Určitě tím všechny čtenáře překvapíme, ale nestíháme hrát všechno a někdy se stane, že se i ty největší pecky nedostanou na naše obrazovky. Jsme ale rozumná parta a rozhodli jsme se namísto vyhlášení nejlepších her za uplynulý rok zveřejnit naše vlastní tipy. Často se jedná i o outsidery z řad indie titulů, které sice nemají takové jméno jako jejich konkurence, ale zato nabízí jedinečné zážitky.
Jaké tři nejzajímavější hry z roku 2021 vás oslovily a doporučili byste je ostatním?
Patrik Dvořáček
Overboard!, Disco Elysium: The Final Cut, The Forgotten City
Vzhledem k tomu, že většina mých vyvolených tak nějak úplně nevyšla přesně v roce 2021, začnu s Overboard!. Jde o malebný kousek dostupný snad na všech platformách, od PlayStationů až po iPady s poměrně jednoduchou zápletkou: Jak zabít svého manžela a vyhnout se všem negativním následkům? Podobně jako v Outer Wilds, Deathloopu či The Forgotten City se hratelnost točí kolem časových smyček, i když počin od studia inkle pro ně nemá žádné vysvětlení kromě herní zábavy, na rozdíl od zmíněných titulů.
Druhým méně viditelným kouskem pro mě bylo The Forgotten City. Nejde o úplně čistokrevný počin loňského roku. Jak už gameplay videa či stejnojmenný mod pro Skyrim mohou napovědět, původně šlo o přídavek pro dnes již všudypřítomné RPG od Bethesdy. Hlavní postava je v obou iteracích vržena do římského města v dobách, kdy křesťané nebyli tou nejtolerovanější skupinou obyvatel.
Celá zápletka se točí kolem pradávné otázky, co to je vlastně hřích a jak ho definovat. A zatímco reálné filozofy za to při nejhorším čeká bolest hlavy, The Forgotten City za jediný prohřešek promění celé obyvatelstvo ve zlato a celý experiment začne znovu. Pokud se teda hráči nepodaří vrátit na začátek a celý loop zkusit znovu.
Abych alespoň na chvíli vybočil ze žánru her-točíčích-se-v-časovém-kruhu, mým posledním tipem je Disco Elysium: The Final Cut. Ano, původní Disco Elysium vyšlo už v roce 2019, ale loňský Final Cut sebou přinesl podstatná vylepšení a okamžitě se stal mou hrou roku. Kompletní a velmi kvalitní voice over, lepší výkon na všech platformách a v neposlední řadě nové questy pro všechny politické proudy v Disco Elysiu. Smotný rozbor, jak moc vlastně autoři podporují komunismus či plivou na fašismus a centrismus, je už ale na delší povídání.
A pokud ani toto krátké shrnutí není dostatečně přesvědčivé, hodnocení od Australské klasifikační rady snad bude dostatečně vypovídající. Prodej Disco Elysium u protinožců zakázala kvůli „zobrazení sexu, zneužívání drog nebo alkoholu, zločinu, krutosti a násilí, a také za předvedení hnusných nebo odporných jevů takovým způsobem, že urážejí standardy morálky, slušnosti a vhodnosti obecně přijímanými rozumnými dospělými“.
A na závěr si neodpustím malý podvod a doporučím ještě jedno DLC. Protože Outer Wilds (neplést si s Outer Worlds, RPG od Obsidian Entertainment) je nejlepší time-loopovou hrou, kterou skoro nikdo snad nehrál. A Outer Wilds: Echoes of the Eye jsou jen větším nášupem toho samého skvělého prozkoumávání malé vesmírné soustavy.
Ondřej Pešek
Resident Evil Village, Lake, Forza Horizon 5
Moc jsem toho letos neodehrál a ne všechno, co jsem dohrát stihl, stálo za zo. I přesto ale dokážu vybrat tři hry, které vřele doporučím. A ne, Microsoft mi neplatí.
Začnu od konce. Tento tip je vzhledem k mému nepříliš pěstovanému vztahu k indie hrám trochu neobyklý, nicméně Lake jsem si užil. Hra mě zaujala před časem už prvním trailerem, který dal vzpomenout na Death Stranding. V Kodžimově poslední hře jsem si velmi užíval doručování balíčků za doprovodu fajn hudby a skromný titul od holandských Gamious nabízí prakticky totéž. Jen tedy nehrajete za Normana Reeduse, ale Meredith, ajťačku po čtyřicítce, která se rozhodla vypomoct otci a vrací se do svého rodného oregonského městečka u jezera, aby si vyzkoušela povolání pošťačky.
Lake dohrajete za pár hodin a budete rádi. Hra totiž velmi umně simuluje každodenní rutinu maloměstské doručovatelky. Co by jinak byla nuda až úmorná, okořeňují zábavně různorodé místní figurky, kterým můžete tu a tam vypomoct s jejich problémem a dokonce se zamilovat. Meredith řeší i své vlastní problémy týkající se směřování jejího života, což mnohé hráče zřejmě rovněž donutí přemýšlet. Ideální. Plus tento nezávislý titul skloubil příběh a doručování mnohem lépe než věhlasný japonský vývojář a je to v Game Passu a…
Resident Evil Village byl prvním novým titulem, který jsem letos dokončil. Japonské hry se mi většinou do vkusu netrefují, ale u Village mě zaujal evropský setting a celková atmosféra. Dal jsem si proto nejprve v rámci Game Passu sedmičku, a jelikož mě velmi bavila, investoval jsem plnou cenu do Vesnice. A zábava to byla náramná. V době, kdy se do her cpou mikrotransakce nebo NFTs, byl staromilský přístup vývojářů z Capcomu k designu pohlazením po duši. Běhání po malém hubu, odemykání nových cestiček a zábavná střelba s tajemným příběhem hradu v Karpatech mě náramně bavilo. Kombinace toho s naprosto moderní prezentací (včetně skvěle zahraných postav) vyústila v mou hru roku.
