Majitelem PS4 jsem už přes rok. K jedné z vlajkových lodí konzole od Sony, sérii Uncharted, jsem se dostal až před měsícem během vánočních svátků. Byl to podivný zážitek.
Uncharted, slovutná série od vychvalovaného studia Naughty Dog (i když v naší redakci se názory na něj různí). Když jsem klikal na tlačítko „Zakoupit“ u položky Uncharted: Nathan Drake Collection, sliboval jsem si desítky hodin té nejkvalitnější zábavy.
Rok 2007 byl plný kvalitních a dnes už legendárních titulů, které stále odolávají zubu času. Call of Duty 4: Modern Warfare, první Crysis a Assassin’s Creed… Na konzoli PlayStation 3 tehdy také (se zničeným chrámem za zády) vtrhl Nathan Drake. O necelých osm let později se pak tahle videoherní obdoba Indiana Jonese podívala i na současnou generaci konzolí v remasterované podobě. Bohužel jen remasterované.
Když jsem totiž hláškujícího dobrodruha dostal do ruky, mé počáteční nadšení začalo opadávat. Hra nevypadala na pohled špatně – Bluepoint Games udělali, co jim bylo zadáno, a to dobře. Hratelnost ale zůstala nezměněna, protože proč taky ne, vždyť herní náplň se nezměnila ani pro poslední díl z roku 2017. Problém tu ale vězí v detailech, ne ve formě.
Začněme souboji. Uncharted je prachsprostý cover-shooter, a na tom není nic špatného, když to funguje. Tady ale dost často ne. „Taktické“ kotrmelce, kterými se Nathan vrhá do krytu nebo vyhýbá palbě nepřátelských sniperů, jsou ztuhlé jak klouby padesátníka po ránu. Často se ani ke krytu po jejich provedení nepřitiskne, protože jste to udělali pod špatným úhlem ke zdi. Zbraně znějí jako airsoftky (i když tímhle CoD 4 trpí také), a když zasáhnete nepřítele, začne dělat takové pohyby, že by se dal splést s nezletilým na party pod vlivem extáze.
Když střelba a výbuchy utichnou, nastane čas na prozkoumávání starobylých staveb a řešení hádanek. Oboje zahrnuje hodně šplhání na věci, což by mi nevadilo, Assassin’s Creed je pořád v mém srdci i přes nedávnou kudlu do zad od Ubi Québec. Ono lezení je tu ale často až nepříjemné. Animace jsou stejně jako u kotoulu ztuhlé, šplhací obdobou vánoční reklamy na Lidl je tu ale kamera.
Jelikož se hra snaží být filmovým zážitkem, neviditelná třetí osoba často změní úhel pohledu, aby zabrala nějakou velkolepou propast nebo stavbu. Tím vám ale zároveň rozhodí perspektivu, takže najednou ztratíte odhad, kam Nathan skočí. Nedobrovolné prozkoumání hloubky dané propasti je pak okamžité a DualShock trpí.
Ony výhledy, které vám mají tyto umělecké záběry zajistit, navíc často za mnoho nestojí. Level design prvního Uncharted je překvapivě fádní a jihoamerická džungle zoufale postrádá atmosféru, ač se brilantní soundtrack Grega Edmondsona snaží, seč může.
Tak aspoň ten příběh, říkal jsem si. Bohužel ani na této frontě mě Drake’s Fortune nepřesvědčilo. Postavy tu až na Elenu postrádají jakýkoliv vývoj charakteru a hlavní záporák je tak nevýrazný, že jsem si ho teď musel vygooglovat. Ani to hledání El Dorada mě nijak nevtáhlo, jakkoliv mám látku starobylé jihoamerické kultury rád. Za všechno stejně vždycky můžou náckové.
Jak příběh neeskaluje, tak se hratelnost snaží odvést práci za něj. Před hlaveň vám hází čím dál víc nepřátel čím dál častěji, až je to zdlouhavé. Finální bossfight je pak totálním výsměchem. Nejdřív se musíte probít několika vlnami poskoků, abyste pak do té doby nezranitelného Navarra zneškodnili správně načasovaným stisknutím dvou tlačítek. Duh.
Zklamán jsem vypnul PlayStation, abych další den zapnul druhý díl. Slyšel jsem, že má být lepší, a přece nedohraji jednom jednu třetinu toho, co jsem si koupil. Zas tak hrozná jednička nebyla, jen zoufale průměrná.
Už podruhé v téhle sérii jsem byl silně překvapen. Tentokrát ale mile. Výhledy jsou najednou mnohem velkolepější a kamerové úhly rozumné. Veškeré animace za dva roky od vydání jedničky nabraly na plynulosti, i krycí systém funguje mnohem lépe. Přibyl jednoduchý, ale relativně funkční stealth. Zbraně znějí realističtěji a nepřátelé dokonce normálně reagují na zásahy. Jo, a díky bohu za to, že je tu střídání akce a klidnějších pasáží lépe rozvržené.
Přestože všechno funguje lépe a hra je mnohem zábavnější, náplňově se nic nezměnilo. Nějak tedy nerozumím tomu, proč autoři remasteru nevzali značně vylepšené mechaniky ze dvojky a nehodili je do prvního dílu.
Nežasl jsem ale jenom z hlediska gameplaye. I příběh jako kdyby jel na steroidech. Nathanovy hlášky jsou vtipnější a mužské srdce zaplesá – Chloe je mnohem větší kost než Elena (i když teď víme, jak to nakonec dopadne). Absolutním vrcholem je pak Nathanovo zhroucení (postavy se ve dvojce kupodivu vyvíjejí). Hlášky „Mě už tak nebaví lézt na věci, do prdele!“ a „Všechno, na co sáhnu, poseru“ mě přesvědčily, že tahle série fakt má něco do sebe.
Jako kdyby si tvůrci uvědomili, co jedničce příběhově chybělo, a v Among Thieves o to víc šlápli na plyn. Možná to, že na Drakea tíha jeho činů dopadne až ve druhém díle, byl celou dobu tvůrčí záměr Amy Hennigové. Vzhledem k tomu, že pokračování před vydáním jedničky pravděpodobně nebylo úplně jisté, o tom ale spíše pochybuji.
Uncharted 2: Among Thieves je dokonalým příkladem toho, že hra se dá výrazně vylepšit i bez toho, abyste prováděli nějaké razantnější změny čehokoliv. Stačí vzít předchozí verzi, kterou máte, a vybrousit ji. Samozřejmě se to ale nedá dělat do nekonečna.
