Už je to dlouho, co jsme se vrhli na redakční anketu a žebříčky, ale kdy jindy bychom něco takového měli znovu dávat dohromady než na konci „apokalyptického“ roku 2020? Šéfa jsme měli většinu času mimo provoz (ごめんね), místo Gamescomu v Kolíně nad Rýnem jsme dřepěli doma, PS5 jsme ulovili „jen“ jednu a ani ten koronavirus se nám nakonec nevyhnul, naštěstí jsme ale rok 2020 jakž takž přežili. A co víc, stihli jsme si během karantén a home office i něco málo zahrát. Tady je výběr toho nejlepšího z perspektivy jednotlivých redaktorů.
V úvodu bude asi fér rovnou prozradit, že nikdo z nás nakonec nevybral do svého TOP 3 zřejmě nejočekávanější hru tohoto roku. Cyberpunk 2077 je v mnoha ohledech skvělá hra, o tom není pochyb, a bude ještě lepší za pár měsíců, až vývojáři z CD Projekt RED opraví veškeré neduhy. Dosavadní stav hry ale na zlatou medaili jednoduše nestačí. Než nás někdo osočí z nějaké nesmyslné msty vývojářům (s nimiž máme velice dobré vztahy) nebo z pozérství a hejtu, je na místě dodat, že jsme rozlehlé Night City testovali napříč dostupnými platformami – na nových konzolích, starých konzolích, výkonném PC i budgetové sestavě.
Do žebříčku toho nejlepšího se sice Cyberpunk 2077 tedy nedostal, už nyní ale můžeme slíbit, že se hře budeme věnovat v dalších textech – rozhodně je co rozebírat a obdivovat. Ale o tom někdy jindy. Tady jsou tři nejlepší hry podle redaktorů Cooldown.cz.
Sorry, Keanu, letos je to bez pomyslné sošky, ale i tak tě máme rádi!
Adam Říha
1. The Last of Us Part II
I přes fakt, že jsem si skutečně naplno vychutnal jen zhruba dvě třetiny celkové herní doby, nemohu tomuto pokračování legendárního nemrtvého příběhu upřít první místo. Děj sice mnohé pobouřil, některé i znechutil, ale rozhodně téměř všechny překvapil, což je pro mě osobně velký plus a já díky tomu skoro každou scénu hltal očima. O ostatních prvenstvích, jako je technické zpracování či grafika, pomalu ani není spravedlivé se zmiňovat, jelikož vývojáři z Naughty Dog jsou v těchto ohledech skutečně velmi daleko před jakoukoli konkurencí. Díky jejich umělecké práci kolikrát zapomenu, že hraji hru a nekoukám na film.
2. Marvel’s Spider-Man: Miles Morales
Jak mnozí víme, s velkou mocí přichází velká odpovědnost. Konzole nové generace bezesporu mocné jsou a ta od Sony to se zodpovědným přísunem nových titulů rozhodně nepodcenila. Nový, sice kratší, ale stále úžasný pavoučí příběh hrdě kopíruje vše povedené z předchozího dílu. Naštěstí se ale nebojí experimentovat s povedenými novinkami, které ho vyhouply na mé druhé místo.
3. Astro’s Playroom
Když jsem exkluzivně začal a exkluzivně pokračoval, budu i exkluzivně zakončovat. Astro’s Playroom je naprosto skvělá 3D plošinovka předinstalovaná na každém systému PlayStation 5 a rozhodně zvládá být mnohem víc než jen benchmarkem nového ovladače. Díky zábavnosti a mnohým odkazům na historii konzolí od Sony je to z mého pohledu naprostá nutnost pro každého milovníka tohoto japonského giganta.
Ondra Pešek
1. Ghost of Tsushima
Samurajský epos Džina Sakaie pro mě nebyl nejočekávanějším titulem letoška, přeci jen vyšel i Cyberpunk 2077, nicméně jsem si ho užil zdaleka nejvíc. Ghost zaškrtl všechna pomyslná políčka požadavků a nabídl vše, co mám na videohrách nejradši. Úžasná výprava, mistrovská hudba, příjemný příběh a chirurgicky přesná hratelnost v čele se skvělým soubojovým systémem daly dohromady moji hru roku. Čert vem, že jeho open-world náplň je převzatá z libovolné Ubisoft hry.
2. Assassin’s Creed Valhalla
Když jsme u Ubisoft her, nečekal jsem, že vikingský díl bude kdekoliv blízko mojí TOP 3 letoška, ale je to tak. Valhalla je opravdu návratem série na vrchol, byť rozhodně není bezchybná. Ano, hra je to moc dlouhá a příběh je kvůli tomu plný vaty, nicméně i přesto nabízí mnoho silných momentů pro fanoušky jak asasínů, tak Vikingů. K tomu se úžasně hraje, otevřený svět Anglie je pohlcující a obecně jde řemeslně o velmi vyvážený zážitek.
