeprogramování a rozšíření na další platformy jako Atari, Commodore 64 a o rok později i na DOS. V průběhu let se Ultima dočkala osmi pokračování a několika spin-offů – v letech 2013 a 2014 jste mohli hrát free-to-play titul Ultima Forever: Quest for the Avatar. V Japonsku se i díky konzolovým portům na NES stala velmi populární a dočkala se manga a anime zpracování.
Značku Ultima si stále drží EA, zda se však někdy dočkáme oživení, je v tuto chvíli ve hvězdách. Vloni nicméně vyšlo MMORPG Shroud of Avatar: Forsaken Virtues, v němž hráči viděli duchovní pokračování Garriottovy franšízy (byť nebyla úplně nejlépe přijata).
Studio OtherSide Entertainment kolem legendárního Warrena Spectora navíc nedávno vydalo hru Underworld Ascendant, přímé pokračování série Ultima Underworld. I obě tyto hry však obdržely pouze průměrná hodnocení.
Před nádechem divočiny
O Ultimě jste už nejspíš někde slyšeli, The Legend of Zelda už ale znát musíte. Tato japonská stálice má velký podíl na existenci her s otevřeným světem, neboť se podle IGN jedná o „první opravdu dobrou hru založenou na prozkoumávání“.
Lidé Zeldu milovali. Nintendo prodalo 6,5 milionu kopií prvního dílu a pokračování tak bylo nasnadě. A úspěch zatím posledního příspěvku do Linkovy série, Breath of the Wild, ukazuje, že ji milují doposud.
Nástup 3D
S devadesátými léty přicházejí na pole open-world her první pokusy s trojrozměrnou grafikou. Nenápadným průkopníkem byl v tomto směru titul s jednoduchým názvem Hunter, jenž se objevil roku 1991 na Amize a později na Atari ST.
Hráč mohl v otevřeném světě ovládat vojáka, který uměl nejen chodit a střílet, ale také plavat, jezdit v autech, tancích nebo na kole. K dispozici měl i pestrý arzenál, sahající od základní pistole po časované výbušniny.
Otevřený svět obsahoval mnoho budov, přičemž do většiny z nich bylo možné vstoupit a prozkoumat je. Natrefit bylo možné nejen na nepřátelské vojáky, ale i na jiné postavy, které hráč mohl dokonce uplatit výměnou za informace. Ve hře si vyskytovala i zvěř v podobě racků, krav a žraloků. Revoluční byla i umělá inteligence nepřátel. Nepřátelé vás kromě střílení nazpátek dokázali pronásledovat ve vozidlech a používat naváděné rakety.
Hunter si vedl v recenzích skvěle, jen samotná výměra světa prý byla malá. Pokračování se přesto nedočkal a byl úspěšně zapomenut. Byl ovšem jasnou předzvěstí příchodu hry v podobě Grand Theft Auto, již zmíněného Far Cry a podobných akčních sandboxů.
It’s a me, Mario!
Mario je všude. Že ale pomáhal tvořit open-world žánr, už ale tak samozřejmé není. V roce 1996 Nintendo vydalo titul s názvem Super Mario 64, který nejenže byl prvním zpracováním italského instalatéra ve 3D, ale zároveň byl první hrou, která kombinovala otevřený svět s tehdy revoluční kamerou a pohybem ovládanými analogovou páčkou.
Hráč mohl prozkoumávat na tu dobu rozlehlé prostory hradu princezny Peach ve všech třech dimenzích, což bylo v polovině devadesátých let nevídané. Také díky grafice, která byla tehdy velmi neobvykle „opravdu 3D“ (na rozdíl od prvního DOOMa), je Mario 64 považován za jednu z nejrevolučnějších videoher všech dob.
Ve víru velkoměsta
„Gétéáčko“ možná žánr open-world her nevynalezlo, zcela bezpochyby se ale výrazně podílelo na jeho současné podobě. První díl dorazil na pulty obchodů koncem devadesátých let a autoři, tehdy ještě pod názvem DMA Design, si hned na začátek naházeli klacky pod nohy.
Hra byla totiž na tehdejší poměr nadměrně násilná a úřady ve Velké Británii, Německu a Francii silně zvažovaly její zákaz. Nakonec se tak nestalo a hra se mohla prodávat. A že se prodávala hodně.
Hráči mohli svévolně jezdit mnoha druhy vozidel skrze otevřené město, plnit mise, beztrestně zabíjet jak nepřátele, tak následně policisty. A omylem či naschvál z nudy i nevinné. To se hráčům moc líbilo, a neudělat pokračování by bylo ze strany Rockstaru čirým bláznovstvím.
Pravá revoluce ale přišla až v roce 2003. Tehdy Rockstar vypustil do světa Grand Theft Auto 3, jež vzalo formuli prvních dvou top-down dílů, přihodilo pro sérii tolik typické minihry, měnící se denní dobu a hlavně plné 3D, což dalo městskému sandboxu úplně nový… inu, rozměr. S GTA 3 uhodili v Rockstaru hřebík na hlavičku a nastavená formule se v sérii GTA – a v lehce pozměněné podobě i v Red Dead Redemption – objevuje doposud.