K Forze Horizon 5 jsem přistupoval skepticky a pořád mám v plánu na ni napsat kritický článek. Když se ale objektivně podívám na pátý díl této závodní série jako samostatnou jednotku, pro běžného hráče těžko najdete v posledních letech lepší závodní hru. Zvlášť, když se ke hře pravidelně vracíte a plníte zábavné týdenní výzvy, které hezky míchají kartami kategorií a tratí. Jízdní model je vypiplaný, grafika přenádherná a aut nepřeberné množství. A to celé v rámci předplatného Game Pass Ultimate.
David Řasa
Deathloop, Psychonauts 2, The Artful Escape
Nehrál jsem RE8 a nehrál jsem Guardians of the Galaxy, ani Hitmana 3 a už vůbec ne Metroid Dread. Ale i tak si stojím za tím, že ničemu by se neměla věnovat větší pozornost než Deathloopu. Proč? Imersivní principy byly dosud většinou vazaly stealth her a na střelbu bez plížení hleděly skrz prsty. Deathloop tohle mění a milovníkům FPS cesty nabízí stejnou variabilitu postupů jako tichošlápkům. Co víc si přát než časovou smyčku v levelech, kde k cíli vedou desítky cest a jejich skvělý design nemáte šanci docenit na první dobrou?
Dishonored měl větší hřiště se zelenější trávou, ale pro mě osobně správná pravidla zápasu definoval až Deathloop a přinutil mě se vracet a zlepšovat se. Netrestal mě, když jsem si na chvíli dovolil odpočinout od perfekcionismu. Díky absenci „savu“ a „loadu“ jsem se musel víc snažit a improvizovat. A na ódy pro kulisy světa i atmosféru bych potřeboval samostatný článek. Jestli s tituly od Arkane ještě nemáte zkušenost, začněte nejdřív s Deathloopem, starší hry si pak možná užijete ještě víc. A jestli naopak čekáte na třetí Dishonored, máte ho před sebou.
Čím si mě nakonec druzí Psychonauti získali víc než It Takes Two, byla hloubka. Hra se zdánlivě schovává za infantilitu jen, aby tím maskovala svoji skutečnou citlivou povahu. Oproti výše jmenované sice nenabídne tak divokou hratelnost, ale o to víc překvapí postavami i důmyslností levelů. Recenze letošní platformové úrody nešetřili u jiných her s přirovnáním k Pixaru. Psychonauts 2 stojí ve skutečnosti kdesi nad tím. Nedojme k slzám a neokouzlí krásou, ale dokáže upřímně rozesmát, vyvolat sympatie i soucit a žonglovat s pocity, které se ve hře běžně neukážou.
Hry nemusí jen vyvolávat adrenalin nebo melancholii. The Artful Escape je příběhem cesty za snem navzdory očekáváním svého okolí. Vizuálně podmanivá, jen několikahodinová hříčka sice nenabídne hlubší gameplay než quick time adventury od Telltale, ale zato odmění tak silnými good vibes, že se chvěje celý vesmír. Dialogy jako kdyby sepsala optimistická verze Roye Battyho z původního Blade Runnera a soundtrack pocházel z jiné galaxie. Kdo by chtěl zazářit na mimozemských stagích a nekomplikovat si to složitým ovládáním, má jedinečnou možnost.
Viet Tran
Yakuza: Like a Dragon, Svoboda 1945, Impostor Factory
Na to, jak jsem byl po většinu roku zavalený prací a dalšími starostmi, se mi přeci jen podařilo zahrát několik povedených pecek. Z totálního mainstreamu ke mně nic moc nepromluvilo (snad vyjma next-genového Ghost of Tsushima), rozhodl jsem se proto vybrat trojici titulů, které jsem si jednak výsostně užil, jednak se jim nedostalo takové pozornosti, jakou by si v mých očích zasloužily.
Mým prvním vyvoleným roku 2021 je Yakuza: Like a Dragon. Coby fanda série jsem měl ze žánrové rošády trošku vítr – po více než šesti dílech japonské mlátičkové akce mi představa mafiánského tahového JRPG příliš nevoněla. A jaká božárna to nakonec byla! Pouliční fackovačky na tahy byly jedna velká radost, větší důraz na absurdní komedii se postara o několik veselých slziček a minihry byly všechno, jen ne nudné a bez nápadu. A v kolika hrách se můžete poprat s bagrem a přivolat si na pomoc raka? Hmm? Jen v Yakuza: Like a Dragon.
Zmínku si dále zaručeně zaslouží česká Svoboda 1945 od kluků z Charles Games. Cením si každé hry, která nejde tou nejjednodušší cestou a snaží se nabídnout i více než jen zábavu. Vývoj semi-vzdělávacích her je náročná a nevděčná disciplína, českým tvůrcům se ale velice dobře podařilo zpracovat třaskavou část naší (vaší?) poválečné minulosti. A to ještě zábavnou formou. Klobouček.
Posledním titulem, který bych chtěl se vším všudy doporučit, je Impostor Factory. Nepředpokládám, že vám ten název něco řekne, ale jde o poslední hru z trilogie drobných adventur, kterou odstartovala hra se jménem To The Moon. Příběh dvojice vědců, kteří se skrze speciální přístroj snaží splnit zdánlivě nesplnitelná přání umírajících, je naprostá povinnost pro všechny, kteří si chtějí trošku pobrečet. Nečekejte revoluční herní prvky, obrovský svět k prozkoumání ani prvotřídní grafiku. Jen gamemakerové pixely, krásnou hudbu a zážitek, na který se nezapomíná.