3. Drug Dealer Simulator
Kdybychom mohli vybírat jenom z AAA her, našli byste na tomto místě The Last of Us Part 2, neboť jde gameplayově a graficky o brilantní počin. Pořád mě ale letos víc bavil naprosto bizarní malý titul, simulátor drogového dealera. Byl totiž překvapivě perfektní v mnoha věcech, které bych u semi-tycoonu nečekal – nevím, u které jiné hry kromě Souls série jsem zažil takový příliv adrenalinu do žil. Navíc oplývá skvělou hudbou a humorem, který je tak typický pro nás Východoevropany. Jde o překvapivě promyšlený a kvalitní titul, kterému škodí hlavně povrchně nudný název a základní UE4 grafika. Skrytý poklad roku 2020.
David Řasa
1. Hades
Principy rougelike jsem pochopil až s Hádem. Umírat pro zkušenost jak herní, tak skutečnou, abych se stal silnějším a v dalším pokusu o útěk z říše mrtvých se dostal zase o kus dál. Ti, kterým jsem se snažil Hadese vysvětlit, jen kroutili hlavou. „A to musíš celou hru projít na jeden zátah? A co se stane, když umřeš? Celý zase od začátku?! Tohleto tě jako baví?“ A jak! Supergiant Games vymysleli nejlepší možný příběh a svět pro tento žánr, vyplnili ho svým nezaměnitelným artstylem a rozpohybovali s pomocí takových herních mechanismů, které nenechají jeden průchod stejný jako druhý. A vaše slabé stránky, pane Háde? Laťka kvality pro Supergiants Games poskočila tak vysoko, že bude nemožné ji překonat.
2. Ghost of Tsushima
V Ghost of Tsushima jsem i přes počáteční nedůvěru letos nechal nejvíce času (pokud nebudu počítat Destiny 2). S respektem k principům a atmosféře hry své pocity vyjádřím v haiku:
Trofej platiny
Combat jak nikde jinde
Hloupé a krásné
3. ManEater
ManEater je variací Bílé velryby, kdy si za Mobydicka zkusíte souboj s kapitánem Acabem. Zpočátku se může zdát, že hra je genezí žánru podivných herních simulárů života včely, kamene či chleba. ManEater je o krok dál. Nepřináší jen rádoby vtipný simulátor do většího světa s více možnostmi, ale celistvý herní zážitek s příběhem, vlastními mechanikami a několika hodinami skutečné zábavy. Celé to navíc dohrajete dřív, než se hratelnost úplně rozpustí v repetetivnosti.
Nepovinná část hry si mě získala nejvíc. Vtipy, ke kterým se dostáváte skrze sbírání collectibles, i vedlejší úkoly jsou kousavé, satirické, jakoby vypadly ze meme stránek Humans of late capitalism a jiných. Nejedna průpovídka mě donutila se zasmát nahlas a hned zamručet v souhlasu s jejím poselstvím. Pro mě překvapení roku.
Patrik Dvořáček
1. Hades
Vyloženě perfektních her, které se bez obav mohou pyšnit plným hodnocením, je málo. Zatraceně málo. Dokonce ani svým favoritům jako Dishonored, Bioshock Infinite nebo Red Dead Redemption 2 bych 100/100 ověnčit nedokázal. Hades je ale výjimkou. Studio Supergiant Games si mě kolem prstu omotalo s úžasným Transistorem a Hades tuto obsesi dotáhl k dokonalosti. Příběh z řeckého podsvětí je poutavý, všechny postavy až podezřele atraktivní, ovládání bezchybné, souboje zatraceně rychlé a lovení mýtických rybiček šíleně návykové. Pokud jste si někdy zamilovali Bastion, Transistor či Pyre nebo máte v lásce roguelike žánr, neváhejte Hadese vyzkoušet. Protože já ani po celém předběžném přístupu a měsících po vydání nemůžu přijít na jedinou věc, která by na té hře byla špatně.
2. Yes, Your Grace
Přestože jsem celý rok musel sedět doma, neměl jsem paradoxně moc času na hraní. Díky Game Passu jsem ale zaplnil pár volných chvil zajímavými indie kousky, které bych jinak asi nevyzkoušel. Yes, Your Grace je milým kouskem s pixelartovou tváří doprovozenou středověkem laděnou muzikou. V roli krále Eryka jsem dostal za úkol vyvážit rodinné problémy, věčně nespokojené poddané a blížící se válku. Polští vývojáři z Brave at Night dokázali vykouzlit chytlavý příběh i dostatečně těžkou hratelnost, aby se zachraňování království Davern člověk nenudil. Snad jedinou vadou na kráse je krátká herní doba a poměrně nízká znovuhratelnost. Pokud tedy nechcete získat achievementy za pos… pokažení každého většího rozhodnutí.
3. Call of the Sea
Můj letošní výčet je už takto dost hipsterský, ale i tak ho zakončím dalším indie počinem z Game Passu. Call of the Sea je skvělým únikem z dlouhých zimních koronavirových večerů do pohádkového jižního Pacifiku 30. let minulého století. Jako skvěle nadabovaná Norah vás hra vysadí na zdánlivě opuštěném ostrově, kde musí hlavní hrdinka najít svého manžela, jenž se vydal najít lék pro její smrtelnou nemoc. No dobře, zrovna vhodný útěk od reality to není. Zato řešení ne moc těžkých hádanek a objevování mýtického světa je zábavné natolik, že Call of the Sea odpustíte občas nepřehledný design či technická zaškobrtnutí.