Městská otevřená akce se samozřejmě neudržela jen za zdmi amerických vývojářů. Rockstarem nastavenou formuli se snažilo replikovat mnoho ostatních týmů, kdy mezi ty úspěšnější můžeme zařadit Watch Dogs od Ubisoftu nebo lehce pozapomenutý poklad Sleeping Dogs od dnes již zaniklých United Front Games, respektive vydavatele Square Enix.
Život ve dne v noci
Postavy s denním režimem, jiná podoba světa ve dne než v noci… To jsou prvky, kterými se dnešní vývojáři rádi ohánějí jako něčím moderním. A pro mainstreamového hráče to tak je. Hratelnost v otevřeném světě, měnící se na základě denní doby, ale přinesl už v roce 1999 titul Shenmue.
První díl této nyní již zremasterované edice byl ve své době nejnákladnější hrou na trhu. Přinesl některé dosud neviděné prvky, díky nimž jej vývojáři ze Segy velkolepě zařazovali do zcela nového žánru. Říkali mu FREE, což je zkratka pro Full Interactive Eyes Entertaiment.
Kromě onoho časového rozvrhu, podle nějž se řídily veškeré postavy ve hře od řidičů autobusů po provozovatele pačinko automatů, hra poprvé přišla i s quick-time eventy. Ano, zběsilé mačkání náhodných tlačítek vymysleli Japonci v devadesátých letech.
Shenmue bylo přijato jako nedokonalá, avšak rozhodně revoluční hra. IGN ve své recenzi říká, že je to „herní zážitek, který nesmí minout rekreačního ani náruživého hráče“. Aktuálně je na spadnutí vydání třetího, komunitou financovaného dílu.
O věžích a pírkách
Na Ubisoft jsme již narazili u městských sandboxů, tento francouzský gigant však jednou přinesl i svěží vítr do plachet. A to roku 2007. Tehdy vyšel očekávaný první díl stále populární série Assassin’s Creed. Vývojáři z Montrealu se tehdy rozhodli zaplnit otevřený svět sběratelskými předměty jako pírky či vlaječkami, které se odhalovaly pomocí tzv. synchronizace na vysokých věžích.
Tento recept, ač nikterak geniální, se postupně přenesl nejen do ostatních franšíz Ubisoftu od Far Cry až po Ghost Recon, ale i mimo brány francouzského vydavatele. Věže se objevily i v zombie mlátičce Dying Light nebo již zmíněné poslední Zeldě.
A ačkoliv tento koncept tak nějak vyčpěl a i sám Ubisoft od něj v posledních letech upustil, stále se nachází na pomyslné paletě při tvoření otevřených světů, jak nám dokládá úspěšný letošní PS4 Spider-Man nebo State of Decay 2.
Chwala, Wiedzmin!
Je v podstatě nemožné psát v roce 2018 článek o open-world hrách a nezmínit Zaklínače 3. Třetí a zatím největší počin polských borců z CD Projekt RED se stal obrovským hitem celosvětově a seznámil zaoceánské hráče s ne tak známou značkou, ač i druhý díl měl na kontě nemalou americkou základnu pařanů. Divoký hon se však stal jejich novou RPG modlou.
Velkou měrou se na tom podílelo i dosud neviděné pojetí vedlejších úkolů. Ty najednou nebyly rutinní záležitostí, které člověk dělal čistě jen pro ty zkušenosti, ale i proto, že se jednalo o zajímavé příběhy se skvěle napsanými postavami a zvraty. Už ne tak zábavnou, přesto z nějakého důvodu herními vývojáři (ano, koukám se na vás, Ubisofte) oblíbenou součástí open-world hratelnosti, se staly otazníky na mapě.
Byla to právě tato formule, tedy kvalitní příběhové sidequesty a otazníky, co se stalo novým standardem moderního open-worldu a inspirovalo mnohé další AAA tituly, podobně jako tomu bylo před více než dekádou GTA 3.
Inspirací Zaklínačem 3 na dálku čpěly PS4 hitovka Horizon Zero Dawn a v témže roce vydaný poloreboot série Assassin’s Creed, tedy egyptský díl Origins a následně řecký Odyssey. Žádné z těchto her se však polský recept nepovedlo opsat dokonale, stejně jako tomu je u městských gétéáčkoidních sandboxů.
Kam kráčíte, otevřené světy?
V předchozích asi 1600 slovech jsme shrnuli tituly, které utvářely podobu otevřených světů ať už v hlubší či nedávné minulosti. Co ale bude oním dalším krokem kupředu? Kdo posune open-world podobně, jako to naposledy udělal Zaklínač 3?
Red Dead Redemption 2, do něhož mnozí vkládali takové naděje, uchvátil svět neuvěřitelným množstvím detailů a dojmem, že je opravdu živoucí. Tomu se jistě budou chtít mnohé vývojářské týmy přizpůsobit, ale jen málokdo má k dispozici takový rozpočet a tolik času na vývoj jednoho titulu jako rockové hvězdy herního byznysu.
Co se oné hratelnostní open-world formule týká, nepřináší RDR 2 ovšem žádné velké, revoluční novinky, a ač si to mnoho hráčů nejspíš nechce přiznat, tak pod jeho kapotou pořád najdete ono staré GTA 3… Budeme si proto nejspíš muset počkat, jestli s něčím zásadně převratným přijde Cyberpunk 2077. Žádný jiný oznámený open-world titul totiž nemá tak velké ambice jako právě očekávaný magnum opus polských CD Projekt RED.