Adam Dvořák
1. Mafia: Definitive Edition
Jakožto silně zarytý fanoušek Star Wars, u kterých dám šanci všemu, čeho se jen dotknou (a taky to všechno bezmezně miluji), bylo jasné, že si dříve či později musím zahrát Squadrons. Zahrál a moje zklamání nebralo konce. Na můj vkus byly vesmírné přestřelky až moc jednotvárné a kupodivu „laciné“. Abych se tedy vyhnul dalšímu zklamání, přesedlal jsem do gangsterských vod, do kterých jsem už ale jako puberťák s rašícím knírem jednou vstoupil. Samozřejmě tu nemluvím o ničem jiném než o remaku Mafie. Pro mne, a jistě i pro mnoho dalších, jde o osudovou hru, při jejímž opětovném hraní se mi vracely vzpomínky na mládí. A co si budeme povídat, tu a tam jsem měl i na krajíčku.
2. The Suicide of Rachel Foster
Stříbrný titul, který letos stojí za zmínku je určitě The Suicide of Rachel Foster – skvěle atmosférický adventurní walking simulátor, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Kdo nezná, určitě doporučuju. Rozhodně víc jak tuzemský Someday You’ll Return, který mne neskutečně štval svou pompézností a nikdy nekončícím příběhem.
3. Assassin’s Creed Valhalla
Pomyslně i reálně bronzovou medaili u mne získává poslední přírůstek do asasínské rodiny – Valhalla. I když jsem byl na začátku hraní poměrně skeptický, příběhová osa a nové možnosti posledního dílu mne dokázaly vtáhnout a na dlouhou dobu nepustit. Jak už to tak bývá u AC, samotná stopáž příběhové linie je samozřejmě přepálená, ale potěšil mě návrat ke kořenům původních dílů (ze kterých už nic moc nezbylo).
Viet Tran
1. Persona 5 Royal
Začnu přiznáním. Původní Personu 5 z roku 2017 jsem dohrál vlastně relativně nedávno. Zatímco u řady jiných her na mě po několika desítkách hodin dolehne únava z obsahu, v případě P5 se tak nestalo a bavil jsem se všech 120 hodin, které jsem do hry investoval (na úkor článků na Cooldownu, sorry). Atlus ví, jak na JRPG, a tohle je jejich vyšperkovaný a skvěle stylizovaný opus magnum. Kupodivu mi ani taková nálož nestačila a po několika týdnech jsem se znovu proháněl po tokijské Šibuji, tentokrát v letošní reedici Persona 5 Royal. Dohráno nemám, ale co vám budu povídat. Zábava to je, jak už název napovídá, vskutku královská i napodruhé, navíc se slušnou porcí příjemných novinek. Po právu jedna z nejlépe hodnocených her pro PS4. A skladatel Šódži Meguro je bůh, kterému budu ještě dlouho přinášet obětiny. Jak jinak, když herní soundtrack dokáže okouzlit roky předtím, než se člověk vůbec vrhne do hry samotné…
2. Crusader Kings 3
Tahle strategický kousek mě skoro připravil o diplomku. Vlastně to začalo jen nevinným „zkusím na pár hodin ten Game Pass“ a skončilo to několikátým dobytím Jeruzaléma v kůži náctiletého panovníka, jehož nejčastějšími kratochvílemi bylo vraždění dětí z konkurenčních královských rodin a zavírání neposlušných vazalů do kobek. Na to, jak se většinou bojím podobně komplexních strategií (Europou Universalis jsem se třeba neprokousal), zde autoři našli skvělý balanc mezi přístupností a obtížností. A mít takovou hru na den vydání v katalogu Game Passu, který mi premiérově stál jediné euro… jednoznačně nejlepší kauf roku 2020.
3. Yakuza: Like a Dragon
Dlouho jsem přemýšlel, jestli sem nenarvat ten Cyberpunk 2077, abychom nebyli za nějaké avantgardní pozéry a hejtery. Světe div se, takovou nálepkou se už ohání i někteří čeští herní novináři a vývojáři. Ale prostě nemůžu jinak – hra od mých oblíbenců z Polska stojí na bramborovce a třetí flek přenechávám Yakuza: Like a Dragon. Ještě před rokem jsem po demu na Tokyo Game Show byl poměrně skeptický, jak se přerod z městské rubačky na JRPG povede, japonským tvůrcům ale odvedl fantastickou práci. Hra je to výborná, vtipná, neotřelá, bizardní a odvážná. Vývojáři vsadili na dosud nezahrané karty a vytřískali z Ičibanova příběhu nový směr, kterým se série Yakuza může bez jakýchkoliv obav vydat. A ta Jokohama! Krásná přesně tak, jak si ji pamatuju z výletu.
